Finálový soutěžní příspěvek
Ročník: 2014, Kolo: finále, Téma: TV seriál
Tenisové blues
Blanka Vykydalová, věk: 58 let
Komunita zhruba šedesáti lidí se schází ve svém volném čase v Tenisovém klubu. Tráví zde několik všednodenních odpolední a mnozí z nich i pravidelné víkendy. Tenisový klub je umístěn v klidném městském prostředí, mimo dopravu. Kdo nemá auto, musí počítat s alespoň čtvrthodinovou procházkou.
TENISOVÉ BLUES
Příběhy tenisových příznivců se odehrávají v jedné tenisové sezóně v šedesátých letech minulého století.
Komunita zhruba šedesáti lidí se schází ve svém volném čase v Tenisovém klubu. Tráví zde několik všednodenních odpolední a mnozí z nich i pravidelné víkendy. Tenisový klub je umístěn v klidném městském prostředí, mimo dopravu. Kdo nemá auto, musí počítat s alespoň čtvrthodinovou procházkou. Areál je oplocen a jeho středobodem je Klubovna. Jde o dlouhou, přízemní, dřevěnou stavbu. V první místnosti je vrátnice, v další, maličké, bufet, následuje velká místnost - Klubovna, kde se přátelé scházejí a v zadní části jsou dvě šatny. Celá budova voní dřevem a i po úklidu se šlape v antuce. V šatnách jsou staré dřevěné skříňky, každý člen má svou. Klíče nechávají ve vrátnici u starého Vlka. Před Klubovnou stojí stolky se židlemi, kde se hráči za pěkného počasí občerstvují a kde po sportovních kláních odpočívají. Celý tenisový areál, obklopen bujnou zelení, navozuje příjemnou prázdninovou atmosféru.
V seriálu jsou stěžejními pilíři tři rodinné klany. Horákovi, Stránských a Ulrichovi. Tyto rodiny mají v klubu neotřesitelné postavení a ostatní členové je respektují. Patří k tenisovému klubu jako míček k tenisové raketě. Jsou zde už ve čtvrté generaci. Lidé sem chodí za sportem, za kamarády i za relaxací. Jejich dosud letité přátelské vazby však nečekaně naruší postupně se rozvíjející milostný vztah vdané Báry Ulrichové zvané Uli a Libora Stránského. Dojde k dramatickému rozkolu obou rodin a i spřízněná rodina Horákových toto nese velmi těžce a neví, jak se zachovat. Mnohá kamarádství se ocitají ve zdánlivě neřešitelných situacích. Až do té doby, kdy starý pan Horák sezve členy všech tří rodin a uvážlivě tmelí rozbité vztahy.
Zajímavá je postava před rokem ovdovělé Jany Cvrčkové. Pravidelně chodí na kurty i se svými čtyřmi dětmi ve věku osm až čtrnáct let. Děti jsou skvěle vychované, umí se na kurtech pohybovat, nikoho neruší a všechny uctivě zdraví. Je to tak opravdu? Obdivuhodná paní Jana to se svými Cvrčky umí. Našla si zde svou novou rodinu, zázemí, kde zapomíná na svůj těžký úděl. Starý Vlk jí vyjde vstříc. Jana nemusí platit členské příspěvky, celá rodina je odpracuje brigádnickými hodinami. Do klubu se přihlásí i Janin otec.
Nenápadná, nikoli však bezvýznamná je postava kustoda – starého Vlka. Jde o člověka důchodového věku. Barevně splývá s antukou a odpolední kávu si nosí postavenou na své dunlopce. Chodí tak po celém areálu a sleduje sportovní klání a také, kde se co šustne. Udržuje areál v chodu, opraví kde co a je pyšný na kvalitu svých dvanácti kurtů. Nenápadný pozorovatel života. Jeho paní, která si zvykla na přezdívku Vlčice, vede bufet a obstarává úklid budovy. I když vymetání antuky už dávno vzdala.
Je už takovým zvykem, že dvakrát do roka starý Vlk svolá brigádu. Na jaře je potřeba opravit tenisové sítě, drátěné oplocení nebo sekačku na trávu. Také vyplet cestičky nebo umýt okna Klubovny. Malé děti mají za úkol hledat za oplocením v křovinách ztracené tenisové míčky. Kdo najde tři, dostává od Vlčice malinovku. Děti se mohou strhat. Po každé brigádě následuje odměna. V rohu oploceného areálu je ohniště, kde se všichni sejdou, opékají buřty, pijí pivo či malinovku a povídají si. Totéž se opakuje i na závěr sezóny, v říjnu.
Do děje se postupně zapojují další postavy. Poznáme, o čem se špitá v dámské šatně. Pánská šatna občas vybuchne hurónským smíchem, nebo zaslechneme zaručené rady, jak hrát backhand obouruč. Po tenisovém zápase pánové diskutují v letním posezení o svých profesích a dámy o módě a také o slastech a strastech mateřství. Také nám neunikne něco závistivých pohledů a pomluv. Mezitím pubertální mládež prožívá svá první zamilování a marně se snaží nedat před rodiči nic najevo.
Dvaasedmdesátiletý ortoped Zbyněk Ulrich rád pomáhá svým přátelům s lékařskou péčí. Ovšem pouze do doby, kdy ho skolí, při jednom ze zápasů, infarkt. Je odvezen do nemocnice, kde se ho lékařům podaří vrátit do života. Všichni členové cítí, že je ohrožena velká opora jejich tenisového klubu.
Děj se odehrává z pohledu starého Vlka. Pozoruje, naslouchá, nekomentuje, nehodnotí. Žije zde své tenisové blues.
1. díl:
NA JAŘE
„Pánové, já po vás ten kurt zametu, jestli jste unavení“, volá na dva mládence starý Vlk. Bratři Martin a Marek Horákovi odcházejí po odehraném zápase. První jarní zápas si hoši vychutnali.
„Jo, no jó, my ho zameteme, my jsme zapomněli“, volají s úsměvem zpět. Vracejí se, položí rakety i tubu s míčky na lavičku, Martin vezme koště a zametá svou polovinu kurtu. Na druhou se bratři vystřídají. Cestou do šatny potom podrobně probírají svůj zápas. Před Klubovnou se proti nim loudá plačící asi čtyřletý hošík.
„Co brečíš, Petříku?“ Ptá se Martin.
„Mám rozbitý koleno a teče mi krev“, fňuká klouček.
„To nic, pojď, zajdeme za starým Vlkem, on ti ho zalepí. A kde máš rodiče?“
„Maminka je v šatně a já tu na ní čekám“, fňuk.
Starý Vlk vysadí Petříka na židli, pohladí ho po hlavě a přinese lékárničku. Petřík se dívá s otevřenou pusou na odřenou plechovou krabici se špulkou náplasti, s polštářkovou náplastí, kysličníkem, obvazem, balíčkem vaty a dětskými nůžkami.
„To je ale těžké zranění, kapitáne“, praví potichu starý Vlk. Nakape kysličník na kousek vaty a přiloží na odřeninu. Petřík zavříská, třepotá se, dokud kysličník nepřestane štípat.
„Já ti říkal, že je to těžké zranění“. Očistí ránu a zalepí polštářkovou náplastí. Nakonec koleno pofouká, postaví Petříka na zem a pochválí ho, že tak těžkou operaci vydržel téměř bez muknutí. Petříkovo fňukání se promění v hrdost. Usměje se a peláší ven.
„Mamííí, já mám těžké zranění a starý Vlk mi ho ošetřil a já jsem skoro nebrečel!“ Maminka zvizitýrovala Petříkovo koleno, usmála se a vzala Péťu do náruče.
„Ty jsi ale hrdina“ a políbila dítě na ušmudlaný obličej. Starý Vlk vyšel z vrátnice, podívat se, jestli je vše v pořádku. Paní Ulrichová mu poděkovala a měla se k odchodu. Ale rozmyslela se, posadili se s Petříkem ke stolku a objednali si u Vlčice malinovku. Byla studená a slaďoučká. Petřík s červenými vousy na bolavé koleno úplně zapomněl.
„Můžu si k vám přisednout Uli?“, zeptal se Libor Stránský paní Ulrichové. Uli přikývla. U vedlejšího stolku seděli u piva Martin s Markem i se svým otcem Jindřichem Horákem. Dnes otec nehrál, přijel si jen odpočinout mezi přátele.
„Jak sis dnes zahrála? V tomhle počasí je to pohádka, to se ani nechce domu“, ptá se Libor.
„Ano, nechce. Ještě s Petříkem chvilku posedíme a potom půjdeme na autobus. Hrála jsem s kamarádkou, ale ona spěchala domu. Daly jsme si pouze dva sety a bylo to 1:1. V sobotu jsme domluvené na odvetu.“
„To se uvidíme, také mám v plánu přijít. Mohli bychom si zahrát double s mým kamarádem, co říkáš?“ Uli se usmála, sklonila hlavu. Vzala Petříka za ruku a odcházeli na autobus. Starý Vlk kapitánovi z okna vrátnice zamával. Když ušli kus cesty, zastavilo u nich auto.
„Přisedněte, odvezu vás, když má náš hrdina takové zranění.“ vykoukl Libor z okénka. Petřík se nadchl, že pojede autem a už už se vrhal dovnitř. Maminka chvíli zaváhala, ale nasedla. Za dvacet minut byli před svým domkem. Vystoupili, Petřík letěl zahradou k domu a Uli poděkovala za svezení. Libor jí podal ruku na rozloučenou, ale podržel ji o chvilku déle, než je obvyklé. Uli se začervenala a svou ruku stáhla.
„Tak ahoj v sobotu. Přijde i Petr?“ zeptal se Libor na Uliina muže.
„Ne, ne. Je na služební cestě, vrátí se až v neděli.“ Liborův mozek se na chvilku zastavil, to Uli neušlo.
Mezitím si Jindřich Horák domlouval návštěvu u dr. Zbyňka Ulricha na ortopedii v nemocnici. Měl problém s kolenem a nemohl hrát. Zbyněk Ulrich, tchán Uli, poskytoval lékařskou péči mnoha tenistům z klubu. Občas se šel podívat, jak hrají a vtom zavolal:
„Jardo, stav se za mnou, pohnu ti se zády!“ Nebo:
„Paní Dvořáková, zdá se mi, že už vás ta achilovka nebolí. Běháte jako srnka.“
Začíná se mračit a zvedá se vítr. Tenisté hrají dál i přes počínající déšť. Ve chvilce se ale rozprší tak, že všichni utíkají do Klubovny. Čekají, až se bouřka přežene. Po půlhodině déšť utichá, ale kurty jsou mokré, některá místa pod vodou. Nejmladší ze Cvrčků, osmiletá Lenka, se nenápadně vyplíží z Klubovny. Teď je v areálu sama! Ještě trochu poprchává, ale to ji neodradí. Popadne o strom opřenou koloběžku a jede na průzkum. Projede několika kurty a je nadšená, jaké krásné obloučky, vlnovky a osmičky za ní zůstávají v mokré antuce. Brázdí kurty sem a tam. To je krása! Sluníčko rychle vysouší kurty a tenisté se pomalu vracejí, aby dohráli svoje zápasy.
„Ježíšmarjááá, pojď sem!!!“ hromuje Lenčin děda. „Pojď sem Ti povídám!“.
Všichni se polekají dědova šíleného řevu. Dívají se, co se děje. Děda skočí po drobné holčičce a vrazí jí takovou facku, že v tu ránu leží dítě na zemi. Bezvládně. V tom vyběhne Jana Cvrčková proti svému tátovi, chytne ho za ruce a křičí:
„Chceš ji zabít?“ Pomalu se sklání nad svou holčičkou a vyděšeně se jí ptá, jestli je v pořádku. Lenka kývne, že ano. Maminka ji zvedá na nohy, děvčátko má rudou, oteklou tvář. Obě se posadí na lavičku a pláčou. Všichni se srotili kolem, ženy nadávají dědovi, že to přehnal. Muži odložili tenisové rakety a začali upravovat kurty. Po hodině práce už se hraje. Ale všem dnešní tenisová pohoda pořádně zhořkla.
Doktor Ulrich Lenku prohlédl a promluvil s dědou. Ten k vnučce přišel, pohladil ji po hlavičce, uvědomujíc si, jak nepřiměřeně jednal. A Lenka už navždycky ví, že tenisové kurty nejsou vhodné pro projížďky na koloběžce.
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
