Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Soutěžní příspěvek

Téma: Rodina

Trojčata

Michala Žáková, věk: 30 let

940
x přečten

Můj příběh vypráví o zrození mých tří dětí, které bylo skutečným zázrakem, o trnité cestě k nim i o nadhledu, se kterým se musí přijímat všechny těžké zkoušky, které nám život často nachystá.

   Když se nám narodil po celkem bezproblémovém těhotenství první syn, zvládli jsme těžký porod, resuscitaci a i po několik měsíců pobyty v nemocnici kvůli komplikacím s porodem spojených, mysleli jsme si, že už nás nemůže nic překvapit. Omyl.

   Po třech letech jsem si hodlala druhé těhotenství užít naplno, bez přehnaných obav prvorodičky, ale osud s námi měl jiné plány. Rozhodl se zkusit, kam až v našem případě může zajít a já odcházela od své paní doktorky a v hlavě mi stále červeně blikala věta: Čekáte trojčata. Manžel nemohl vydržet, až mu tu radostnou událost oznámím a trval na tom, abych mu to řekla hned teď. Od té doby už víme, že naše auto má dobré brzdy. Zadupl to na místě, chvíli se díval na mě zpětným zrcátkem, chvíli z okna a mlčel. Poté znovu nastartoval a jeli jsme domů. Oba jsme vystoupli z auta. Manžel stál opřený o zeď domu, kde se nachází náš malinký ale útulný družstevní byt, který se ještě řadu let musí splácet, prohlížel si naše čtyřmístné auto a v očích mu naprosto zřetelně naskočila kalkulačka. Já chodila po parkovišti tam a zase zpátky, občas jsem se zastavila, zhluboka nadechla, koukla na kalkulačku do očí svého milovaného muže a dál se tu informaci snažila rozchodit. Nakonec jsme nasedli zpět do vozu a jeli k mým rodičům, aby nás v šoku mohlo být víc. Seděli jsme na zahradě kolem stolu, káva před námi stydla a všichni čekali, kdy už konečně někdo řekne, že to byl žert.

   Osud si v klidu nalil sklenku vína, zapálil doutník a konal dál. Z trojčat nám zbyla "jen" dvojčátka a já se ocitla v nemocnici na rizikovém oddělení na celé dva dlouhé měsíce, bez svého tříletého chlapečka. Strach, stesk, samota, beznaděj, nejistota, jednotvárná nemocniční strava, každý týden nové spolu pacientky, které buď odcházely ke svým rodinám po pár dnech pozorování, nebo mi celou noc přecházely po pokoji s porodními bolestmi a nejhůř ženy, u kterých se zdravotní stav zhoršil tak vážně, že se přede mnou odehrávaly scény jako z  hororového filmu. A v neposlední řadě šílená paní doktorka, která mě každý den přišla informovat, že naše děti, které váží zhruba 500g, se určitě již brzy narodí. 

   Syn byl chvíli s manželem, většinu čase ale trávil se svými prarodiči. Když ho jedno středeční odpoledne přišli vyzvednout ze školky, paní učitelka se na ně smála a ukazovala na jejich vnoučka se slovy: " Musíte chvíli vydržet, Matyášek zrovna strká panenku do trouby, dělá to tak dnes celý den". Matýsek zahlédl babičku, panenku ještě otočil( asi aby se lépe ugrilovala) a šel do šatny. Trochu zmatená jsem se po téhle informaci snažila, upoutána na nemocniční lůžko, přijít nato, proč můj syn opéká panenky. Pak mi to došlo. Bylo od začátku jasné, že naše dvojčátka budou muset být po narození nějaký čas v inkubátoru. Hodně se o tom u nás mluvilo. Jak se ale dříve říkalo a moji rodiče to s oblibou používají dodnes, nedonošené děti se "dopékají v troubě" a tak náš malý koumák asi už trénoval. Nevěděla jsem, zda se smát nebo plakat. Po telefonu jsem dávala instrukce, kde mají na internetu najít naši nejmilejší rodiče v důchodovém věku  obrázky inkubátorů a malému vědátorovi pořád dokola tyto fotografie a kresby ukazovat. Byla jsem ráda, že troubu máme zabudovanou vysoko. 

   Období dopékajících se sourozenců vystřídalo období vyměňování a ztrácení oblečení. Obden chodil náš maličký ze školky  například s trenýrkami, které sice měli obrázek Bořka Šikuly, ale rozhodně nebyly naše. A protože tatínek neznal dopodrobna šatník našeho syna, neboť většinu času jsem ho do té doby oblékala já, nastávaly znovu rozhovory po telefonu typu: "Máme doma trenky a Matýsek si  je nechce obléknout". "Jak nechce? Jak vypadají?" "Je na nich nějaký kutil". "To je Božeeeek", ozve se zoufalý hlas mého plačícího tříleťáčka, odmítajícího vzít si trenýrky svého spolužáka, který také malého stavitele obdivuje.

   Ve školce jsme se stali atrakcí, protože krom věčně popleteného oblečení a ogrilovaných dětiček, tvrdil třeba s kamennou tváří náš prvorozený, že maminka má v bříšku 4 miminka, pan doktor mamince rozřízne bříško( pevně věřím, že jinou variantu, jak děti přichází na svět, kterou jsme mu v jeho velké zvídavosti jen zlehka nastínili, neventiloval před učitelkami), vyndá miminka a že si pak nějaké vybereme a ty si necháme.

   Čas plynul a po asi 10dnech, které jsem strávila po propuštění z nemocnice doma s na noze pověšeným synátorem, který se takto hodlal umývat, chodit na záchod, jíst i spinkat, mě po kontrole u obvodní gynekoložky odmítli pustit domů a pro jistotu jsem byla odeslána do nejbližší nemocnice, kde mi prostě stručně oznámili: "Rodíte". "Já jsem ale objednaná na císařský řez do nemocnice, kde jsem ležela", bránila jsem se. "No to asi těžko, tam už nedojedete". Tak fajn, nedojedu, ale co dál. Zdravotnické zařízení, kde jsem se momentálně nacházela, nebylo připravené na porod dvojčat ve 34týdnu, další nejbližší ústav mě odmítl, že mají plno a tak jsem se opět vezla houkající sanitkou do města vzdáleného 45 minut od místa bydliště. Tlumení kontrakcí už bylo neúčinné, silné nevolnosti byly umocněné polohou v leže na zádech, výmoly a přejezdy hrály mým nedočkavým nenarozeným miminkům do karet, když v tom se sanitka zastavila a ze sedadla řidiče se ozvalo: "Musíme natankovat, došla šťáva". Zdravotnice vedle mě nasucho polkla a hlavou se jí prohnala myšlenka rodících se nedonošených dvojčátek uprostřed dálnice. Já jsem propukla v hysterický smích a zadívala se na jeden velmi zajímavý bod na stropě sanitky. Dvoubarevnému fleku jsem se věnovala i po dobu, co řidič dojídal banán a pak už se mohlo pokračovat. 

   Té noci jsem porodila přirozenou cestou dvě nádherná miminka: Toníčka ( 1900g) a Kristýnku (1780g). Oba se pochopitelně museli "dopékat v troubě", ale už jsme všichni společně doma a stihli jsme dokonce i Vánoce jako velká a šťastná rodina.

   Starší bráška je úžasný. Pomáhá s koupáním, s krmením, nosí jim dudlíky, dokonce i své hračky. Často najdu na obličeji našich miminek ručně malovaný obrázek, kostičku z lega v kapse dupaček nebo bagr prostrčený skrz šprincle postýlky. 

   Když dvojčata  hodně a naráz pláčou, Matýska to trochu rozčiluje a aniž by otočil hlavu od hry, slýchávám věty typu: "Chcete dudlíka? Tak si ho podejte sami". Nebo : "Dej jim tu lahvičku a zacpi jim už konečně tu pusu". Ale jeho bezprostřednost, když jim dává pusinky, zpívá jim nebo šeptá, jak je má rád, dívám se na ně na všechny tři s láskou v očích a říkám si : Jo, stálo ti to zato...

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Právě probíhá letní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.7. až 30.9.

Téma: Muži, 37x přečten

Malý příběh o lásce

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Láska by měla být hlavně radost. Jakmile ji cítíme víc jako trápení, je lepší to v sobě uzavřít. Navrátit do života...

Téma: Muži, 30x přečten

Malovat či nemalovat?

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Taková těměř hamletovská otázka. Jak reagovat na ono mužské přání, že byste se mu líbila víc nenamalovaná. Já jsem si své...

Téma: Zaměstnání, 15x přečten

Denní sprcha

Kateřina Horová, věk: 26 let

Přečíst

Čas nebezpečně tiká, odbíjí a my rosteme s našimi vzpomínkami - dokážeme se vůbec někdy správně rozhodnout a proč?

...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing