Soutěžní příspěvek
Téma: Móda, nákupy, záliby
Zpomalit neznamená ztrácet čas
Pavlína Váchová, věk: 29 let
Mohla jsem mít uklizeno, pobavit se s přáteli, zasmát se nad veselými úryvky zpráv z messengeru. Ale zvolila jsem procházku. Takovou specifickou, nicméně pro mě osobně velmi přínosnou. Zřejmě existuje více podob meditace. :)
Pomalým krokem se vydávám na svou pravidelnou pouť. Odhodlávám se k ní s rostoucím věkem čím dál méně často. Procházím kolem důvěrně známých zákoutí, míjím jívy, dívám se na roky stále stejnou stoku odpadních vod. Pozoruji siluety domů a věž kostela v milované obci. Slunce je dnes velmi milosrdné, přívětivě ozařuje stráně, svahy i rozoraná políčka poctivě pracujících místních.
Mohla bych toto odpoledne vyplnit různými aktivitami. Málokdy, vskutku málokdy, si člověk najde čas na procházku v tom dnešním ruchu, shonu a radosti z honění se za požitky. Na procházku neobyčejnou, nezvyklou, na procházku plnou vděčnosti za všechno, co je kolem. Dívám se na své ruce, a děkuji, že je mám. Mohou pohladit dítě, mohou pomoci a pracovat za druhého, který to nedokáže. Vnímám své jdoucí nohy. Kdyby nechodily, nemohla bych tuto trasu snad potisící absolvovat. Někdo by mě musel vézt, tlačit třeba na vozíku, abych mohla toto všechno vidět.
Dnes je má duše nejistá, zatoulaná, přelétá od jednoho k druhému. Cítím silný vnitřní neklid. Jako by něco nebylo v pořádku. Dívám se kolem, hledám známé opěrné body, ale slunce dnes září pod jiným úhlem, stromy nejsou stejné. Zaměřím se na jeden konkrétní. Vždyť se proměňuje každou vteřinu, roste, sílí, ztrácí listí. V žádném okamžiku není stejný.
Náhle mě zaujme zvláštní myšlenka. Na mě nezvyklá, připadá mi spíše jako vnuknutí než výsledek mého rozvažování. Proč se pořád cítím nešťastně, nenaplněně, proč prožívám nádherné tušení skoro úplného štěstí, ale proč je tak nedosažitelné, proč je nedokáži zachytit a hned uletí. Proč se je pořád těkavým pohledem, který klouže po všem okolním, snažím navodit, ale nedaří se to? Že by snad bylo lepší aktivně nehledat, ale pasivně přijímat? Vnímat, vážit si? Přepadá mě ještě zvláštnější touha, ne-li potřeba. Chtěla bych souznít s každým člověkem, milovat se s ním, ne fyzicky, protože fyzická stránka narušuje ten nádherný pocit lásky, který zatím jen tuším ve vzduchu. Chtěla bych být každému člověku nejlepším přítelem, který porozumí, pochopí, spřízněnou duší, tím, na kterého se rozzáří jeho oči, protože ví, že rozumím.
Zrak mi dál klouže po okolí. Odhozená plastová krabička tu zdá se leží již dlouho. Místní akce „Ukliďme naši obec“ zřejmě nesplnila zcela svůj účel. Řada novostaveb. Domky den ode dne krásní. Pozoruji bonsaje, bezchybně bíle natřenou zídku do výše očí, trávník posečený a uhlazený, že by ho člověk zaměnil za koberec. Odvrátím pohled k ledabyle posečené louce. Z ní čiší duchovno, z předchozího ne. Příroda potřebuje kousek divokosti, aby byla inspirující krajinou.
Mohla jsem mít uklizeno, pobavit se s přáteli, zasmát se nad veselými úryvky zpráv z messengeru. Ale zvolila jsem procházku. Takovou specifickou, nicméně pro mě osobně velmi přínosnou. Zřejmě existuje více podob meditace. Nelituji. Vyběhnu na uměle zregulovaný břeh řeky. Nádhera. Stopy člověka jsou fascinující. Někdy si říkám, že bych byla ráda úplně sama na světě. Jen se dívala na vše kolem. Ale… To, co je mi milé, rozoraná políčka, posečené louky, by vlastně bez zásahu lidské činnosti vypadalo úplně jinak. Nechtěla bych se přece dívat na zarostlé relikty. Smutnila bych po stopě lidské práce. Takhle se cítils Bože? Usměju se. Když vytvořils přenádherný svět? Něco mu chybělo, něco, co by mu dalo význam…
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
