Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Finálový soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál

Zamuchlanej život

Dana Beňaková, věk: 60 let

346
x přečten

Děj serálu se odehrává od počátku šedesátácýh let minulého století až do dnešní doby. Příběh obyčejných, spíš chudých lidí, kteří doslova dřou do úmoru, aby se, dle jejich představ, dostali na společenském žebříčku trochu výš, přitom jim však daleko víc záleží na okolí, než na jejich vlastním životě a životě jejich dětí. Falešné předsudky a takové to „co by tomu lidi řekli" Je pro ně v životě to nejdůležitější.

Námět na seriál 

ZAMUCHLANEJ ŽIVOT

Děj serálu se odehrává od počátku šedesátácýh let minulého století až do dnešní doby. Příběh obyčejných, spíš chudých lidí, kteří doslova dřou do úmoru, aby se, dle jejich představ, dostali na společenském žebříčku trochu výš, přitom jim však daleko víc záleží na okolí, než na jejich vlastním životě a životě jejich dětí. Falešné předsudky a takové to „co by tomu lidi řekli" Je pro ně v životě to nejdůležitější.
Klasická rodina se dvěma malými dětmi si na dluh koupí domek ve městě, na předměstí a sami vlastními silami ho opravují. Otec chodí do práce, matka je doma, protože mladšímu z dětí jsou pouhé dva roky. Matka ale od časného ráno do pozdní noci pracuje na zahradě, kde pěstuje vše možné, prý aby ušetřila, jenže stejně nakonec vše rozdá a rozveze příbuzným, že sotva zbude pro její dvě děti.Přitom ještě taky doslova dře na baráku. Oškrabat cihly, namíchat maltu a podobné práce, to je její povinnost než otec přijde z práce. On potom bourá, zdí a ona mu „přicmrduje". Večer on jde spát, ráno přece vstává do práce, ona si po nocích dělá „svou práci" kolem domácnosti. Od toho všeho ji „zdržuje" jenom péče o jejich dvě děti.
Celá jejich životní filozofie, jejich životní hodnoty a posteje jsou ukázány na životním příběhu jejich dcery, až do dnešní doby, do jejího téměř stáří.
-----------------
Naši těsně než jsem měla jít do školy, koupili barák, na dluh, opravovali ho sami vlastními silami, takže všecko šlo jen a pouze do baráku. Peníze i čas.Neznali se víkendy, dovolené, prázdniny, nic.
Čas ale nikdo nezastaví. Nakonec babička a i sama máti se začly shánět, kdy že už konečně si někoho najdu a vdám se.
Jo, ale kdy a kde, když člověk mimo práce nevythnul nikam paty.
Nakonec máti že to tedy vyřeší sama.
Aniž by mi o tom řekla, odepsala na inzerát. Inzerát, který ale nepodával ani sám dotyčný, nýbrž jeho matinka.
Život prý je stejně především o práci. To je podle mojí máti v životě to hlavní.
Uklizený kvartýr, včas navaříno, napečníno, nikde žádný nevyžehlený nebo dokonce nevypraný prádlo, ráno včas vybraná kamna a zatopíno, vypletá zahrádka, umetený dvůr a ulice kolem baráku, toho si podlení ní má ženská nejvíc hledět. Co na tom, že chodí taky do práce jako její mužskej, tohle jsou povinnosti vdaný ženský a musí je stíhat, děj se co děj. A ještě navrch to nejdůležitější, a sice - v nové rodině „poslouchat na slovo". Tak jak svoji matinku poslouchá její synáček jedináček, kterého mi moje máma vybrala. Mají barák a v něm volné podkroví, tak co bych ještě chtěla. Doma to naše jednou pak dostane brácha.

A tak byla svatba. Ihned po vyrčení onoho zavazujícícho slůvka ANO nastal u novomažela a jeho rodičů obrat o 180 stupňů, a to až takový, že i moji máti z toho šla hlava kolem.
Ale co už...
Když po čase jsem zjistila, že nás bude víc, teprv nastalo to o pravé zemětřesení.
No ale když teda jinak nedám a toho chcípáka chci, tak si ale na něj i na sebe vydělám, živit nás teda rozhodně nikdo nebude. Materškou že samozřejmě celou budu odevzdávat manželovým rodičům, jako „odškodné", že toho haranta v baráku vůbec strpí.

Když byly malému tři měsíce, měl její synáček, můj manžel, smrtelný pracovní úraz.
Jeho rodiče chtějí co nejdřív nadobro zapomenout,že kdy jakého syna vůbec měli.
Tak kam se s miminem podít?
Přece zpátky domů.
To už naším nevadilo, byla jsem totiž vdova. I když s dítětem, na to prý už lidi koukaj jinak.
Ale jen když zůstanu už napořád sama.
Když syn úspěšně vystudoval i vysokou a našel si práci mimo domov, mimo naše město, sám mne nabádal,.ať sama nezůstávám.
Jak už to tak bývá, časem kamarádství přeroste v přátelství a to pak ještě dál.
Jenomže rodiče zatím zestárnou, přestanou být už soběstační a člověka potřebují u sebe čím dál víc.
A tak jsem se odhodlala jednoho dne k přiznání že až tak úplně sama nejsem a přijít s návrhem, co by tomu říkali, kdyby se k nám můj přítel přistěhoval, že nakonec mužská ruka by se hodila. A nějaká ta koruna taky.
Se zlou jsem se potázala! Dítě chci přiravit o barák. Já, stará rašple, která jako vdova má už život dávno za sebou. Oni se přece nedřeli proto, abych sem dotáhla se válet nějakýho cizícho chlapa, který tu na baráku nic neudělal. Do jejich baráku.
Naštěstí přítel byl opravdovým přítelem.Chápal, že když jsem neodešla dřív, teď už od nemohoucích rodičů odejít prostě nemůžu.
Zakrátko ale vážně onemocněl, a jednoho dne zemřel.
Proti tomu, abych mu šla na pohřeb, už moje máti nebyla.Dokonce měla snad i radost, že jsem opět sama.
Po čase onemocněl otec na mrtvici a po roce zemřel. Na to se stala bezmocnou máti, jež také po roce těžkého marodění odešla na Onen svět.
Oba ale mohou být klidní. Žádná „cizí osoba" se jím v tom jejich baráku neroztahuje.
Syn se snachou bydlí u jejích rodičů.
Tady zůstali jen jejich dvě osamělé, dnes už dávno dospělé děti v předdůchodovém věku, na pokraji stáří a s mnoha neduhy za zády... Spolu, ale každý víc než sám... bojujío přežití, než i jejich dny se naplní.

------------------------------

1. díl


Zašmodrchaný život Seríál - díl první

Někdy se to už tak přihodí. Rodiče si člově nevybírá, jestli jsou tací nebo onací, chudí nebo bohatí.
Naši patřili k těm druhým. Ve třiašedesátém koupili na dluh domek. Celý život se potom pachtili kolem baráku, přestavovali, zvelebovali, hlavně zvenčí, protože „co by tomu ldi řekli, že...bla, bla - to bylo jejich grédo, hlavně máti.
Tomu se všechno podřizovalo.

Jako děti jsme na prázdniny jezdili na dva týdny k tetě, vlastně pratetě, babiččině sestře. Byla sama, děti měla strašlivě moc ráda a udělala by pro nás první poslední.
Proto nás tam ale naši neposílali.
Hlavně nás tam na ty dva týdny uklidili, aby mohli pořádně dělat na baráku, jak říkala máti. Aby se nemusela od práce zdržovat nějakým chystáním jídla pro nás.
Tak zatímco my si užívali s dětmi z celé vesnice u tety na zahradě, chodili s ní na borůvky ale taky do města na koupaliště, naši měli taky dovolenou a opravovali barák od nevidím do nevidím.

Už tehdy mně přišlo líto, když máti po našem návratu domů lamentovala, že teď bude muset pro ty svý haranty zase chystat žvanec a nic kloudnýho neudělá, jak moc jí to zdržuje od práce.

Když jsme už trochu povyrostli, s prázdninama u tety byl konec. Nejsme už tak malí, abychom taky kus práce nezastali, a tý je doma víc než dost. Když nic jinýho, tak okopávání a pletí záhonků, každovečerní zalévání zahrady konvema nebo takové to přines, odnes, podej ,co je kdy kde potřeba.
Tak zatímco ostatní děti lítaly po ulici pro zábavu, my, když už jsme se tam dostaly, tak leda s hráběma a koštětem kvůli úklidu.
Brácha byl mladší, navíc kluk, ale mne ještě jak jen to trochu šlo, postavila máti k plotně, aby konečně mohla dělat „pořádnou práci".

A tak to bylo vlastně pořád. Vychodila jsem základku, skončila střední, nastoupila do práce...práce na a kolem baráku a zhradě byla stále to jediné hlavní a nejdůležitější, že na nic jiného už času nezbývalo. I každý ten nucený přesčas (pracovala jsem v účtárně) v práci byl příčinou přívalu nadávek, kde že se tak dlouho flákám, když doma je potřeba dělat.

Pak ale se máti zachtělo že vnoučat.

Jenže kde je vzít, když jsem s nikým ani nechodila? Nebyl čas. A taky ne peníze. Nejdřív se přece musí opravit barák, potom našetřit a nakoupit výbavu, a to jak pro mě tak i pro bráchu všeho stejně. Hostina taky bude něco stát a ona se kvůli mně přece nezadluží. Tak ať se hledím chovat podle toho.

Najednou ale jsem doma začla tak nějak i překážet. Společný pokojík s bráchou, já vstávala před pátou do práce, jemu stačilo až na sedmnou do školy. Bráchu máti vždycky tak nějak upřednostňovala, a důsledně dbala, abych já ho náhodou v něčem neomezovala byť jen pouhou svojí existencí.

A tak se to máti rozhodla vzít do svých rukou formou inzerátu.
Přitom ji však ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo být jinak, než že já se někam přivdám. Prostě půjdu z domu a hotovo.
Nejprv jsem se jejímu snažení a pročítání časopisů s inzeráty smála. Když mi však jednoho dne oznámila, že konečně mi našla toho pravého, humor mne přešel.
Napsala prý na jeden inzerát, který podávala maminka za jejich jedináčka.
Píše, že je hodný, slušný a hlavně poslušný, bydlí s nimi v domku, kde je volné podkroví. Vesnička je to mrňavá, do města docela kus, tak alespoň nebudem lítat nikde po zábavách, ale hledět si doma pořádný práce. Dotyčná paní na reakci mojí máti odpověděla a nakonec to vykorespondovaly spolu tak, že k nám v neděli přijedou na návštěvu domluvit další.

Domluvit další?
No prý samozřejmě, jak by to vypadalo, co by tomu lidi řekli, když u nás byl na návštěvě dokonce i s rodičema, a já si ho nevzala? Že mají doma takovou mrchu, kterou každej leda kopne do prdele?
A co si taky myslím, kde ona že by ušetřila na další barák pro bráchu? Takhle bude mít ten po nich a já se mu tam nebudu roztahovat.
Nakonec, je mi šestadvacet, jsem už „stará kráva", tak co bych podle ní ještě víc chtěla?

 

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing