Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Finálový soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál

Andrea a Liana

Lenka Bandurová, věk: 29 let

445
x přečten

Příběh začíná ve chvíli, kdy se Lianě stane nehoda. Její auto se srazí s autem Andrey. Obě nehodu jako zázrakem přežijí, ale současně si vymění duše, a tak každá musí žít život té druhé. Těžko se s tím smiřují, protože každá má ráda ten svůj život. Hlavní linií příběhu však vypraví Liana, která se po nehodě vzbudí a nic nechápe.

Námět na seriál


1) Časové ukotvení: Seriál se odehrává v současné době, ve smyšleném městě.
2) Charakteristika prostředí: Prostředí různé, v seriálu se objevují smyšlená města.
3) Charakteristika postav: Seriál má dvě hlavní postavy a dvě vedlejší - ty se v seriálu objevují jen pro dokreslení informací.
Liana(28) bydlí v malém bytě, sama. Nemá žádnou rodinu. Pracuje v zapadlém knihkupectví. Je samotářská a přemýšlivá. Nemá ani přítele, i když v něj doufá. Její čas vyplňují knihy a psaní. Bezdětná.
Tom (35) je policista. Svou práci miluje a velice pohledný. Díky své práci nemá moc čas na hlubší vztahy, proto dává přednost vztahům na jednu noc.
Další postavy:
Andrea (28) žije se svým mužem v luxusním době, obklopena spousty přáteli. Je velice krásná, miluje luxus, drahé oblečení a exotické dovolené. Je sobecká, vždycky myslí hlavně sama na sebe. Její vzhled je pro ni na prvním místě. Bezdětná.
Petr (40) je manžel Andrey. Pracuje jako podnikatel v realitách. Je velmi vytížený a ve své práci je nejlepší. Svou ženu velice miluje. Touží po dítěti.
4) Dějová křivka: Příběh začíná ve chvíli, kdy se Lianě stane nehoda. Její auto se srazí s autem Andrey. Obě nehodu jako zázrakem přežijí, ale současně si vymění duše, a tak každá musí žít život té druhé. Těžko se s tím smiřují, protože každá má ráda ten svůj život. Hlavní linií příběhu však vypraví Liana, která se po nehodě vzbudí a nic nechápe. Seznámí se s pohledným policistou Tomem, který ji nabídne pomoc. Andrea se bude snažit najít způsob, jak se vrátit zpět do svého těla, ale mezitím se s Tomem sblíží. A co na to její manžel? Tedy manžel Andrey? Co když přijde den, kdy se vrátí do svého těla, aniž by Tomovi řekla pravdu? A když ho vyhledá, pozná jí? Co když se nakonec Lilianě svoboda zalíbí a využije blízkost pohledného Toma? Příběh je vyprávěn v er formě, je lehce mysteriózní. Postupně odkrývá tajemství a touhy postav.
Andrea Liana


Díl první - Ztráta paměti

Studená kapka dopadla na její čelo právě ve chvíli, kdy otevřela oči. Vrátila se z říše mrtvých do světa živých. Všechno kolem ní bylo až děsivě tiché. Lidé naprázdno otvírali pusu... chlad byl to jediné, co vnímala. Rozpršelo se. Déšť pomalu padal a tříštil se o její hladkou tvář, když v tom okamžiku život opět získal hlas.
„Slečno, slyšíte mě?" křikl na ni jakýsi muž.
Kývla na znamení souhlasu. Jenže tahle odpověď zjevně nestačila, protože se vyptával dál. Víte, jak se jmenujete? Proč bych to nevěděla, odpovídala mu v duchu. Nahlas ze sebe však nedokázala vypravit ani slovo. Byla v šoku. Ač se snažila, jazyk s ní nespolupracoval. Otevřela ústa, potom je znovu zavřela. Jako ryba na suchu. Pamatujete si, co se stalo? Opět kývla. Vzpomínka v její mysli vyskočila jako fotka z polaroidu. V protisměru vyjelo auto, poté následoval tupý náraz.
Řinčení rozbitého skla. Poslední nádech. Milosrdná tma.
Bylo to úplně stejné jako, když se člověku udělá špatně... Přišlo to tak nečekaně. Pak už to nešlo zastavit. Než k tomu došlo, neměla tušení, že by se mělo stát něco neblahého. Žádný vnitřní pocit ji nevaroval. Když ráno nastupovala do auta, bylo chladno a po obloze pluly tmavé mraky. Hrozilo, že bude pršet. To bylo jediné, co onen den tušila předem.
Jakmile byla převezena do nemocnice, lékaři ji důkladně prohlédli a ošetřili. Až na pár šrámů nebyla nějak vážně zraněná. Prý měla velké štěstí. Opět jí kladli otázky. Pravdivě jim odpovídala, ale ať už od ní čekali cokoli, její slova asi nevyzněly moc přesvědčivě. V jednu chvíli se na ty lidi okolo rozkřičela. Chtěli ji předat nějakému muži, který se představil jako její manžel. Jenže ona žila sama. Odmítla s ním odejít. Musela tedy čekat tady, na policii. Do místnosti náhle vešel mladý muž, mohl být o pár let starší než ona. Měl tmavé vlasy a tmavé oči. Pozdravil a sedl si naproti ní.
„Váš manžel na vás čeká venku." pronesl s úsměvem do ticha
Zamračila se. „Není to můj muž."
Kousl se do rtů. „Víte, že můžete mít po té dnešní nehodě výpadky paměti, které se mohou změnit až v naprostou ztrátu paměti?"
„Ale já si na vše pamatuju. Pamatuju si na svůj život předtím," oponovala pevně.
Vzdychl, evidentně nevěděl, co si počít. „Takové věci já běžně neřeším," řekl téměř šeptem.
„Já taky ne. Můžu už odejít domů?" odvětila klidně.
„Nemůžu vás pustit v takovém stavu. Navíc, jak jsem řekl, venku čeká váš manžel. Má o vás starost."
Promnula si unavený obličej: „Kolikrát vám mám ještě říkat, že to není můj manžel?"
„Měla jste nehodu," připomněl ji znovu důrazně.
„Ano, já vím. Ale taky snad vím, jestli mám nějakého manžela!" vykřikla téměř nepříčetně.
Začínala být nervózní, chtěla z toho prokletého místa, co nejdříve odejít.
„Počkejte chvíli," řekl měkce a na pár vteřin zmizel ve dveřích.
Zhluboka se nadechla, doufala, že tenhle divný den brzy skončí. Za okamžik se vrátil a tentokrát nevešel sám, ale spolu s ním i ten člověk, co se pokládal za jejího manžela. Svraštila obočí. Ten chlap jí byl cizí, nikdy předtím ho neviděla. Šel k ní, udiveně se na něj podívala, když záhy pochopila, o co mu jde. Snažil se ji obejmout. Odstrčila ho a vyskočila ze židle.
„Já vás neznám, co si to dovolujete?!"
Vytřeštil na ni překvapené oči: „Ale Andreo..."
„Nejsem Andrea! Co se to tady děje?" otočila se se zoufalstvím v očích na mladého policistu, hledala u něj pomoc. Potřebovala vysvětlení.
„Máte nějaké společné fotky?" tázavě se podíval na oba dva.
„Ne!" vyhrkla rychle.
„Ano," řekl muž. Z peněženky vytáhl jakousi fotografií, kterou předal policistovi. Ten se na ní podíval, potom svůj pohled stočil k ní a následně snímek na stůl položil tak, aby si ho mohla prohlédnout. Vzala obrázek do ruky. Byli na něm dva muži a dvě ženy, focené na nějaké noční party. Jedna z těch žen měla světlé vlasy a byla velice krásná, ta druhá byla tmavovlasá. Ano, ta s těmi tmavšími vlasy se jí podobala, ale nebyla to ona. Usmála se, konečně bude moct jít domů, pomyslela si.
„Je mi trochu podobná, ale nejsem to já," odvětila rozhodně a triumfálně hodila fotku zpátky.
Oba muži si vyměnili nechápavý pohled.
„Miláčku, doktor říkal, že po té nehodě můžeš mít výpadky paměti. Pojedeme domů, tam si odpočineš," promluvil na ní ten cizí muž.
„Nejsem váš miláček!" odsekla vztekle. „A nikam s vámi nepůjdu!"
Tvářil se nešťastně, snažil se jí přemluvit a zároveň uklidnit, ale jeho blízkost ji zneklidňovala. Příčil se jí způsob, jakým s ní mluvil. Jako by skutečně byli manželé. Děsilo jí to! Toho člověka nikdy neviděla. A nejhorší bylo, že jí to nikdo nevěřil. Všechno musel být nějaký velký omyl, který se brzy vyřeší, uklidňovala se tiše. Když viděl, že s ní nehne, vzdal to. Ten mladý policista s ním ještě o něčem potichu rozmlouval, pak konečně ten divný muž odešel. Oddychla si.
„Můžu už jít?"
Policista kývl na znamení souhlasu: „Kam půjdete?"
„Domů," odvětila spokojeně.
Oblékla si svetr, popadla kabelku a bez rozloučení odešla. Byla příliš pohroužená do svých myšlenek, než aby se tím zabývala.
Když ale vyšla ven, něco jí zarazilo. Tohle nebyl město, kde žila. Místo, kde bydlela, znala jako své boty. Ale tyhle věžové domy, tihle lidé... nepoznávala to tady. Něco bylo špatně. Objala se rukama a vzhlédla k šedivému nebi. Jemný déšť se rázem změnil v prudký liják. Chtěla se vydat do ulic, ale v tenhle okamžik to postrádalo smysl.
Počká, až přestane pršet. Opřela se o zeď policejní stanice a schoulená do klubíčka vyčkávala, kdy vysvitne slunce. Čekala dlouho. Stmívalo se, pršet však nepřestávalo. Začínala být zoufalá, když na ni kdosi promluvil. Vzhlédla a uviděla nad sebou toho mladého policistu. Nevyptával se. Naštěstí. Nabídl se, že jí odveze do hotelu. Cestou zastavili před nějakým obchodním střediskem.
„Potřebuju si pro něco skočit, nechcete tam nic?" otočil se k ní nečekaně.
Chvíli se na něj upírala zrak, než řekla: „Půjdu s vámi."
Kývl na znamení souhlasu, poté oba vystoupili. Stále pršelo. Vykročila směrem k obchodu, když se jí zdálo, že zahlédla známou tvář. Žena šla naproti ní, spěchala, aby příliš nepromokla. Byla to jedna ze zákaznic, která pravidelně navštěvovala knihkupectví, kde pracovala.
„Elen!" křikla na ní.
Dívka se otočila, když jí spatřila, nejistě se pousmála: „My se známe?"
Liana pozvedla obočí: „Ano, chodíte k nám do knihkupectví nakupovat. Vy si mě nepamatujete?" vřele se na ženu usmála v domnění, že si konečně vzpomene.
Ta zavrtěla hlavou: „Nezlobte se, ale já vás neznám. Asi si mě s někým pletete," pověděla a zmizela mezi auty.
Dlouho se za ní dívala, stála tam s pusou otevřenou dokořán. Policista celý výjev mlčky sledoval, věděla, co si asi musel myslet. Že se skutečně zbláznila. Ona si to ostatně začínala myslet taky.
Když si oba dva nakoupili, co potřebovali, opět se vydali na cestu směrem k hotelu. Muž vedle ní řídil, aniž by promluvil. Občas na ní po očku pohlédl, ale jinak nic. Při projížďce městem se utvrdila v tom, že tohle nebylo místo, kde žila. Byla vystrašená, ale netušila, co by měla dělat. Všechno, co teď chtěla říct, by vyznělo jako slova pomateného člověka. Ale to ona nebyla, nebo ano? Měla ta nehoda vliv na její mozek? Hotel, před kterým zastavili, nebyl daleko od policejní stanice. Než vystoupila, zeptal se jí policista, zda ještě něco nepotřebuje.
Zavrtěla hlavou, poděkovala a zamířila do vstupní haly starého hotelu. Místo bylo ošuntělé, ale naštěstí měli volno. Obsluha na recepci žádala jen její jméno. Na občanský průkaz, který muži podávala, se ani nepodíval. Pokrčila rameny, sebrala klíče a vydala se do svého pokoje. Když za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a vydechla. Kabelku nechala spadnout na zem. Mimoděk se podívala na své nehty. Připadaly ji jiné, špinavé. Potřebovala se umýt. Vyhledala koupelnu, pustila vlažnou vodu a strčila ruce pod vodu.
Sklonila se, aby si opláchla zamazaný obličej. Hlavou jí vířily myšlenky, nic nedávalo smysl. Opřela se dlaněmi o umyvadlo a podívala se do zrcadla. Vykřikla! Když uskočila, zády narazila do protější stěny. Teď už to však bylo jisté, byla blázen! Viděla cizí tváře. Ve špinavém odraze neviděla sebe, ale obličej té ženy z fotografie. Možná měla vidiny. Náhle ji něco napadlo. Sáhla si do vlasů, vzala jeden pramen mezi prsty. Měl být tmavý, ale... byl světlý!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing