Finálový soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: finále, Téma: TV seriál
Prófka
Ilona Pluhařová, věk: 43 let
Anežka Kantorová je nenápadná, téměř šestnáctiletá dívka a právě úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na prestižní gymnázium. Moc se těší na změny ve svém životě, jako jedináček se totiž cítí těžce svazovaná svými ambiciózními rodiči. Její otec pracuje jako historik na pedagogické fakultě, matka je profesorkou češtiny a němčiny na filozofii. Rodiče drží Anežku už od dětství fakt dost zkrátka.
Námět na seriál
Prófka
Anežka Kantorová je nenápadná, téměř šestnáctiletá dívka a právě úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na prestižní gymnázium. Moc se těší na změny ve svém životě, jako jedináček se totiž cítí těžce svazovaná svými ambiciózními rodiči. Její otec pracuje jako historik na pedagogické fakultě, matka je profesorkou češtiny a němčiny na filozofii. Rodiče drží Anežku už od dětství fakt dost zkrátka. Podle nich patří život člověka práci a budování kariéry, úplně nejlépe ve prospěch všeho lidstva. Ostatní věci jako dobré jídlo, móda a oblečení či běžná zábava jsou podle nich podružné a člověk by se měl těchto věcí dobrovolně vzdát. Proto ji asi pojmenovali po svaté Anežce České, která byla jako knížecí dcera ve 13. století natolik uvědomělá, že od rána do večera sloužila ostatním. Naštěstí netrvají na tom, aby po jejím vzoru chodila i bosa, i když, myslí si Anežka, i tohle by jim bylo podobné. Možná že to rodičům, někdy už kdysi dávno, rozmluvil děda. Ano, děda. Její milovaný a skvělý dědeček. Rozumný a po všech stránkách praktický člověk. Špičkový lékař, primář chirurgického oddělení. Nebýt jeho, kdoví, jak by skončili Anežčini do vědy zahledění a k smrti nepraktičtí rodiče. Matka je schopná připálit i vodu na čaj, ale co jsou tyto běžné nepříjemnosti oproti jazykovému výzkumu? Tatínek si sice jejich rodinný handicap plně uvědomuje, ale jelikož skončil po každém svém „praktickém" zásahu v domácnosti u dědy v nemocnici, domácí záležitosti nechává raději na dědečkovi a na strýčkovi. Dědeček je velitelem celé rodiny, strýček, jeho bratr a starý mládenec, působí odjakživa, jak říká, jako holka pro všechno. Anežka miluje všechna strýčkova jídla, a když jsou rodiče z dosahu, učí se s ním i vařit. Strýček miluje cestování, a pokud ho chytne toulavá, dokáže být strašně dlouho pryč. Anežce se potom velmi stýská, ale těší se, že opět přiveze spoustu úžasných věcí i nápadů.
Dědeček by asi zvládl domácnost i sám, ale kvůli Anežčině prababičce zůstali onehdy všichni v jedné domácnosti a tak je tomu dodnes. Prababička stále vypadá jako štramanda. Dědeček a strýček se jí narodili, když ještě neoslavila ani dvacet let, tak „klame tělem", vychloubá se před svými letitými kamarádkami. Ve svém pokoji si založila věštecký salon, studuje horoskopy, vykládá karty a její rady do života slaví u klientů takový úspěch, že by jí mohla závidět i ta nejvyhlášenější psychologická poradna. Dědeček z jejích nápadů nejprve šílel, a kdyby její věštění tolik nevynášelo, asi by ho prababičce i zakázal. Ale „babi Hedy", jak si říká, je zkrátka fantastická a pouhým rozumem naprosto nepostižitelná.
A z takového zázemí si má Anežka připadat normální! Vždycky se od ostatních spolužáků lišila. V šesté třídě nemohla pochopit, proč se v dějepise vyučuje jen pár základních historických banalit, český pravopis zvládla zřejmě již jako kojenec. Pravda, matka jí příliš praktických ženských věcí nepředala, ale Anežka od ní získala schopnost napodobit jakýkoliv rukopis, který viděla. Mockrát se jí nechtělo na tělocvik a bravurně napodobené matčino písmo v omluvence tělocvikářku vždycky přesvědčilo, roztržitou matku nakonec také. Však si Anežka dala pokaždé záležet! Léta strávila u dědečka na oddělení a už dnes se cítí jako poloviční doktorka. Co však platí na matku, neplatí na dědečka. Když se domákl, že Anežka při tělocviku fixluje, nechal pro ni vyrobit speciální sportovní plán na celý týden. Donutil ji plavat, chodit na aerobik i do posilovny. Všude ji však musel doprovázet strýček, jinak by matka zešílela. Naštěstí zasvětila babi Hedy Anežku do všech tajů a fíglů, jak nenápadně ovládat ostatní, jinak by se samou péčí a dozorem asi udusila.
Anežce však radost z postupu na gymnázium dlouho nevydržela. Rodiče zapomněli odevzdat ve stanovené lhůtě deseti dnů zápisový lístek, a proto byla z této prestižní školy i přes vynikající výsledky vyřazena. A co děda? Jak to, že tentokrát nezasáhl? Snad z toho má i radost? Asi ne! Ve druhém kole přijímacího řízení se mu podařilo dostat Anežku alespoň na zdravotnickou školu. Bude však muset na internát. Máma šílí, táta se bezmocně drbe ve svých prošedivělých vlasech, ale Anežka je celkem ráda. Láká ji nečekaný pocit svobody. Rodiče nakonec se studiem souhlasí, avšak pod podmínkou, že Anežka bude studovat i gymnaziální předměty, které se na zdrávce nevyučují.
Anežka se cítí ve zdravotnictví jako ryba ve vodě, škola jí nečiní problém, dokonce ani latina. Zná ji přece od dědy i od tatínka. Proto se na zdrávce od ostatních opět liší. Holkám připadá hned od začátku divná. Anežčiny spolužačky jsou však brzy uchváceny jejími schopnostmi, pro ně absolutně nepochopitelnými, které mohou hojně využívat ve svůj prospěch. Anežka je sice divná, ale ve svých činech a kouscích neuvěřitelná, navíc je s ní psina. A dokonce to z nějakého nevysvětlitelného důvodu umí i s nejpřísnější vychovatelkou celého intru, s Vichrovou. Ale divní lidé to nemají v kolektivu nikdy snadné a žádná z holek Anežce neřekne jinak než „Prófka", malá profesorka.
Na gymnáziu by se Anežka zřejmě cítila příliš upjatá a svázaná zodpovědností, tady na zdrávce však cítí pulsovat život. A rozhodně si ho chce užít. Školo, internáte, nemocnice! Teď se budou dít věci! Zamiluje si učitele češtiny zvaného Sókrata, jenž je postižen hláškou, že lidstvo dosud nic neví. S většinou učitelů vychází Anežka v pohodě, obdivují se její paměti i znalostem. Těžce si však nesedne s mladým matikářem. Je buclatý, stále se potí a holky mu daly přezdívku „Buchta". Jejich rozdílné povahy se při každé hodině srážejí jako dva jiskřící křemeny, avšak holky si dělají z Anežky blázny, že ji Buchta miluje. To zrovna! Na hlouposti opravdu nemá čas. Rodiče trvají na tom, aby za ní docházel každý týden na internát jakýsi student, který ji bude doučovat gymnaziální fyziku a matematiku. Anežce se moc nelíbí. Dívá se na ni spatra, zajímají ho jen čísla a výpočty. Navíc na něj prakticky neúčinkují ani fígle babi Hedy. Fakt nuda. Škola i volný čas skrývají přece tolik možností!
Anežka však svět venku příliš nezná a brzy zjistí, že všechno není, jak na první pohled vypadá, a ve svém nadšení pro život musí být také velmi opatrná ...
1. díl
Prófka - 1. díl - NEBEZPEČÍ SVOBODY
Anežka prochází internátní chodbou a v hlavě jí hučí jako v úle. V myšlenkách stále prožívá poslední odpoledne, kdy byla naposledy doma.
„Já že za to můžu?" bránil se dědeček před máminými opakovanými útoky.
„Ale jistě," čertila se snad už po sto padesáté, „všechny úřední záležitosti jste vždy zařizoval sám."
„Přece jsem vám oběma říkal, co je potřeba udělat. Měli jste tady s Karlem jen zavézt na gymnázium Anežčin zápisový lístek."
„To ano," připustila máma, „ale nikterak jste nám to nezdůraznil, ani neopakoval. A my jsme přece oba tak zaneprázdnění ..."
„Zaneprázdnění," zakřenil se děda po svém způsobu, aby dal najevo, co si o tom myslí.
„Nechme toho," vložil se do debaty táta, „co se stalo, stalo se. Anežka je šikovná, ona to zvládne, viď, Anežko."
Ochotně zatřepala hlavou. A pak už byl konečně klid.
„Anežko," přerušil její úvahy řízný hlas vychovatelky Vichrové, „večer budeš mít službu na prádlo. Pomůžeš mi ve skladu s vydáváním povlečení."
„Ano, jistě," pípne poslušně.
Stejně je však Anežce divné, že o všechno, co je na intru potřeba, říká vychovatelka právě jí. Necítí se zrovna jako prakticky založená osoba. A povlečení? Hrůza! Než vždycky doma se strýčkem Josefem povléknou všechny postele, jejich snažení připomíná boj s větrnými mlýny.
