Finálový soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál
Sluníčkáři
Monika Hejrovská, věk: 38 let
Seriál o současných lidech, kteří žijí podle vlastních ideálů, často mimo systém státu, navzdory konzumní zhýčkané civilizaci.
Námět na seriál
SLUNÍČKÁŘI
Námět:
Seriál o současných lidech, kteří žijí podle vlastních ideálů, často mimo systém státu, navzdory konzumní zhýčkané civilizaci.
Seriál o lidech, kteří mají odvahu žít podle svého, hledat si vlastní cestu v systému a mimo něj.
Příběhy přátel a známých se odehrávají převážně v krásné malebné jihočeské krajině, na polosamotách a samotách v nádherné přírodě Pošumaví. Někteří z přátel žijí střídavě v Indii, Kanárských ostrovech a na polosamotě Pošumaví. Syrovost, jednoduchost, ideály, touha žít v souladu s přírodou a hledání vyššího principu života je jejich společnou notou.
Přátelé pocházejí především z Prahy, všichni se do Pošumaví postupně stěhují a zakládají tu své rodiny. Snaží se žít v souladu s přírodou, někteří z nich se snaží uživit tím, co vypěstují, jiní se živí tím, co vyrobí, a někteří se snaží své ideály vnést do školského systému a regionální politiky. Bouří se proti očkování svých dětí, bojují za zdravé jídlo ve školních jídelnách, své děti si rodí doma. Mají volný přístup ke školní docházce a spořádanému člověku jsou na obtíž. Aktivují různé petice za záchranu přírody a legalizaci konopí. Většina z nich má duchovní směřování, i když každý jiné. Každý sám prochází vnitřním vývojem a zároveň, každý jejich vzájemný vztah prochází svým vnitřním vývojem.
charakteristika hlavních postav:
Radim a Šárka Krmlíkovi - Radim je uzavřený, snadno vznětlivý, ale ochotný kdykoli pomoci a přidat ruku k dílu. Pracuje doma, podporuje svou ženu Šárku. Jeho žena je velmi pozitivní, harmonická, idealistka, která své ideály přenáší do systému a snaží se je se systémem skloubit. Neustále pořádá různé společenské akce.
Helmut Kriebel a Elena Polníčková+dvě děti - Kiran a Anil - šaman, klidný, vlídný, usměvavý, rozmlouvá s přírodou, léčí lidské neduhy. Rád si zakouří konopí. Jeho žena je také šamanka, ovšem velmi zemitá, temperamentní, často v konfliktu s lidmi na malé obci, ve škole, apod.
Michal a Toni Hamrškovi - Michal je intelektuál, zodpovědný, lpící na své rodině a svém rozumu. Je prchlivý, žárlivý a domýšlivý. Toni je jogínka, svobodná bytost, otevřená novému vnímání reality. Je milá, vlídná, ale také drsná.
Tomáš Bel a Liběna Pehová + jedno dítě - Tomáš je velice přátelský, společenský, kamarádský, ale má svá vnitřní traumata, která hojí v alkoholu, bývá agresivní, zejména na svoji ženu. Jeho žena je velice milá, hodná, inteligentní, duchaplná a nervově labilní.
1. Díl : Švestky
Srpnové vedro se válí vysušenou krajinou. Přišel čas švestek a mirabelek. Malebně dozrávají na stromech a jejich šťavnatost vábí všechen hmyz i ústa člověčí. Větvoví v letošním létě klesá pod hojnou úrodou švestek. Pole se proměnila ve vyschlá strniště. Slunce je nesmlouvavé. Je téměř poledne.
Rozpálená silnice se vlní na horizontu, po ní se vleče auto beze stínu.
„Nehuč pořád!" zavrčel za volantem. Tomáš byl rozmrzelý z vedra a páteční zácpy aut, kterou se z Prahy prodírali.
„Jiříku, ztiš se. Taťka potřebuje klid na řízení," ihned podpořila Liběna svého muže. Její hlas nesl milou, měkkou vibraci.
Ani jeden z nich se však k Jiříkovi neotočili. A tak Jiřík, vida, že hučení zatím nezabralo tak, jak by si přál, i přes jejich výstražné signály pokračoval ve své činnosti. Mluvit ještě moc neuměl a tak hučel dál, zíraje z okna.
Z rádia se vinula mdlá píseň o horkém létu.
„Ještěže, už tam za chvíli budeme," pronesla s nadějí v hlase Liběna, která se jako vždy, snažila situaci zlehčit a zpozitivnit. Odkud si se ozval Ivan Mládek.
„Zvedni to!" odfrkl si Tomáš. Liběna hbitě zvedá telefon.
„"Ahoj Helmo!" utřela si zpocené čelo.
„Prosím tě, kde jste?" naléhavost s nadějí se mísily v Helmutově hlase.
„Byla zácpa, je pátek," s omluvou vysvětluje Liběna. Helmut alias Helma se nenechává vyvést z míry, trvá na přímé odpovědi, a proto opakuje otázku.
„Jasný, ale kde jste teď?"
„U Chybělic. Proč?" trochu znejistěla, pramen dlouhých vlasů ji spadl do čela. Byla krásná, jemná, oduševnělá, to na ní Tomáš miloval. A taky tu její nejistotu, jakousi bezbrannost. Mohl ji ovládat a dělal to rád.
„Prosím tě, musíte jet přes Kočičince. Je tu objížďka. Víš, kudy to je?" naléhal Helmut.
„Nejasně tuším...," odpověděla . „Dej mi, prosím Tomáše," jemně odtušil.
„Musíme jet přes Kočičince. Prý je tudy objížďka," odpověděl Tomáš na její tázavý pohled a položil telefon.
