Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Finálový soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál

„STARÝ ŽELEZO"

Tereza Cimburková, věk: 33 let

456
x přečten

Pětatřicetiletá Kristýna již několik let pracuje na volné noze jako švadlena. Pracuje doma a má pocit, že začíná společensky strádat. Po rozhovoru s kocourem, který sice umí naslouchat, ale rozhodně ze samomluvy neudělá dialog, se rozhodne společnost aktivně vyhledat. Po několika nepovedených pokusech (které jsou později námětem na vyprávění) se zapojí do projektu adopce seniorů, který najde na internetu. Začne jednou týdně docházet do domova seniorů za nepohyblivou Eleonorou.

 

NÁMĚT NA TV SERIÁL „STARÝ ŽELEZO"

Pětatřicetiletá Kristýna již několik let pracuje na volné noze jako švadlena. Pracuje doma a má pocit, že začíná společensky strádat. Po rozhovoru s kocourem, který sice umí naslouchat, ale rozhodně ze samomluvy neudělá dialog, se rozhodne společnost aktivně vyhledat. Po několika nepovedených pokusech (které jsou později námětem na vyprávění) se zapojí do projektu adopce seniorů, který najde na internetu. Začne jednou týdně docházet do domova seniorů za nepohyblivou Eleonorou.

Eleonora (86) žije už několik let v domově seniorů. Nastoupila původně do patra chodících klientů, ale po pádu v koupelně a problémy se zády je nyní už druhý rok na oddělení pro nechodící. Na pokoji má už několikátou spolubydlící, většinou neschopnou běžné komunikace. Ona je naopak stále velmi v obraze, pouze ji zlobí zrak a mrzí ji, že už nemůže navštěvovat všechny aktivity v domově jako dřív, natož si „jít po svém". Tím, že si ani nemůže během dne povídat se spolubydlící na pokoji, je unuděná a nešťastná.

Kristýny původní touha dostat se do společnosti se plní nejen jí, ale i Eleanoře, protože díky ní i ona získává společnost. Eleonora se dostane po dlouhé době ven, získá kromě společnice a přítelkyně i občasná vnoučata (i když jí stačí opravdu jen výjimečně, ráda má hlavně Kristýnu a děti spíš jen z vyprávění) a hlavně má jedno dopoledně v týdnu, na které se může v nekonečně dlouhém týdnu těšit. Kristýna bojuje s tím, aby opravdu chodila jen jednou týdně. Častější návštěvy nedělají ve výsledku dobře ani jedné ani druhé. Kristýna pochopí, že je potřeba nebýt spasitelkou, ale přítelkyní a průvodkyní v závěru života.

Pro Kristýnu jsou k podivu přátel i rodiny návštěvy Eleonory odpočinkem, ale i dobíječem energie. Učí se naslouchat a nedávat nevyžádané rady (alespoň ne tak často), protože Eleonora je trochu jako její zrcadlo ve starším těle. Kristýna návštěvy nevzdává ani v době zhoršení zdravotního stavu Eleanory a pokouší se hledat cesty v komunikaci. Vždy jim pomáhá stejný smysl pro humor. Někdy i ten nejčernější. V průběhu jejich setkávání Kristýně umírá vlastní babička, což před Eleanorou skrývá, ale situace tak otevírá tabu otázky o umírání a smrti. V rámci přítomnosti si navzájem poskytují výlety do minulosti i do budoucnosti. Ale přesto zůstává nejdůležitějším právě přítomný okamžik.

 

Příběh se odehrává v průběhu jednoho roku. Většinou v prostorách domova seniorů. Výjimečně se vydáme na jeho zahradu, přilehlé okolí, do nedaleké kavárny nebo ke Kristýně domů, kde nejen žije, ale i pracuje. V následujících dílech máme možnost seznámit se s dalšími obyvateli i zaměstnanci domova seniorů, stejně tak se členy rodiny Kristýny i Eleanory. Zajímavé jsou i svérázné a ojedinělé dětské pohledy na svět seniorů ve společném zařízení.

PILOTNÍ DÍL - „STARÝ ŽELEZO"

Zapsala jsem si datum první návštěvy do diáře a cítila se pyšně. Jako bych najednou byla lepší člověk. Co dělá něco pro dobro lidstva. Hned pak jsem dostala chuť si nafackovat. Naštěstí jsem nemusela, stačilo počkat pár dní na schůzku na sociálním oddělení. Mnoho nedoporučených témat jako rodina, nemoci, smutné vzpomínky... Vlastně moc možností nezbylo. Můžu se držet televizních programů, ručních prací a počasí? Skvěle. Vyrazily jsme.

Byl čas poledního klidu, takže chodby byly celkem prázdné. Jen u jednoho stolku seděla zřejmě žena, oči upřené na prázdnou desku stolu před sebou. Prošly jsme kolem několika otevřených dveří, letmý pohled dovnitř ve mně rozhodně nevzbuzoval bohulibý pocit. Spíš směs lítosti a strachu. To je ta společnost, která mi chyběla? A můžu já tady být něco platná?

Naštěstí už jsem neměla víc času přemýšlet, přišel „můj" pokoj. Po krátkém zaklepání a nečekání na pozvánku, jsme vtrhly do pokoje. Být vevnitř já, už mi leknutím naskočí opar. Moje průvodkyně změnila výraz tváře na nepřirozeně nadšený i sílu hlasu: „Tak to je ta paní, co si s váma chce povídat, tak si hezky povídejte!" Pak se otočila na mě a normálním až spikleneckým hlasem povídá: „Musím běžet. Kdyby něco, tak se stavte." A byla pryč. A já tváří v tvář Eleonoře.

Zůstala jsem stát s bundou v ruce a moje nová společnice si mě celkem se zájmem prohlížela. Jako by dostala nového pejska. „Máte to tu hezký," nic lepšího mě nenapadlo. Paní se mi překvapeně podívala do očí, a pak se pomalu rozhlédla po místnosti. Jako by se snažila najít něco hezkého. Zářivě oranžově vymalované zdi, hlasitě tikající hodiny s infantilně barevnými čísly a obří vestavěné skříně s nápisy druhů prádla. Vlastně tu nebylo nic, co by šlo pochválit. Leda to čisto. Na můj vkus až moc nemocniční, vydezinfikované. Hned jsem na to v pozitivním smyslu upozornila.

„Je to takový vycíděný smetiště," pokývala hlavou Eleanora. Podivila jsem se slovu smetiště a hledala přitom očima, kam si sednu. „Odkládají sem všechny, co patří do šrotu. Jsme jak starý železo. Akorát jim za nás nic nedaj." Ačkoliv na svých šestaosmdesát opravdu vypadala, neslušelo se to nechat bez komentáře. „Ale to vy přece..." Poplácala na postel, ať si sednu. A ať nehledám konec věty. Přehodila jsem bundu přes dolní pelest postele a posadila se zboku k ní. Docela intimní blízkost na cizího člověka, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.

„Jmenujete se Eleonora, to je krásné jméno!" „Hlavně mi neříkejte Elunko." Uklidnila jsem ji, že to bych si samozřejmě nedovolila. Zajiskřila jí očka: „A víte, co znamená Eleonora?". Když jsem zakroutila hlavou, pokračovala temným hlasem: „Bůh je mé světlo." Čekala na reakci. Jiná ani přijít nemohla. „To je krásné, jste věřící?" Překvapeně zamrkala: „Ne, proč?"

„Můj syn se jmenuje Pavel. Chodí za mnou v pátek." Později se ukázalo, že ne každý pátek. „Je strašně tlustej," pokračovala. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Hned jsem to vysvětlila: „Ten můj je zas strašně hubenej." Chvilku jí cukal koutek, a pak se rozkašlala. Vyskočila jsem, abych podala pití. Měla dětskou lahvičku na stolečku, kam mohla dost těžko dosáhnout. Nacucla zřejmě sladký čaj. „Kruh se uzavírá..." Asi jsem udělala dost nechápavý obličej, protože pokračovala: „Na lahvi a plenkách jsem začínala a teď se k nim zase vracím." Vážně jsem nevěděla, co na tohle říct. Zdálo se, že útěchu nehledá.

Ještě jednou si ucucla si, podala mi pití a koukla se k oknu. „Jak je venku?" Mohla to vidět, ale necítila to. Taková drobnost, kterou my řešíme jen do té doby, než ráno otevřeme okno nebo vylezeme ze dveří. Tak jsem jí popsala, jak mráz štípe do obličeje a vítr nepříjemně fouká. „Ještěže jsem tady," zasmála se a mně došlo, že asi bude vždycky lepší ji v tom utvrzovat. Teda pokud se mi ji nepodaří nalákat ven, prý tam nebyla víc než rok. Další mrazivé téma přerušila sestra s obědem, zvedla jsem se k odchodu. „Jen utíkejte, určitě máte co na práci. A jestli ještě přijdete, vemte si na chodbě židli, ať to máte pohodlnější."

Další týden jsem dorazila chvilku po poledni, takže první téma bylo nasnadě. Použila jsem stejnou otázku jako na svoje děti při vyzvedávání ze školy. „Co dobrého bylo k obědu?" Eleonora nadzvedla řídké obočí a nakřivila pusu. „Aha, tak měním dotaz: co bylo k obědu?". Zasmála se: „Tak to už vám povědět můžu." Když popsala polední břečku, zeptala se mě na školní jídelnu. Vzpomněla jsem si na bramboráky na základce, dělali je výjimečně, ale zato skvěle. Jednou, když jsem viděla, že se okýnko zavírá a za ním zůstává hromada bramboráků, hlasitě jsem se o ně přihlásila. Kuchařka tehdy neochotně vytáhla okýnko a vztekle mrskla dva kousky na talíř a talíř do výdejního okýnka. Zřejmě tím připravila svého muže o vydatnější večeři. „Mrcha," zareagovala Eleonora na zřejmě nejstatečnější kousek z mých školních let. V tu chvíli jsem na sebe byla pyšná. Nejen, že jsem se kdysi odvážila ozvat se o svůj bramborák, ale že jsem se teď odvážila prolomit led na téma „jídlo". A hned příště jsem dva čerstvě usmažené bramboráky Eleanoře přinesla. Moje štědrovečerní přání se začalo plnit.

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing