Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Soutěžní příspěvek

Téma: Rodina

Dovolená

Hana Vodičková, věk: 55 let

349
x přečten

Nikdo z nás neví, co ho kdy a kde potká. Nevěděli jsme to ani my když jsme se v předdůchodovém věku vydali na týdenní veselou výpravu. Ale stálo to za to.

 

Půl roku jsme se s manželem těšili, až na začátku prázdnin naložíme naše dvě báječná vnoučata a vyrazíme na „dovolenou" do chatičky na břehu jihočeského rybníka. Jezdíme tam každým rokem, energie toho místa je znát hned první večer při západu slunce nad vodní hladinou.
A je to tady, pusinky mamince a tatínkovi, dvě obrovské tašky letí do kufru auta a plyšáci na klín. Vyjíždíme, máváme.
Benešovská silnice je v sobotním dopoledni plná aut, ale jedeme plynule - až do Poříčí nad Sázavou. Tady se zastavujeme v koloně. Oba pruhy ucpané, nevíme co se děje, slunce pálí jak ďas. A tehdy se poprvé ozvalo: „A dědóóó, kdy už tam budeme?"
„Za hodinku Lilinko" zabrblá dědeček a z čela si utírá pot. Už ví, že se děťátko nezeptalo naposledy. Bohužel, naše auto nemá klimatizaci a horký letní den ve stojící koloně jsme si opravdu „vyžírali".
Hurá, popojíždíme, abychom asi po sto metrech znovu zastavili. Tentokrát je to lepší, stojíme mezi stromy, které v tomto úseku lemují silnici po obou stranách. Čas si krátíme poznáváním rostlinek, mrtvolek na kraji cesty a otráveným odpovídáním na stále se opakující otázky otrávených mrňat: „Kdy už tam budeme?"
10x,... 20x... „Napijte se a zkuste usnout" radíme jim jak nejlépe přežít úmorné stání na rozpáleném asfaltu. Čůrky potu nám všem tečou všude. Do toho nám naše čubinka Barča píská a kňučí a okénky se do vozu line smrad z vpředu jedoucí Avie.
„Já chci čůrat" ozve se najednou Maxík. „To vydržíš, nemůžeme tady vylézt, co když se auta rozjedou" odpoví mu babička.
„Neeevyyydrrržííím..." kňourá chlapeček.
„A dokázal by ses vyčůrat do toho lavůrku? Máš ho pod nohama..." snaží se babička vymyslet řešení této prekérní situace. Můžeme být rádi, že chlapec ve svém věku si o čůrání řekne a nepustí to rovnou do kalhot.
Kolona se pomalu rozjíždí. V tuto chvíli je za námi hodina „jízdy", blížíme se k Benešovu, po pravé straně silnice se objevuje benzínová pumpa.
„Zastavím tam!" rozhodl děda, i když hrozilo riziko, že se zpátky od benzínky do popojíždějící kolony budeme jen těžko zařazovat.
Z ostatních červených zpocených řidičů vztek a bezmoc jen ukapávala.
Uf, už stojíme na pumpě, opouštíme rozehřáté auto a Maxík počůrá nejbližší uschlý drn. Čůrá dlouho.
„Jůůů, hele..." ukazuje na mokrého mravence, který se bezmocně plácá v nažloutlé kaluži. Nasedáme zpět do vozu a při zařazování se do pomalu se sunoucí kolony aut mám sepnuté ruce a prosím. Vyplatilo se, zařadili jsme se do barevného hada.

Za Benešovem se rozjíždíme rychleji a až na pár zúžení do jednoho pruhu se konečně dostáváme k Táboru, k vysněnému rybníčku, do naší žluté chatičky.
Šup do plavek a do rybníka. I náš pes Barča, který vodu moc nemusí, se nenechá přemlouvat a vrhne se do vody za pánečkem.

Dny tady ubíhají rychle. Jeden den cesta za pokladem, druhý den byl borůvkový, borůvkový byl potom vlastně celý týden, což se dalo poznat z neustále upatlaných modrých obličejů našich dětí.
Abych je nějak důležitě zabavila, rozhodla jsem se, že mi budou pomáhat s vařením. Maxík miluje loupat vajíčka. Když byl hotový, dala jsem mu sáček s hrachovými lusky, aby je vyloupal pro sestřičku. Říkala jsem si, že mu to dlouho vydrží a já si alespoň umyju hlavu.
Chechtání dětí od stolu v kuchyňce mě uklidňuje, že je vše v pohodě, dědeček si hrál na terase s mobilem, taky v pohodě.
„Babííí, Maxík má hrášky v nosééé..." volá Lilinka.
„Cože?! To si děláš srandu!" přiřítím se z koupelny s ručníkem na hlavě.
„Nedělám, fakt je tam má..." usmívá se Lili.
„Ukaž!" popadnu prcka za vlasy a zakloním mu hlavu. Z nosních dírek na mě koukají svěže zelené kuličky, pěkně zastrčené až vzadu. Pokusily se o mě mrákoty při představě, jak jedeme do nemocnice. Přemýšlím ještě jak dostat tu zeleninu ven. Velká jehla, nožík. Nic nepomáhá. Mrně sedí, dýchá pusou a kouká.
„Copak nevíš, že se do nosu nic nestrká?! A ty jsi na něho nemohla dát pozor?!"
I druhé dítě teď už ví, že řešíme průšvih. Poslední možnost je vysmrknout kuličky do kapesníku. Moc tomu nevěřím. Maxík se ke smrkání vždy nechával přemlouvat. Tentokrát ale - asi při pohledu na ty hysterické staříky - zabral, foukl a zelené kuličky držím v kapesníku. Super. Pochvala chlapečka a poučení pro všechny.
Každý si to asi musí zkusit. Vzpomněla jsem si na stejnou historku s knoflíkem, kdy já jako malá skončila ze stejného důvodu na pohotovosti. Vzpomínám na matku těchto dětí, jak si kdysi strčila do nosu korálek...
Jdu si zobnout prášek na hlavu a dofénovat svou zrzavou hřívu.

