Finálový soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál
(Ne) smysl života
Marie Ondová, věk: 53 let
Námět: Osudy jedné rodiny. Matka, otec, dva dospělí synové se svými partnerkami a pes. Všichni si žijí své sny a obavy, všichni hledají, nebo ztrácejí smysl svého života. Do jejich osudů zasahují náhody na hranici toho, co je mezi nebem a zemí. Tyto události a zážitky je posouvají dál a umožňují jim nalézat ztracenou rovnováhu.
Námět na seriál
(Ne) smysl života
Námět: Osudy jedné rodiny. Matka, otec, dva dospělí synové se svými partnerkami a pes. Všichni si žijí své sny a obavy, všichni hledají, nebo ztrácejí smysl svého života. Do jejich osudů zasahují náhody na hranici toho, co je mezi nebem a zemí. Tyto události a zážitky je posouvají dál a umožňují jim nalézat ztracenou rovnováhu.
Časové ukotvení: Současnost - období jednoho roku.
Charakteristika prostředí: Kulisy maloměsta na severu Čech - místo bydliště rodičů a původní domov jejich synů.
Charakteristika postav:
Marie - matka, učitelka na střední škole. Žije se svými obavami, má deziluzi ze své práce a stále ještě neumí žít svůj život bez svých dospělých dětí.
Marek st. - otec, prakticky založený tesař, svět vidí přímočaře a řídí se selským rozumem. Mnohdy dokáže „uhodit hřebík na hlavičku", aniž by k tomu musel studovat filosofická díla. Stále ještě miluje Marii, která byla jeho první láskou.
Marek ml. - mladší syn, čerstvý absolvent VŠ, pracuje jako ministerský úředník. Je hezký, charismatický, náročný na svůj vzhled a momentálně bouřlivě zamilovaný do bývalé studentky střední školy, kde učí jeho matka.
Filip - starší syn, fanda do počítačů, které se staly i jeho živobytím. Je ženatý a smysl svého života vidí ve svém manželství, které je zatím bezdětné. Vyznává alternativní životní styl a je se svou manželkou makrobiotik.
Alwin - pes, plemene border collie. Miluje své lidi, nejvíce svého páníčka. Má také svůj pohled na události, které se odehrávají kolem něj.
Celková dějová křivka:
Jednotlivé díly by nesly název podle svých hlavních postav. Jednalo by se o minisérii, kde by se v posledním díle (finále) protnuly osudy všech při rodinném setkání. Každá postava by řešila svou vlastní cestu ke štěstí na pozadí celé rodiny. Každý by ve svém hledání potkával situace, které by jej posouvaly dál. Celkové vyznění by mělo být ve smyslu citátu: „Život je tragédie pro toho, kdo cítí a komedie pro toho, kdo myslí."
První díl - Marie
Vzal jí ruku do dlaní a pletenými řemínky omotával prsty. „Musím je vyrovnat", řekl a povzbudivě se na ní usmál. Jeho ošlehaná tvář připomínala pergamen. Copánky spletené ze šedivých vlasů mu rámovaly obličej, zbrázděný vráskami. Kdykoliv se jejich oči setkaly, úzké škvíry, kterými se na ní díval, se ještě zešikmily, takže sotva bylo vidět bělmo. Cítila se bezpečně. Narovnávání prstů mělo nějaký hluboký smysl, jehož konce však nedohlédla. „Musíš zachovat klid v nitru!", pronesl naléhavě a upřeně se na ní zadíval. „Zachovat klid v nitru..."
Zadívala se do tmy. Budík zářil do tmy. Chvíli ji trvalo, než se zorientovala - 1:30. Její muž vedle tiše oddychoval a pravidelnými nádechy a výdechy, doplňoval ozvěnu nočního pokoje i jejich pes Alwin. Zvedla ruku k očím a zadívala se na své prsty, kde ještě před malým okamžikem cítila kožené řemínky. Kde to byla? V Tibetu? Cítila, jak se jí ulevuje, jako by se částečně rozpustil temný mrak deprese, s nímž usínala. Nakonec se donutila vstát, aby si zaznamenala poznatky ze svého snu. Mizely totiž závratnou rychlostí. Zachovej klid v nitru - načmárala si na poštovní složenku Inkasa. To bylo to hlavní, co jí rezonovalo v hlavě.
Kristýna si nervózně prohrábla vlasy. Její makeup byl bez poskvrnky. Marie vždy přemítala, kolik času ji zabere, než vytvoří dokonalou vizáž porcelánové panenky. Soudě podle skrovné docházky do školy, to bylo hodně času. Zadívala se své třídní do očí s hranou upřímností: „Už vážně budu chodit do školy, vážně, paní učitelko". Marie neměla náladu ani na skeptické poznámky, ani na ironii a už vůbec ne na povzbudivé řeči. Zachovej klid nitra, proběhlo jí hlavou, jako reklamní banner na obrazovce počítače.
Poslední maturitní třída na této škole. Připadala si jako kapitán Titanicu, všechno se potápělo a ona ze všeho nejvíc chtěla vyskočit, ale očekávalo se od ní, že pokud možno důstojně, klesne ke dnu. Dívala se do očí torzu své třídy a cítila, jak postrádá smysl svého konání. Alča si ťukala na mobilu esmesku, Barča hleděla zasněně z okna, David zkoumal etiketu svého nového drinku na posílení svalů, repetent Jonáš si s nepřítomným pohledem kroužil tužkou v uchu, Maruš a Heduš si s podepřenými bradami sdělovaly něco velmi neodkladného a občas jedna nebo druhá vykřikla: „Ty píčo, no to si děláš prdel", aby opět upadly ve vzájemný trans.
Cestou domů vedla tichý dialog s „Ním". „Tak moc toho zase nechci, jen abych se zase usmířila se svými syny, aby moje práce měla nějaký smysl..."
Doma rozložila nákup na stole a prohlédla si nové maily v mobilu. Jeden ji zaujal. Vážená paní učitelko, chtěl jsem Vám napsat, jak moc si vážím toho, že jste nasměrovala mojí dceru ke studiu genetiky. Marie si vybavila podobu vytáhlé dívky Jany, z dob, kdy ještě plna entuziasmu učila svojí oblíbenou biologii. Jednoho dne se Jana zastavila u její katedry s dilematem. Vždy chtěla být veterinářkou, ale teď ji začala bavit genetika, tak neví co dělat, má se zpronevěřit se svému snu z dětství? Jako hrdý otec se musím pochlubit, že Jana úspěšně dokončila studia a nyní již s titulem Phd. pracuje ve Francii ve městě Montpelliere na genetickém výzkumu rakoviny...
Marii zvlhly oči a přerývaně se nadechla. V mobilu pípla esmeska a vzápětí druhá. „Mami ty se se mou nebavíš?", psal jeden syn, zatímco druhý poslal selfíčko z práce. Dívala se na tvář zarostlého mladého muže s nakažlivým úsměvem. „Všechno je OK", vyťukala zprávu a poslala ji oběma. Alwin se loudavě přišoural a drcnul do ní svým čumákem. „ No tak klídek, hlavně zachovej klid nitra..." četla si v jeho psích očích.
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
