Soutěžní příspěvek
Téma: Rodina
Porod vlkodlaka
Petra Havlátová, věk: 30 let
Jak se to všechno seběhlo, když chtěl malý vlkodlak ven. A jak tomu byl nápomocen manžel, který seděl s nagelovanou ofinou hned vedle a zarytě mlčel.
POROD VLKODLAKA
Mám týden do porodu a kupodivu jedna z věcí, na kterou téměř nemyslím, je porod. A to jsem prvorodička. Pojď se mnou do města, ještě koupíme ta klubka a upletu svetr. Manželovi se ve tváři mihne drzost ´lásko, zítra máš termín, navíc máš těch klubek plnou skříň´, ale zůstane zkušeně mlčet. Po cestě mu vysvětluji, že černé bambusové klubko ještě nemám, ale zato mám nápad na nový svetřík, se kterým ještě dnes začnu. Nedokončené modely válející se na pohovce v obývacím pokoji taktně nezmiňuje. Jsme asi sto metrů od bytu, když už se zadýchávám. Na tohle já nejsem zvyklá, vždyť jsem pravidelně sportovala, kam se poděla má fyzička? Vcházíme dovnitř do galanterie a mají ta klubka, které chci. Akorát ne v černé. No to snad ne, to je vždycky jak naschvál. Nemám čas tu ztrácet čas, zítra možná rodím a už se mi klepou ruce, jak chci začít plést. Nic, musíme do dalšího krámu, není odtud tak daleko, to dám. Kolébám se vedle manžela, kupujem, pro co jsme šli, a já celou cestu domů nemluvím o ničem jiném, než že se mi to z té cesty určitě spustí. Večer zalézáme do peřin, manžel bere do ruky notebook a jdeme koukat na film. Dobrý výběr, je to napínavé jak kšandy, kdyby mě nebolely oči z toho, jak strašně to v té tmě září jen kousek od našich hlav, dodívali bychom se. "Musím se otočit na druhý bok, tak budu chvilku jen poslouchat, jo?" Pochopí, vypíná. Jsme asi v půlce, zítra dáme tu druhou, zajímá mě, kdo ji zabil. Budím se přesně za dvě hodiny s tím, že mi zase tvrdne břicho. Tak zase poslíčci, mám je už od neděle. Chci se převalit na druhý bok, ale ejhle, ono to nejde. Že by? Manžel leží vedle, chrápe, nechci šířit poplašnou zprávu, třeba o nic nejde. Pro začátek si odskočím na malou a začnu měřit čas. Čtvrt, půl, třičtvrtě, celá. Dobře, už hodinu sedím v kuchyni a zatím ho nepřešlo. Podle načtených rad se hodlám trochu najíst, taky bych mohla strávit celý den bez jídla, nevím, jak to v nemocnici chodí se snídaní, obědem a večeří. Na to nemám chuť, na to taky ne a to už vůbec ne. Všichni mluví o hromadě zvláštních těhotenských chutích, zato já mám jen jednu a to chuť zvracet po všem, co se ke mně přiblíží. Otvírám lednici a prchám od ní dva metry, aby mě náhodou neovanula nějaká klobáska. Maso nemůžu vidět ani v letáku supermarketu. Dám si tři jogurty, to by mohlo stačit. Uběhne deset minut a je to tu zas. Srdeční tep se mi zrychluje, hned jak se dostaneme na interval zhruba pěti minut, jedeme. Osm, sedm, šest. No, zas tak to nebolí, když dám nohy k sobě a sednu si. Ale stejně už jdu vzbudit manžela. Kouká jak myš a začíná panikařit, poznám to na něm podle hlasu. "Jdu si dát sprchu," krotím jeho vášně vystřelit okamžitě z bytu. V žádném případě nehodlám přivést na svět prvního potomka s mastnými vlasy, myju si je každý den, tento nebude výjimkou. "Taky jdu do sprchy," překvapuje mě, když se vracím obalená ručníky. No dobrá, já si zatím dochystám věci do porodnice. Tři plné sportovní tašky, samozřejmě jen toho nejnutnějšího. Ale lak na vlasy tam šoupnu taky, přece jen za mnou budou chodit návštěvy. Mám hotovo, jsem oblečená, sedám si na postel a přemýšlím, jestli se mi chce jet. Nechce, zkusím to zaspat, třeba to přejde. Lehám si, ale ouvej, to nebyl dobrý nápad. Zas to na mě jde, ne, musíme jet. Přiskříplým hlasem volám do koupelny, ale manžel neodpovídá. Cestou do auta se mi poněkolikáté omlouvá, že to neslyšel, a že se ještě geloval, tak to trochu trvalo. Dobře, já rodím a on si upravuje ofinku, aby vypadal dobře. "Víš, do které budovy máme jít?" Kroutím hlavou, že ne, na předporodní kurzy, kde by nás provedli po odděleních, jsme se vykašlali. "To najdem." Říkám si, jestli to neotočit a nejet zpátky domů, teď se mi v břiše zas nic neděje. Ach jo. Parkujem, hledáme porodní oddělení. "Tak se na to podíváme, jestli je to ono." Slečna sedící vedle mě přijela o chlup dřív a je si jistá, že tu zůstane. Prý tu je už potřetí a už to pozná, je to jiný než předtím. "Máme poslední volný box," děsí mě sestřička. "Kdyžtak budeme muset jednu z vás poslat do jiné nemocnice." To si snad dělá srandu, já už nikam nedojdu. A co to, že mají dneska tak plno? Prý je úplněk. Aha. Slečnu posílají domů a já zabírám poslední postel. Brzo přivedu na svět malého vlkodlaka. Mám pro sebe celý pokoj a vlastní koupelnu, to by mě teda zajímalo, v čem je lepší nadstandart. Že by televize? Ne, vím, že je to vana. Chodím sem a tam a jsem překvapená, jak normálně funguju. Komunikuju, neomdlívám, nekřičím. Měla jsem jiné, děsivější představy o porodu. Člověk by neměl tolik číst ´ty internety´. Hodiny ubíhají a já vlastně ani nevím, jestli plynou rychle nebo pomalu. Při pohledu na manželovu znuděnou tvář jsem si jistá. Pomalu. Zachytí můj výraz a snaží se mě konejšit. Ticho! A tak stráví člověk, který jinak ´hubu´nezavře, osm hodin zticha. Ale konec dobrý, všechno dobrý. A na závěr, je to holčička!
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