„Pohyb, děvčata," zatleská Vichrová hlasitě, „za chvíli odchod do školy."
Vichrová! To jméno k ní sedí. Od rána poletuje po intru jako uragán.
„Dnes jdete s profesorem Myslíkem na exkurzi. Nejdřív vás provede Hradcem, potom navštívíte městské muzeum. Právě tam vystavují staré listiny z historie města.
„Exkurze! Muzeum! Super!"
Anežka je rázem ve svém živlu. Město ještě moc nezná, ale už stačila oběhnout všechna knihkupectví a blízko intru objevila i jeden antikvariát. A potkala tady už několik skvělých lidí. Vedoucí antikvariátu jí našel spoustu úžasných knih. Táta s mámou budou mít radost. Brzy mají narozeniny. V antikvariátu potkala také jednoho starého pana profesora. Probrali spolu spoustu věcí, a kdyby neskončily vycházky, asi by tam klábosili až doteď. Pro sebe si také něco koupila. Nádherně vyšívaný kapesníček, dost možná pochází z 18. století. Anežka ho stiskne v dlani a obřadně zastrčí svoji vzácnost do kapsičky.
„Prófko," vykřikne na ni Magda, jedna ze spolubydlících, „jdeme do města! To chceš jít v tomhle předpotopním ohozu?"
„No jasně," přidává se Eva, „budeš nám kazit styl."
„Ale já nic nemám," pokrčí Anežka rameny, „ještě jsem si nic nepořídila. Ale peníze mám, od babi Hedy."
„Tak to je v klidu," odvětí Magda spokojeně a hodí po ní malou hromádku s oblečením, „zatím si oblíkni tohle, o vycházkách ti potom něco schrastíme."
„Vycházky až do odvolání nebudou," hlásí Monika ode dveří, „vychna prý říkala, že pro mladý holky není venku bezpečno. Zatím nás prý nepustí ani na krok."
„Proč, proboha!" ozve se Magda znechuceně.
„Nevím," pokrčí Monika rameny, „na detaily nedošlo. Vichřice nás rozehnala na pokoje."
Anežka se nasouká do krátké sukýnky a přiléhavého trička, Magda jí prohrábne rukou vlasy a obě svižně vybíhají z pokoje k vrátnici, kde už přešlapuje netrpělivá vychovatelka Vichrová.
„Po exkurzi si vás vyzvednu," oznamuje vychna přísně, „od pana profesora neuděláte ani krok."
Anežka si celé dopoledne fakt užívá. Hradec je nádherné moderní město, které ji okamžitě nadchlo. A výstava v muzeu, ta jakbysmet.
Nadšeně si prohlíží všechny vitríny i exponáty a všichni ostatní jsou dávno kdesi vpředu. Najednou ucítí za zády něčí dech a jakousi známou vůni. Odkud ji jenom zná? Než se však naděje, čísi ruka jí přistrčí na obličej kapesník. Jak to, že je to její kapesník? Její nádherný kapesníček? Anežce se všechno kolem zatočí a bezvládně padá kamsi do vzduchoprázdna.
Najednou ucítí nepříjemný chlad, vzápětí bolest kolem kotníků a zápěstí. Otevírá oči. Leží kdesi v nějakém parku, ve křoví. Kde se tu vzala? Má svázané ruce. Nějakou dobu sebou zoufale zmítá, až povolí provaz kolem kotníků. Vyběhne na chodník a zmateně se rozhlíží kolem. Snaží se rozmotat za zády svázaná zápěstí, ale provaz drží příliš pevně. Anežka vůbec netuší, kde je. Hodiny na protější věži ukazují pět hodin. Bože! Jak to, že už je pět?! V pět končí vycházky! Musí zpátky na intr. Ale kudy? Dělá se jí zle od žaludku. Kolem jezdí auta, autobusy a trolejbusy. Tak snad nebude tak zle. Snad se zorientuje. Snad se doptá.
Najednou vedle ní jeden z autobusů prudce zabrzdí a řidič vybíhá směrem k ní.
„Jste Anežka Kantorová?" otáže se ten dobrý muž.
S úlevou pokývá hlavou. Řidič jemně uchopí Anežku v podpaží a odvádí ji do autobusu.
„Centrálo, centrálo," rozléhá se Anežce v mozku řidičův rozmazaný hlas, „na zastávce Stěžerská jsem nalezl hledanou dívku. Má svázané ruce, oděrky na nohou a v obličeji. Vypadá silně omámená, ale snad v pořádku."
„Rozumím," ozve se jakýsi hlas ve sluchátku, „uvědomím policii, vyčkejte na místě."
„Policii," táhne se Anežce hlavou jako rozplizlý stín, „tak to vypadá na pořádný průšvih..."
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
