Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Soutěžní příspěvek

Téma: Rodina

Složit život do krabic...

Dana Beňaková, věk: 60 let

73
x přečten

Každý za život neshromážíme pár věcí, s nimiž se nechceme rozloučit za nic na světě. A zdaleka nemusí jít o nějaké cennosti, ale po památky a upomínky na něco či někoho, jejichž cena se penězi vyčíslit nedá. Pro jiného jen staré haraburdí, pro nás ale věci ceny nedozírné...

Složit život do krabic...

Tak už je to tu doopravdy.
Konečně nadešel čas onoho věčně slibovaného, nebo spíš toho, čím nám bylo stále celý život vyhrožováno.
Stěhování.
Ano, stěhování do menšího. Tak, jak naše máti předpovídala, že tak velkej barák sami dva s bráchou neudržíme. Sice nemyslela ani tak na finance, jako na perfektně vypletou zahrádku s idelálně posečeným tráníkem a tu trávu ještě tak nejlíp i každý den „natírat na zeleno". Jenže to na věci zase až tak moc nemění.
Ale popořádku.
Domek naši koupili ve třiašedesátem, samozřejmě, že minulého století, dokonce i tisíciletí. Za bydlení ho opravovali, škudlili každou krounu a přitom tak nějak i počítali, že jednou...jednou my si s bratrem na té přilehlé zahradě postavíme - dvojdomek, tedy to stejné pro každého z nás. A že tak budem všichni na jednom dvorku, stále, pořád, navěky.
Roky běžely, měnila se doba, měnili jsme se my a i naše požadavky a potřeby, jenže obyvatelů stávajícícho domku nás bylo najednou o dost víc. Novostavba na zahradě se nekonala, tak alespoň nějak „nafouknout", zvětšit dům stávající -a stavělo se podkroví.
Naše rodiče ale představa „všichni na jednom dvorku" neopouštěla, zejména máti se jí držela víc než urputně. Už i naplánovala, co kde komu bude či nebude a musí stačit, tak, aby v tom jednom domku byleli jak oni, rodiče, já, bratr a k tomu ještě mladí, můj syn s rodinou.
A protože pro bratra je auto nutností aby se vůbec dostal do práce a také vozil již imobilní matku k lékařům a mladí také nějaké to auto budou mít, umínila si a také i prosadila stavbu nové dvojgaráže. Ten kus zahrady pro ni zkrátka obětuje.
Marné byly námitky kohokoli z nás, marné vnukovo prohlášení, že on tady, doma, nezůstane, protože by zde nenašel vhodné uplatnění s patřičným platovým ohodnocením. I její prohlášení o nutnosti uskrovňování se dementoval slovy, že proto on tu vejšku nestudoval a oni s mámou si taky snad neutrhovali od huby proto, aby pak někde se doprošoval o práci a živořil za minimální mzdu, když v Praze má možností nepřeberně, u zahraničních firem a finanční ohodnocení nesrovnatelně vyšší.
A tak si každý z nich prosadili svou.
Syn odešel pracovat mimo domov, s tím, že sem se k trvalému bydlení už nevrátí.
Máti si vydupala stavbu té dvojgaráže, prý kvůli mladým, pevně přesvědčena, že když tady bude dům se zázemím, který jednou bude jeho, protože ho nakonec zdědí jen on sám, poručí a vnuk poslechne, půjde bydlet sem. Protože ona je přesvědčená, ona ví, že jedině doma u ní bude mladým nejlíp.
Nač brát lidem jejich víru, pro klid domova se stavělo a postavilo.
Mladí mají svoji rodinu, své bydlení, oba pracují v Praze, za peníze, o kterých by se jim tady ani nezdálo, protože zde, v našem regionu, taková práce prostě není.
Mezi tím my doma jsme všichni zestárli, síly ubyly, jak nám, tak rodičům, až ti nakonec postupně oba odešli na Věčnost a já s bratrem jsme zůstali v tom máti budovaném rodinném velehnízdě sami dva.
Než se vyřídily potřebné formality po úřadech, vše kolem a kolem, taky nějaký čas uběhnul.
Nejenom že uběhnul, ale taky nás pěkně vysál, vysál finančně. Ze dvou nevysokých příjmů se taková velká barabizna prostě utáhnout nedá.
A tak, chtěj nechtěj, musím přiznat, že máti měla opět pravdu a její předpověď se naplnila :
„Stějně odtud budete muset pryč, sami dva to neutáhnete", tak to říkala., jenže o moc víc nevybíravými slovy.
Ale ještě neopomněla pokaždé dodat, ať teda koukám mladýho přesvědčit nebo mu poručit, ať jdou bydlet sem, že oni se s tátou na baráku nedřeli proto, aby se v něm jednou, až oni tu nebudou, rozvaloval někdo cizí, protože tu všechnu jejich dřinu nikddo žádnými penězi zaplatit nemůže.
Pravda, nemůže a taky nezaplatí.
A já ze sebe nebudu dělat máti a tchyni despotu, která když poručí, tak se všichni hned musí po***. To ani náhodou! Stejně by mne neposlechli. A je tak dobře, mají svůj život, já jim ho za ně žit nebudu, stejně tak jak oni za mne. Ten můj.
A tak nakonec dům, na kterém si máti tolik, tolik zakládala a ve kterém já roky žila vlastně v provizoriu, s tím, že mátí stále denno denně omílala, komu jak že v čem budu muset někam? že uhnout, uskrovnit se...nejprv že kdyby a až by se bratr oženil, potom zase mladým, aby tedy toho prostoru pro ně bylo dost a měli důvod k přestěhování se, zkrátka pořád něco.
Něco, co mi celé ty roky tak nějak „otravovalo život" a co nakonec zůstalo jen mátiným zbožným nenaplněným přáním.
Teď už je dům prodaný. Za za něj utržené peníze jsme si s bratrem koupili domek, menší, jiný a jinde.
Tak mají po problémech, řeknete si.
Omyl, vážení, omyl, ty teprv začínají. A jmenují se stěhování.
Ne že by dnes nebyl dostatek stěhovacích firem. Dokonce ani s jejich zaplacením problém není. Jenom...jenom s tou velkou změnou.
Nové bydlení se přece jenom musí trošku upravit k obrazu svému, kdyby i jen vymalovat a natřít tuhle támhle potřebné.
Největším problémem je ale to přemístění všech věcí, co se jich za život nastřádá.
Jistě, někteří řeknou - tak to vyházejte a máte pokoj. Ale tohle se dá udělat opravu jenom se starými nepotřebnými krámy.
Ostatní věci, i když by se bez nich jistě i dalo žít, tak s těmi to nejde. Ty jsou součástí života každého z nás, pořádným kusem již prožitého života. Zahodím je - zahodím s nimi i ten svůj život, byť „jenom" ten již odžitý, ale podstatný kus života.
A tak momentálně řeším naprosto odlišný problém - jak ten svůj uplynulý život, byť bez zbytečných balastů, jak ho téměř celý secpat do pár kartových krabic, ať těch krabic bude třeba na dvě stěhovací auta.
Samozřejmě, že v nich nezůstane natrvalo, po nezbytné době bude opět vybalen k volnému dýchání v novém domově, ale na nezodkladnou dobu do těch krabic prostě musí.

 

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Právě probíhá letní kolo soutěže! Ročník 2018, 1.7. až 30.9.

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing