Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Soutěžní příspěvek

Téma: Rodina

Babka šetřilka

Dana Beňaková, věk: 60 let

189
x přečten

Šetrnost je jistě vlastnost víc než chvályhodná. Ale chtít druhým vnucovat věci, které už mají své dávno odslouženo, byť stále ještě vypadají krásně, je víc než nerozumné.

Babka šetřilka

Šetření, schovávání,schraňování, škudlení, vyšinutí z reality, nebo jen obyčejná umanutá blbost ...?

Naše bába, tedy moje máti, to byla škudlilka šetřilka dokonce snad už i před svým narozením.
Veškeré věci po nás, oblečením a prádlem počínaje, přes školní potřeby, knížky a hračkama konče.
Neschraňovala však jen věci z věku dětského, ale i věci a oblečení z tanečních, od maturity a vlastně i z dospělosti.

S oblečením z doby od tanečních a maturity počínaje to bylo snad nejhorší.
Neustále nás „krmila" výčitkama, že jaké pěkné oblečení tam máme a kdybychom tolik nežrali, mohli bysme v tom chodit dodnes, byť už máme padesátku za sebou. Prý jsou to věci kvalitní a ty se dají nosit pořád, vlastně prý celý život. To že radši zbůhdarma vyhazujeme peníze za ty dnešní nemožný nekvalitní handry. Tamto že prý byly materiály, který „se přímo nesly"
A že když teda si nedokážem poručit nežrat, abychom se do toho překrásnýho oblečení pořád vešli, tak ať to koukám alespoň prodat, protože „každá koruna dobrá".

Marné bylo vysvětlování a protesty, že dnes je doba jiná, nosí se jiné materiály, jiné střihy a nějaké tesilky nebo šaty z krymplenu, dederonu, slotery a podobně si dneska už nikdo nekoupí.
Prostě jakékoli vysvětlení a přiblížení reality dnešní doby nebylo zkrátka možné.
A tak jsme podávali ineráty do všem možných novin co jich v místě je, tak, jak si babka umanula a přála. Samozřejmě že se žádný kupec neozval, zato se ozvala inzertní oddělení oněch novin, a to jedno každé, s fakturou za poskytnuté inzertní služby. Korunka ke korunce a díru do rozpočtu to nakonec přece jenom udělá...
Jenže naší babce to nestačilo.

Ona potřebuje peníze, ona, na rozdíl od nás, dělá proto vše. Dvakrát týdně sází sportku, protože „potřebuje vyhrát".
Jenom my se, na rozdíl od ní, nedokážeme o nic postarat. Existujou přece ty „sekáče", nebo jak tomu říkají, obchody s použitým šatstvem. A jsou narvaný zbožím k prasknutí! Tak jen nebýt líní a odnést to prodat tam.
Marné bylo vysvětlování, že takhle ty sekáče vůbec nefungují, ani náhodou.

Po jedné takové přednášce o naší lenosti se babka rozhodla, že si to tedy zařídí sama a počla obvolávat sekáče jeden za druhým, co jich jen v telefonním seznamu našla.
Výsledek? Enormně vysoký účet za telefon, nic víc.
Ani tohle naši babku ale k realitě nepřivedlo .

Po čase zase vyvzpomněla, že exstuje takzvaný „komisní prodej", tak že se, alespoň obleky a šaty z tanečních, prodají tam.
Opět marné vysvětlování, bábina uraženost a výčitky, takže jsem se nakonec do jedné takové „komise" vydala zjistit situaci osobně.
.
Majitelka byla velice příjemná, že ano, samozřejmě cokoliv že můžu přinést. Dokonce mi vnutila do ruky jejich letáček s podmínkama, který já bez dalšího předala doma naší bábě.

Ta mne hned nazítří napakovala dvě objemné kabely, zbytek že můžu vzít ještě „přes ruku", a prý cestou z práce ať to tam do tý komise koukám dát.
Kdo nezažil, nepochopí. Jinak by s naší bábou nebylo doma k vydržení a tak pro klid jsem to všechno táhla s sebou ráno do práce a po skončení pracovní doby se s tím vším vydala do oné komise.
Vše přijato, sepsáno, tašky konečně naládovány jedna v druhé a já vyrážím k domovu.
„No vida, jen nebejt líná jak veš", vítá mně naše babka.
„Klídek, klídek, nic ještě není prodáno, pouze k prodeji předáno", krotím babčin jásot i její přesvědčení, že teď už je jisté, že se vše výhodně prodá. Ty peníze prý už má téměř doma. No...

Uplynul týden a nic se nedělo, žádná odezva. Tak jsem se na babčino neustálé naléhání za majitelkou onoho krámku vypravila. Dle naší báby pro ty peníze, co tam „nechávám tak dlouho zbůhdarma válet".
Samozřejmě, že tam žádné nebyly, všechno to „nádherné oblečení" viselo netknuté jak jsem je tam přinesla.
Jenže doma se mi nevěřilo, že jsem tam vůbec byla. Naše navztekaná babka si poručila vytočit číslo a že si tam sama zavolá a pak že si to se mnou za to lhaní náležitě vyřídí.
Podám jí tedy telefon, sama se odklidím do bezpečné vzdáleností a čekám.
Po vznesení dotazu máti jen poslouchá a pak se slovy „...ano, samozřejmě, to budete hodná", zavěsí.
Pak už jen zkonstatuje, že tedy je to pravda, žádné peníze tam nejsou, ale paní jí nabídla, že to tam u ní může nechat klidně až tři měsíce a že se jí potom sama ozve.
Alespoň chvíli bude snad doma klid. Byl. Byl dokonce takový, že jsem na nějaký ten „komisní prodej" docela zapomněla.
Jenomže po uplynutí oněch tří měsíců nezapomněla majitelka onoho sekáče..

Jednoho dne zvonil telefon, abych přišla k ní do krámku a to co možná nejdříve. Pro naši babku to ale znamenalo včera pozdě, ihned a okamžitě! Tak jsem tedy vyrazila. Nedělala jsem si žádné velké naděje, ale nakonec dobrá každá stokoruna.

„Tak to máme tři tisíce", šveholí paní majitelka namísto odpovědi na pozdrav.

To jsem tedy skutečně nečekala, tak ta naše bába měla přece jenom nakonec pravdu? Natěšeně otvírám kabelu, šátrám po peněžence a čekám. Majitelka za pultem také. Až po chvíli se ozve, zda na to tedy potřebuji doklad. Nevím sice nač, ale naše bába je jaká je, tak ať to má černý na bílým. Paní majitelka odchází dozadu, po chvíli se vrací a doklad mi podává se slovy: „ Tak tady to máte a prosila bych ty tři tisíce".

Já snad špatně slyším. Ty prachy má přeci dát ona mně.

Paní majitelka ale opět odchází dozadu a téměř okamžitě se vrací s obrovským černým igelitovým pytlem.

„Prosím, tohle je vaše, válelo se to tady už dost dlouho, tak si to vezměte zpátky. A prosím ty tři tisíce.Nebo si myslíte, že je z vás budu páčit celý odpoledne?"

Nějak mi to hlava nebere, tak jen stojím a tupě zírám na paní za pultem, než jsem konečně schopna ze sebe vykoktat, za co ty peníze ode mne ona chce, když mi všechno na prodej vrací nazpátek.
Paní už toho má zřejmě taky dost a tak na mne spustí vysvětlující litanie. O tom, že přece jsem tam donesla deset věcí k prodeji a měla je tam týden a tři měsíce. To tedy představuje deset krát sto krát tři rovná se tři tisíce. A to prý ještě můžu být ráda, že účtuje pouze celé měsíce a kalhoty a sako bere jako oblek, tedy jednu věc. Ty peníze, co na mně požaduje, jsou za pronájem prodejní plochy. Že moje zboží nikdo nekoupil není prý její věc a jestli se mi to nelibí, že to klidně předá úřadům, tedy mne, jako neplatiče za nedodržení smlouvy.

Co dělat? S těžkým srdcem odházím k bankomatu přes ulici a vybírám příslušnou částku na zaplacení. Pak se s tím obrovským černým igelitovým rancem doslova plížím z krámku k nejbližší zastávce MHDéčka, za nemalé pozornosti kolemjdoucích.
Přestože to mám domů od zastávky kousíček, raději bych šla snad i kanálem.

Konečně jsem doma. Babka si u kuchyňského stolu luští to svoje sudoku. Vzteky přímo nevidím a igelitový pytel s těmi „krásnými věcmi k prodeji" házím bábě přímo doprostřed stolu, spolu s účtenkou, po které se ona okamžitě vrhá se slovy, kde že jsou k ní ty peníze a co má znamenat ten ranec.
Moje sdělení pochopí až asi napočtvrté. V ten okamžik se na mou hlavu snese sprška neopakovatelných nadávek s tím, co že jsem to prý za mrchu, že ona peníze potřebuje získat, vyhrát nebo tak něco, ne je vyhazovat oknem. A že, když jsem tak blbá, a nedokázala jsem zařídit prodej, tak ať jí ty tři tisíce uhradím ze svýho!
Ze svýho? To snad... Vždyť jsem tý naší babce peníze nabízela kolik potřebuje, nesčetněkrát. Ale to zase né, prý že žádné almužny ona nepotřebuje. Ona má svoje, sice ve věcech, ale má. Je na mně, abych nebyla „líná" a ty její věci dokázala prodat.
Náhle však se ve mně něco jak by zlomilo. Beze slova za sebou prásknu dveřma a naštvaně kráčím k zastávce MHDéčka. Jedu do města. K nejbližšímu bankomatu, kde vybírám požadovanou částku a okamžitě se s ní vracím zpět domů a tam ji předávám naší „šetrné šetřivé" babce.
„No vidíš že to jde, jen se na tě pokaždé musí pořádně zařvat, protože co já ti poručím ty bez cirkusu neuděláš!"
Tak jsme teda ušetřili. To jsem tý naší babce mohla ty peníze dát rovnou a ty „překrásné věci k prodeji" odnést na nejbližší sběrný dvůr. Nás ale i ve škole učili, že lhát se nemá a ke svojí momentální škodě jsem zrovinka na těchto hodinách nechyběla.
Takhle já jsem o šest táců lehčí a tři z nich jsou vyhozené do slova a do písmene. Ještěže jsem měla kde vzít.
Ta chvíle klidu mi za ně stojí, než naše babka zase vymyslí, co ještě doma má a dalo by se „výhodně" prodat.

 

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.10. až 31.12.

Téma: Muži, 10x přečten

Doma dusno

Kateřina Horová, věk: 26 let

Přečíst

Hadr na podlaze, neustálý koloběh, nekonečná poušť a "zvíře" lačnící po vaši krvi, to vše vás pronásleduje až do konce.

...

Téma: Zaměstnání, 13x přečten

Znáte svoje ikigai?

Věra Černá, věk: 38 let

Přečíst

Setkali jste se už někdy s japonským výrazem "Ikigai"? Znáte svůj smysl života? Dokázali byste ho popsat? Já jsem stále "na cestě" za hledáním...

Téma: Muži, 43x přečten

I taková může být láska

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Láska má tisíce podob. To všichni víme. Může být něžná jako právě rozvitá růže nebo vášnivá jako rytmy tanga....

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing