Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Finálový soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál

Cílová páska

Michaela Čápová, věk: 33 let

122
x přečten

Pojďme se podívat na samý jih naší krásné republiky. Samet se už trochu ošoupal, a tak v polovině devadesátých let zbyly spoustě lidí místo růžových brýlí jen prázdné obroučky a s tím i kupa starostí. Každý si vykládal svobodu po svém, ulice často připomínaly špatně pojatý Disneyland, při výjezdu do zahraničí hrozil starším ročníkům infarkt a těm mladším, vlastně nejmladším, přinejmenším morální újma.

Námět na scénář - Cílová páska

Pojďme se podívat na samý jih naší krásné republiky. Samet se už trochu ošoupal, a tak v polovině devadesátých let zbyly spoustě lidí místo růžových brýlí jen prázdné obroučky a s tím i kupa starostí. Každý si vykládal svobodu po svém, ulice často připomínaly špatně pojatý Disneyland, při výjezdu do zahraničí hrozil starším ročníkům infarkt a těm mladším, vlastně nejmladším, přinejmenším morální újma. Pokud jste tedy ovšem cestovali na západ; Slováci byli vnímáni stále tak trochu jako naši bratia a Polsko znamenalo jednu velkou tržnici. Ale tam, tam směrem na jih, to vonělo romantikou, nepoznaným. Někdo se těšil, že konečně uvidí zemi Vinnetoua, jiní hledali své polozapomenuté příbuzné a zbytek si chtěl jen zkrátka přivézt Reeboky z Rakouska nebo flakonek Chanela. A jestli bude příjemně vonět, je druhořadé. Hezky, moc hezky vypadá, tudíž nejspíš skončí vystavený mezi skleničkami v obýváku. Ještě k té cestě na hranice. Staříci stále nevěřili, že je celníci pustí do „Rakous" jen tak a dětem cestu zpestřovala v lepším případě neonová srdíčka, horší variantu ztělesňovaly samy aktérky té rošády, vrtěly kabelkami a vším dalším, co jim příroda nadělila. Házely očkem po každém projíždějícím autě, co na tom, že je zrovna v našem případě nacpané k prasknutí, náhoda je blbec. Čím potrhanější silonky a rozmazanější rtěnka, tím jasnější bylo, která je zrovna v kurzu. Nás ale hlavně zajímá to auto. Řídí ho obtloustlý čtyřicátník Pepa, na sedadle spolujezdce třímá v rukou igelitku se svačinou neméně buclatá manželka Bětka a vzadu se tísní jejich dvě ratolesti s dědou Jozífkem. Třetí mrňous je ještě na cestování moc malý, hlídá ho babička Božka. Stejně by se do staré stodvacítky všichni nevešli a babi má z cest za hranice pořád ještě trochu strach. „Nikdy nevíš, na jakou bestii na hranicích natrefíš" říkávala. Mezi přední sedačky se dere desetiletý Mára, výlety ho baví jen a právě kvůli cestě samotné. Představa přehrabování se v krabicích plných bot, davy lidí a nervózní rodiče je to poslední, kvůli čemu ráno do auta nasedal.
Oproti tomu Pavlínka má už v myšlenkách v košíku nejméně troje sandálky a značkové kecky. Až je v pondělí ukáže holkám, puknou závistí. Děda se jako vždy modlí, aby přejeli hranice bez úhony, přičemž zapomněl, že místo kapesníku nervózně žmoulá nákupní seznam do Hoferu. Co asi babi myslela tím ...ká čo..lá?
Pepa zná cestu skoro nazpaměť. Naposledy jel okolo Studánek včera odpoledne, akorát směrem k domovu. Živí se jako instalatér a po těch je teď na západ od českých hranic veliký hlad. Zaplatit 30 šilinků na hodinu a k tomu přidat tabulku čokolády nebo čekat na rakouského řemeslníka, který vše detailně vyúčtuje, a ještě za rakouskou sazbu? Hádejte, koho si hausfrau vybere. Josef se má jako v ráji, celý týden bez Bětky, v neděli mu napeče řízky, k tomu umíchá kopu salátu, a když si mu opravdu zadaří, má vše ještě v pátek k snídani. Slaměná vdova si zatím doma užívá relativní svobody. Děti srovná jedním pohledem, s tím nikdy problém neměla a tchánů v přízemí zatím vždy spíše využívala. Pohlídají, nic nekomentují, nicméně ona tuší, že Někde mají zaevidovaný každičký její pohyb. Za těch patnáct let se s tím pocitem už naučila žít, vše má svá negativa, jen by občas chtěla mít křídla. To mrňatům babi s dědou vůbec nepřekážejí. Poněkud pubertální Pavlínka nasadí ve chvíli dusna sluchátka, čímž ostentativně naznačuje, jak moc je jí celé babiččino kázání ukradené. Mára dolů občas zaběhne pro buchtu, máma totiž peče jen o víkendu tátovi do práce, po zbytek týdne jedí makrobioticky. Prý je to moderní a nebudou tlustí.
Nejmladší Maruška je požehnáním pro všechny, měla tmelit rozpadající se svazek, zatím spíš všem ukazuje, jak nic nepochopili. Její modrá kukadla jakoby propichovala každého, kdo se jí jen dotkne pohledem. Že by vám viděla až do duše? Batolí se po zemi a vystačí si sama, jen by to chtělo ve dvou letech trochu více osobní iniciativy. Toliko pro představu náhled do života rodiny Hruškových.
Zjednodušeně řečeno, typická česká rodina. Nic nenasvědčuje tomu, že by mělo časem dojít k životním zvratům, že každý ze členů rodiny má svá tajemství a že až léta budoucí prověří pevnost manželských svazků. Vlastně i těch rodinných, můžeme jim říkat pouta, více zavazují a budou i svazovat. Matou Hruškovi svým zevnějškem nebo je čeká změna, díky níž se jazýček jejich životního kompasu pořádně roztočí? Nejsou to žádné nestandardní kotrmelce, prožívat je může každý z nás. Otázkou je, jak se k nim Pepa, Běta, Mára, Pavlínka a zbytek jejich početné rodiny postaví, co z nich vytěží a zda se z nich dokáží poučit. Škola života se nevyhýbá žádnému z nás. Někdo je teprve u zápisu a má šanci chytit svůj život za pačesy, jiný září a najdou se i tací, kteří, byť propadli, došli až do posledního ročníku.
Snad je ještě nečeká závěrečné vysvědčení a dostanou šanci pár škobrtnutí napravit. Buďme tichými pozorovateli jejich snažení a držme palce, ať dojdou do finále s úsměvem. Čáru života mají každý zkroucenou jinak, ale i když se to tak mnohdy nezdá, přáním všech zúčastněných je, aby běžely co nejvíce vedle sebe, bez křížení a bez zmizení do ztracena


I. díl - Money, honey


Je pět hodin ráno. Víkend. Ještě přesněji, sobota. Brr, ani náhodou by vás určitě nenapadlo dobrovolně vstávat a trmácet se sto kilometrů daleko kvůli nákupu pár párů botiček, co jsou možná ve slevě, ale nikde není psáno, že jsou kvalitní, hezké a použitelné. To byste ale nesměli bydlet v Pačkově a nesměli byste mít za maminku Bětku Hruškovou, co cílevědomě cílí na zbytek rodiny. Aby vypadali reprezentativně a světově. Co na tom, že většinou jedí jen lžící, každý ve svém koutku, příborem jen o Vánocích, a to jen proto, aby z ryby pořádně vypreparovali kosti. S Reeboky z Freistatu budou in a je škoda toho nevyužít. Jediná Maruška je v tu dobu nabuzená. Vlastně probuzená, má radost a pocit zadostiučinění, že konečně po dvou letech všichni pochopili, jak příjemné je vstávat zásadně před rozedněním. Mára bude spát ještě prvních deset kilometrů nalepen na okně. Nikoho to nepřekvapuje a užívají si vzácné chvilky ticha bez otázek typu: „A proč jedeme tak pomalu? Proč je tu taková zima? Jak to, že jsi mi mami nevzala sebou víc tatranek?"
Švagr Lojza jim půjčil novou stodvacítku, s jejich wartburgem by asi těžko prošli celní kontrolou, nemluvě o špatné reprezentaci rodiny u přeshraničních sousedů. To poslední nejvíc trápilo Bětku. Pepa každou neděli večer odjížděl služební „dvanácettrojkou" s kamarádem Pavlem a děda byl na „Němčoura" náležitě pyšný.
„Víš, co mne to stálo přemlouvání, podplácení a času, než jsem ho sehnal? Do šrotu nepůjde." Kolikrát ho už přemlouvali, aby se ho zbavil. Bětka měla vše detailně promyšleno. Děda prodá staré a přidá na nové. Po nákupech už je vozí stejně jenom Pepa a osazenstvu hřbitova je změna vozového parku srdečně jedno. Mára se probouzí a zanechává po sobě mastnou stopu na okně. „Ty sis tu hlavu včera neumyl, jak můžeš jet takhle do Rakouska?" Mára upřel slepená očička na flek, namaloval do něj srdíčko, čímž si od mámy vysloužil pořádný lepanec za uši. Jak už na něj z přední sedačky nedosáhla, schytalo to naštěstí jen pravé ucho. Smutně si tedy položil hlavu zpátky na okno a jal se pozorovat cvrkot na silnici.
„Proč se mami ty pani víc neoblečou, dyť jim musí být pěkná zima?" Pohledy všech přítomných se protnou a jen náznakem se dohodnou, že na tuto otázku není třeba odpovídat. Dědovi je Marečka líto, vymění si s ním tedy za jízdy místo a Mára tak může být ve středu všeho dění. Bětka směrem k dědovi vyšle prosebný pohled s významem Proč?, ten na oplátku trhne úsměšně koutkem a jsou si fifty fifty. To má za Marečka, je to jen kluk a ona ho sekýruje, kudy chodí. Dál si žmoulá svůj už objevený nákupní seznam a vedle strachu z celníků doufá, že rozluští to záhadné slovní spojení. Mírně orosen předává Pepovi dopředu svůj pas, a jak už byli všichni předem nabádáni; nemluvit, nehýbat se, když se jim podaří nedýchat, bude to ještě lepší. Jako vždy projedou bez újmy na majetku i na životech, což hned dědovi zlepší náladu a cvakne si z placatice. Kdo ví, jestli opravdu z radosti. Dorazili na místo. Parkoviště je jako vždy prázdné. Kolikrát už Pepa holkám říkal, že tu otevírají až od devíti. Prý„Co kdyby náhodou byl nával, ať se na nás dostane." Sedí tedy potupně v autě, přes zamlžená skla vidí akorát siluety zaměstnanců obchoďáku. Teprve se scházejí a připravují na sobotní šichtu. Jak začali jezdit Češi, vypadá to v neděli večer v obchodě jak po nájezdu Tatarů. Chtějí to nejlevnější a jsou pro to schopni udělat vše, skočit třeba i pomyslnou šipku na samé dno krabice. Taktika u Hrušků je už dlouhé měsíce stejná. Rozprchnout se každý za svým a brát, co jde, s penězi to táta vždy nějak vymyslí. Mára se ploužil za maminkou, Pepa s Jozífkem se uklidili do nejzapadlejších koutů obchodu. Každý s jedním párem bot, aby se neřeklo a tiše doufali v brzký konec všeho toho běsnění. Holkám se tep zrychloval úměrně k před nimi mizící obuví. Každý den se chýlí ke svému večeru, stejně tak tato sobota. Někdo schlíple, jiní nadšeně míří ke kasám, teď už jen zaplatit. „Kde je Pepa? Pepo, kde se couráš, už budeme na řadě." Hurá, pomyslel si, teď už jen ukončit to celodenní trápení a zklidnit dravou zvěř. Ve skutečnosti to byla zákonná manželka a pubertální dcera, které za sebou místo ulovených trofejí vláčely košíky plné bot a oblečení. „Tentokrát rozprodávali i hadříky, fajn." Prodavačka nemohla markovat pomaleji. Pepa s hrůzou pozorovat na displeji narůstající částku, a když popaměti sahal pro peněženku, zhrozil se ještě víc.
„Bětko, nebralas mi peněženku?"
„Já? Ne, nosíš jí vždycky v kapse od riflí, říkám ti pořád, nenos jí tam, vypadne ti."
Nevypadla, jiný shánčlivý Čecháček si ji natrvalo půjčil přesně v 10:55, jak se zjistilo při přehrání záběrů z bezpečnostních kamer. Pepa mohl být díky těmto skutečnostem ušetřen tiché domácnosti, což se bohužel nestalo. Takového moulu může mít jenom Bětka! Běsnila naštěstí ale až doma. Děda byl spokojený, nemusel řešit záhadu s nákupním seznamem a všichni se tak vraceli domů s výrazy odpovídajícími šedé realitě všedních, na vlas stejných, dní. Bez bot, bez riflí a bez iluzí. Až následné pátrání prokázalo, že šlo o jistého Bohumila Navrátila. Peněženku vrátil po soudním procesu, kde si ho babi málem spletla s vlastním synem.

 

 

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing