Finálový soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál
Nahlédněme pod pokličku
Jitka Vavrušová, věk: 36 let
Televizních seriálů je tolik, že se v nich člověk téměř ztrácí. Tento seriál by měl být tak trochu jiný. Proč? Protože vlnitá linka vždy zaujme víc, než ta nekonečně rovná. Ale čím ho odlišit? Počtem dílů? Délkou jednotlivých částí? Postavami? Dějem? Vždyť dodnes bylo snad už všechno napsáno, zapsáno a poté nahráno, říká si v duchu čtenář těchto řádků. Budu vás trochu napínat.
Námět na seriál
Povídka o novém seriálu aneb Nahlédněme pod pokličku
Televizních seriálů je tolik, že se v nich člověk téměř ztrácí. Tento seriál by měl být tak trochu jiný. Proč? Protože vlnitá linka vždy zaujme víc, než ta nekonečně rovná. Ale čím ho odlišit? Počtem dílů? Délkou jednotlivých částí? Postavami? Dějem? Vždyť dodnes bylo snad už všechno napsáno, zapsáno a poté nahráno, říká si v duchu čtenář těchto řádků. Budu vás trochu napínat.
První odlišnost plánovaného seriálu je prostředím, kde se jednotlivé příběhy odehrávají. Společně se s hereckými hrdiny ocitneme na sportovištích. Jednotlivé díly nás zavedou na do posiloven, multifunkčních tělocvičen, specializovaných areálů, plaveckých bazénů i obyčejného přírodního parku. Stručně shrnuto, prostřednictvím jednotlivých příběhů se divák podívá na různá místa, kde se dá sportovat aktivně, pasivně, případně o sportu jen povídat a snít.
Mnozí diváci se v jednotlivých epizodách mohou poznat, v jednotlivých střípcích najít podobnosti a náznaky s liniemi svého života. Ve skutečnosti jsme totiž všichni stejní, byť se snažíme hrát své role co nejlépe. Ano, občas se stane, že svou roli zapomeneme, nebo se v ní ztratíme. To se pak nestačíme divit, co se může zničehonic přihodit. Někdy je naopak lepší pomyslnou roli opustit a být jen tím, čím každý z nás je. Dějově tedy zůstaneme v současnosti, tyto příběhy se totiž odehrávají přímo před našima očima, jenže lidé vidí a slyší jen to, co sami chtějí. Proto je důležité upozornit na riziko plynoucí ze zhlédnutí seriálových příběhů. Může se totiž stát, že najednou uvidíte to, co jste dříve neviděli a uslyšíte a porozumíte jazyku, kterému jste dříve nerozuměli. I proto je jedním ze specifických znaků seriálu zdánlivě obyčejná všednost, každodennost, až nudný stereotyp. Obyčejnost tvoří pokličku, která přikrývá barvitou mozaiku neuvěřitelných zážitků jednotlivých aktérů, tedy spíše filmových aktérek.
Druhou odlišnost od klasických seriálů představují hlavní postavy. Jde o skupinu žen ve věku mezi 30 a 40 let. Kamarádí spolu roky, přestože jsou životním směřováním každá úplně jiná. Ale pozor, genderově bude příběh vyvážený. Osudy hlavních hrdinek prostoupí mužské protiklady. Dějovou linii dotvoří obyčejná komunikace mezi muži a ženami.
Kamarádky představují rozmanité ženské seskupení. První z nich je téměř dvacet let vdaná středoškolačka Anna se dvěma syny puberťáky, sebevědomé ženství představuje Doris, svobodná vysokoškolačka bez dítěte, která ví, že má se svou situací nejvyšší čas něco udělat. Třetí postavou je rozvedená Alice, spokojená čtyřicítka s malou dcerkou, čtvrtou osobností je vzrůstem sice menší, ale svým vystupováním velice výrazná single podnikatelka s malým miminkem, která se rozhodla na nic nečekat a zvládnout výchovu dítěte sama. Pětici kamarádek uzavírá Lenka, vdova se třemi dětmi a Táňa, manželka učitele, novodobá hrdinka, která vychovává dětí šest. Všechny spojuje přátelství, neustálý boj s vlastním tělem ve snaze zhubnout, zformovat svoje křivky a také, dalo by se říct, výrazný zájem o mužský svět a z něho pramenící radosti i starosti, které se stále tak nějak vyvažují. Rovnováha je třetí specifikum seriálu.
Ačkoliv na první pohled půjde o příběh plný nenadálých zvratů, v celkovém důsledku divák vnímá závěrečný balanc, vyváženou dějovou linii, rovnováhu. A o to zde půjde. O rovnováhu. Protože o jakém filmu se mluví víc, než když diváka děj vtáhne natolik, že prožívá situaci zároveň s filmovými hrdiny a následně o něm může diskutovat.
V každém seriálovém dílu se po vtipném úvodu objeví hrdinky ve sportovním prostředí, kde kromě příběhu, který se vždy bude týkat jedné z dam a zároveň minimálně jednoho muže, nahlédne divák pod pokličku daného sportovního prostředí, které ho může inspirovat a zároveň vyslechnuté dialogy utvrdí diváka v tom, že naše lidské životní osudy jsou si hodně podobné.
Závěrem shrnu dva hlavní cíle, který si tento seriál klade. Za prvé ukázat divákům, že sportovat lze začít v každém věku a za druhé, že pod slupkou šedivé každodennosti se skrývá pestrobarevná mozaika rozmanitých příběhů.
1. díl
Sportem náhodám naproti
Po delší odmlce jsme se konečně sešly. Naše nerozlučná pětka. Rande si jako tradičně osladíme o místní vyhlášené zákusky. Všechny se těšíme, až se konečně do té sladké nádhery s chutí pustíme. Sladkost téměř cítíme, už když se chystáme vidličkou nabrat první sousto nadýchané lahody. Najednou však náš sluch neplánovaně zbystří. Nejde přeslechnout slova mladičké zpěvačky o bocích jako skříň. Lžička doputovala do správných míst, ale cukr na patře zhořkl. Natolik jsme citlivé, že jsme se to na sobě vzájemně snažily nedát znát. Přece si nebudeme kazit naši pohodu. Jenže ty věty se v našich myslích usídlily natolik, až jsme téměř společně odložily dezertní vidličky a jednohlasně zvolaly: „No to snad ne, holky, co s tím uděláme?" Pak jsme naráz vyprskly smíchy. První zareagovala Anna: „Co asi! Prostě začneme cvičit!"
A tady se začíná psát náš seriál, kdy se pravidelné holčičí setkání v cukrárně obrátilo o sto osmdesát stupňů. Naše pětka pustila do vzrušené debaty, kdy, kde a jak začít sportovat. Alice navrhovala posilovnu, Táňa chtěla začít aquaerobikem, podle Doris přináší nejlepší výsledky pilates. Jana navrhla saunu s tím, že nejefektivnější bude špeky vypotit. Lenka už dlouho přemýšlí o běhání. Dámy se chvíli překřikovaly, ale poté došly ke společnému závěru, že prvním pohybem bude běhání.
Stanuly tváří tvář před první překážkou, a to, co si na sebe oblečou. Kdo nechce, hledá důvody, ale ony přece budou hledat způsoby. Před prvním plánovaným výběhem se domluvily, že tedy ty, co opravdu nenajdou ve svých bezedných skříních nic na sebe, se dostaví v určený čas do nákupního střediska a společnými silami něco vyberou. Samozřejmě, jak konstatovala Lenka, není důležité, co máš na sobě, ale v nohách, takže jí byla udělena výjimka běhat klidně v pytli od brambor. To Doris razí heslo „Důležité je, jak u toho vypadáš", takže pro ni začíná běhání výzvou pořídit pěkný běhací úbor.
V obchodě se sešly sice jen tři z nich, ale způsobily docela poprask. Přítomní prodavači na sebe jen spiklenecky mrkali na znamení, že je zřejmě čekají nestandardní požadavky. Že se běhá nejlépe v elastických nohavicích a na trička se používají rychleschnoucí materiály tyto začátečnice nevěděly, a tak se ptaly a ptaly. „A ty dírky u rukávu jsou tu proč? A to nemůžu běhat v normálních teniskách? Nemá ta bunda moc malé kapsy?" Netradiční otázky se prolínaly s výkřiky nadšení z krásných běhacích modelů se zděšenými výkřiky, že jim těch pár centimetrů látky ty špeky opravdu nezakryjí. Nákupní chaos korunovalo nečekané překvapení mladého atleta ve zkušební kabince. Dámy prostě bez rozmysly rozhrnuly závěs převlékacího boxu, kde stál polonahý svalovec. Chudák, díval se jak vyplašený králík, spíš tedy zajíček, jak později nad kávou Anička s Táňou podotkly.
Hurá, běháme, akce! Dámy se vrhly do běhání s vervou, užívaly si pocit, že je nohy poslouchají, nadšeně se zdravily se spoluběžci a kolemjedoucími cyklisty. Až jim došel dech, zpomalily a zapovídaly se. Bohužel zapomněly, že jsou na frekventované stezce. Svištění brzd...úlek! Naštěstí to cyklista stihl dobrzdil včas a Táňa se dívala rovnou do očí atleta z kabinky. Oba rudí jako rak, zakoktali omluvu. Táňu srážka vykolejila natolik, že se poté rozběhla opačným směrem.
Pípnutí SMS zprávy a otázka kamarádek, kam, že to běží, ji vrátila zpátky do reality. Obrátila se správným směrem, a v běhu si stihla přečíst četla SMS: MAMI AZ PRIJEDES DOMU, SEZNAMIM TE S PETREM.
„Holky, moje Anežka mě dnes seznámí s Petrem. Moje malá holčička už má kluka," povzdychne si Táňa nahlas. S obavami, aby se Anežčině kamarádovi neukázala jako upocená, uřícená mamina, se Táňa vrací domů, kde plánuje nejprve proklouznout do koupelny a tam ze sebe udělat dámu. Kolo opřené o zábradlí se jí zdá povědomé.
Do koupelny to ale nestihne. Jakmile odemkne dveře domu, přichází jí naproti Anežka s kamarádem. „Mami, to je Petr," představuje mladíka. Táňa si připadá jako ve snu. Cítí, jak rudne. „My už se tak trochu známe," usmívá se Petr lišácky.
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