Minuly další vesnici, krajina se začala pozvolna vlnit, horizont se už zvedal do zalesněných kopců. Pošumaví je vítalo. Stromořadí starých topolů hlídalo silnici a bdělo nad cestujícími. V jeho stínu zahlédli stát auto. Z dálky nebylo nikoho vidět. Najednou někdo spěšně z auta vystoupil a mával rukama.
„Hele někdo tu má poruchu. Zastavím," zhodnotil situaci Tom.
„Jé, čau. Co to tu šaškujete?" zahulákal, když je poznal. Byli to Krmlíkovic. Radim byl po pás ponořen do auta, kde byl motor. Mastné vlasy se mu plazily po zpoceném krku, ze rtů mu viselo tradiční ubalené cigárko. „Čau," procedil zkrze zuby, tváří mu proběhl úsměšek.
„Ahoj, ahoj," vítá a objímá všechny jeho žena Šárka. Její přirozená gracie a půvab v každém pohybu harmonizuje prostor.
Starý žigul v oprýskané červené se rozhodl odpočívat. Chvíli chodili kolem motoru, škrábali se před uchem, za uchem, na nosu i krku, ale žigula k jízdě nepřemluvili. Divnej pocit se jim kradmo usazoval za krkem. Co chvíli se jeden z nich bezděky otočil, ale nikde nebylo nic vidět. Rozlitý rybník do kraje šustil temně rákosím.
„Tak si nasedněte k nám, bando jedna," prohlásil na konec Tomáš, „vždyť máme společnou cestu." Bylo na čase, Jiřík už v autě pobrekával.
„To jo, díky Tome," věcně poděkoval Radim, "má to ale jeden háček."
„Jakej háček? To mám rád," zajímal se Tomáš, který měl rád dobrodružství a výzvy.
„Musíme cestou nabrat ještě Hamrškovi. Měli jsme domluveno, že je vezmem s sebou," vysvětluje pohotově Šárka s obavou v hlase, neboť jen ona sama zabírá takřka dvě sedadla.
„Mno," drbe se na drsném strništi své brady Tom, "nějak se poskládáme," zhodnotil a pobavený úsměv se mu mihl v očích. Nasoukali se do auta a pokračovali v cestě klikatící se mezi loukami, na kterých unaveně posedávaly krávy, pásli se koně, a stáda ovcí okusovali trávu. Pošumaví je země pastvin a plodů.
Na autobusové zastávce v Krbělicích čekali Hamrškovi. Dlouhý vyschlý čahoun si žmoulal v rukách tabáček a malá křehká víla posedávala na lavičce. Složili se do kufru auta mezi hromadu batohů a tašek. Bylo jim všem útulno a vřelo. Zpívali si a povídali, až dojeli na starou Ovčárnu. Byl to starý oprýskaný statek s políčkem, pastvinou a sadem švestek. Rostlo tu na 40 švestkoní.
Zavrzala těžká vrata a v nich zazářil Helmutův široký úsměv. Na hlavě mu trčely rozhárané dredy, dírami ve triku neurčité barvy mu profukoval jemný vánek. Hubené nohy mu trčely z kusu látky, vzdáleně připomínající kraťasy. Kůže na chodidlech dávno ztvrdla, jak chodil od jara bos.
„Pojeďte dál panstvo! Rovnou do interhotelu Ovčárna! Osvěžující sprcha je pro vás připravena," vítal je s otevřenou náručí. Rádi se osvěžili vodou ze zahradní hadice a už stáli připraveni pod švestkami. Kiran a malý Anil radostně pobíhali v sadě. Milovali návštěvy, kterých naštěstí přicházelo na statek hojně. Jiřík se batolil pod švestkami.
Práce jim šla pěkně od ruky, dozrálé sladké švestky padaly do plachet a plnily přepravky.
Slunce se sklonilo k obzoru a vykouzlilo ohnivé červánky. Večerní zahradní sprcha z nich smyla poslední útrapy dnešního dne a oblažila jejich srdce. V ohništi zapraskal oheň, pomalu si posedali kolem něho na rozprostřené ovčí kůže. Elena přinesla hrnec plný nakrájené zeleniny a koření. Toni zkušeně uhnětla těsto z mouky a vody. Za chvilku soumrak voněl dobrým jídlem a na kamenech kolem ohně se pekli čapati.
Kiran se přitulila k tátovi, vlasy barvy skořice se jí hravě stáčely kolem očí, tmavých jako hořká čokoláda a ladně se dotýkaly jeho ramen. Tříletý Anil se tvářil důležitě a opatrně přikládal pod hrnec. Nebe nad nimi rozhodilo závoj hvězdné noci, nedozírné dálky cizích planet a neznámých galaxií. Svět se ztišil, aby nechal znít pohádkovou hudbu srpnových nocí.
„Helmo, znáš to místo, kde jsme nechali auto?" zeptala se tlumeným hlasem Liběna.
„Jo, jo,„ odhrnul si dred z čela.
„Bylo tam nějak divně, křížek u cesty tomu moc nepřidal," pokračovala s opečenou čapátí v ruce.
„Je to místo s negativními energiemi," klackem z ohně si obřadně připálil ubalenou cigaretku, " často se tam něco stane," upřel oči do plamenů," váže se k tomu místu pověst," dodal naoko nedbale.
„Jaká, tati, jaká? Pověz nám ji!" Kiran se ihned chytla.
Helmut se jí podíval do očí s tajemným úsměvem v koutku rtů. Rozhořela se zvědavostí. Odlesky ohně jí tančily po tvářích.
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