Každý večer jsme chodili do hospůdky. My s dědečkem na pivo, děti na zmrzlinu. Jednoho dne jsme se ale rozhodli, že půjdeme na druhou stranu kempu, do stánku, kde mají zmrzlinku taky. Venku se příjemně sedí, hraje tu hudba.
„Jakou zmrzlinu si dáte?" ptám se dětí. Vybraly si a trvaly na tom, že si ji zaplatí u pultíku samy.
„Dobrá..." hrabu pro ně z kapsy drobné od včera. Jak tak pořád sleduji tu droboť, přestávám dávat pozor sama na sebe. Vycházím ze stánku, zapomínám, že mě čekají tři schůdky, než se dostanu na pevnou zem. Pamatuji si už jen, jak padám, šmouhu z lesa, z lidí co sedí před stánkem, oblázky na které pomalu uléhám. Pěkně polehoučku, pomalu jak jen to jde a s myšlenkou hlavně si nic nezlomit. V poslední fázi pokládám na oblázky i svou umytou hlavu. Ležím, oblázky mě studí do tváře, všichni z okolních lavic na mě civí, včetně mých drahých a čekají, jestli se zvednu. Zvedám se, kupodivu nic mě nebolí, jen lehce odřené koleno trochu pálí. Usedám na lavici vedle mrňat a svého chotě. Podíváme se na sebe a začneme se potichu řehtat. To už se pomalu začínají bavit i pivaři sedící okolo nás.
„Babííí, máš červený koleno, poteče ti krééév..." roluje mi vnučka nohavici nahoru a zkoumá sedřenou kůži.
„Nic to není, buď zticha!" umlčuji ji. Středem pozornosti už jsem byla dost dlouho a nestojím o to znovu.
Večer čteme pohádku a uprostřed věty mě Lilinka přeruší, pohladí a špitne: „Babí, já jsem se tam, jak jsi upadla, za tebe trochu styděla...".

Další ráno za dětmi přijíždí na kontrolu jejich rodiče. Krásný den, děti se cachtají v rybníce a my si dáváme na terásce kafíčko. Vedle naší chatky se uličkou prodírá načančaná stopadesátikilová načesaná paní v černém hábitu a okukuje stav vody. V pantoflíčkách si jde smočit paleček, udělá krůček dál a pak ještě jeden. Její partner stojí opodál a přihlíží.
Malý předklon stačí, aby se hromada špeků přesunula na nakloněnou stranu, zrádný schůdek a ujetá noha...Načesaná paní padá do rybníka. Pomalu se přetáčí na záda, voda se kalí, černé šaty i s tučnou hlavou mizí pod hladinou.
Sedíme na terásce a od rozpitého kafe zíráme na tu přírodní katastrofu. Teď si sedá, pomalu se zvedá, mokré vlasy splývají na ramena a stéká z nich hnědá voda. Šaty se nalepily na obří tělo. Vynikl každý záhyb její kůže. Jak já s ní cítím.
S rozmazanými šminkami v obličeji a ruku v ruce s partnerem mizí na cestě za naší chatou. Za nimi se vine po zemi mokrá cestička. Děti mají další zážitek.

Prima týden. Ani se nenadějeme a balíme. Tašky házíme do kufru auta, plyšáky na klín a máváme žluté chatičce uprostřed jihočeských lesů. Tak zase za rok!


 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Právě probíhá letní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.7. až 30.9.

Téma: Muži, 37x přečten

Malý příběh o lásce

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Láska by měla být hlavně radost. Jakmile ji cítíme víc jako trápení, je lepší to v sobě uzavřít. Navrátit do života...

Téma: Muži, 30x přečten

Malovat či nemalovat?

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Taková těměř hamletovská otázka. Jak reagovat na ono mužské přání, že byste se mu líbila víc nenamalovaná. Já jsem si své...

Téma: Zaměstnání, 15x přečten

Denní sprcha

Kateřina Horová, věk: 26 let

Přečíst

Čas nebezpečně tiká, odbíjí a my rosteme s našimi vzpomínkami - dokážeme se vůbec někdy správně rozhodnout a proč?

...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing