Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Finálový soutěžní příspěvek

Ročník: 2017, Kolo: finále, Téma: TV seriál

Konečně babičkou.

Marta Furchová, věk: 63 let

232
x přečten

Na příchod potomků jsem nečekala příliš dlouho, jak bylo v 70.letech 20.století zvykem. Sotva jsem se ve dvaceti vdala, narodil se nám tehdy první vytoužený syn. Po pěti letech k němu přibyl druhý. Byla jsem docela ráda, že máme dva chlapce, protože jsem byla skoro přesvědčena, že s kluky bude lepší pořízení než s dívkami. 

Konečně babičkou!

Na příchod potomků jsem nečekala příliš dlouho, jak bylo v 70.letech 20.století zvykem. Sotva jsem se ve dvaceti vdala, narodil se nám tehdy první vytoužený syn. Po pěti letech k němu přibyl druhý. Byla jsem docela ráda, že máme dva chlapce, protože jsem byla skoro přesvědčena, že s kluky bude lepší pořízení než s dívkami. A také to mají v životě jednodušší, říkala jsem si, i když dodnes nevím, kde jsem k té informaci přišla.
Když moje kluky opustila puberta,/ a že to teda trvalo! /, tak jsem se pomalu připravovala na situaci, kdy si budu někde v butiku vybírat ty nejkrásnější šaty pro matku ženicha. Abych ho důstojně reprezentovala při tak náročném životním kroku, jakým bezesporu svatba je. Pomalu jsem do temných koutů skříní začala ukládat všechny podle mne potřebné předměty, /výbava se jim říkalo v době našich babiček/, bez kterých se vstup do nového života neobejde. Ale to se později ukázalo jako velký omyl. Kupovala jsem damaškové povlečení, ručníky i sváteční servis potajmu, ale stejně jsem vycítila opovržení u obou synů. To když celkem náhodně při zdobení vánočního stromku vytáhli ze skříně, kde měly být ozdoby, sadu utěrek a kávových hrnečků včetně podšálků."Proč to tam máš?" ptá se pohoršeně můj starší Radim, neboť tuší, která bije. "To je tvoje výbava" říkám a přemýšlím, zda ocení moji prozíravost do let příštích. Neocení, začne se řehtat smíchem, který není k utišení. Jsem trochu dotčená, ale pak si řeknu. Musím to všechno propříště schovat trochu lépe.
Šla léta a ani jeden ze synů se k ženění neměl. Ale nejen to. Ani neměli příliš chuti se od maminky odstěhovat. A to prosím ve věku, ve kterém jsem já už staršího syna doprovázela do prvních tanečních! Pravda, sem tam nějakou dívku měli, ale takové kratší známosti. A stále neměli potřebu se z domu odstěhovat do svého. Až teprve daleko po třicítce se rozhoupali a odstěhovali . Starší Radim do vlastního bytu, který už měl asi 8 let a chodil tam dosud jen jak na návštěvu a mladší Marek do domku po mých rodičích. Ale co se týká manželství či potomků, pořád nic. Mně už dávno bylo přes padesát, doba, kdy už většina mých vrstevnic se promenovala alespoň občas s kočárkem. Trochu mne to zneklidňovalo a tak jsem na kluky uhodila, kdy už budu babičkou já. Starší se opět rozchechtal jako tehdy, když objevil utěrky do výbavy a mladší se jen pod vousy usmíval.
I.
Přibližně v té době se na scéně objevila moje neteř Simona. Měla za sebou jedno neúspěšné manželství, které pře časem uzavřela s Gustavem. A také malou holčičku jménem Nikolka. Přistěhovali se tehdy ze severní Moravy zpátky do našeho rodného města. Byli jsme je s manželem navštívit a Nikolka mi učarovala. Nabídla jsem Simoně, že pokud bude potřeba hlídat, že se může sem tam na mne obrátit. Byla docela ráda, protože se svými rodiči nemá právě dobré vztahy a těžko se na tom něco urovná. A tak jsme udělali takovou nepsanou dohodu. Že já budu holčičce za babičku. Těšila jsem se.
Jako matka samoživitelka to neměla Simča zrovna lehké. Když bylo Nikolce asi šest let, onemocněla planými nešťovicemi. Byla už z nejhoršího venku, ale ještě týden nebo dva by měla být v domácím ošetření a nesměla mezi děti do kolektivu,tedy ani do školy.
Byl zrovna konec května. Tu dobu jsem trávila zrovna na zahradě, protože jsem před časem ztratila zaměstnání a zatím jsem nové nenašla. Najednou zvonil telefon. Vrhnu se po něm, protože jsem očekávala nějakou příznivou zprávu ohledně zaměstnání. "Ahoj teto, nemohla bys mi ,prosím ohlídat malou. Já už musím do zaměstnání a nemám ji kam dát". Velmi jsem se zaradovala, že budu doma užitečná i jako babička a rychle jsem na to kývla. A tak jsem začala dělat babičku. Ale nebylo to právě jednoduché. Nikolka byla velmi akční a bohužel docela rozmazlená. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla např. na její jídelní zvyklosti. Začala jsem tím, že jsem se zeptala, co jí mám uvařit, co ráda jí. Ale to jsem si opravdu naběhla. "Já jím jenom kuře nebo špagety", prohlásila dívka. Trochu mne to zarazilo, neboť se nyní stravuje ve školní jídelně a předtím ve školce a tam je určitě strava více pestrá. No, uvidíme. První den jsem upekla kuře s brambory, druhý byly ty těstoviny. Když jsem jí podala doma vyrobený kečup, byl problém. Nikolka odmítla s tím, že prý jí výhradně Hellmanns. Dalo mi to velké přesvědčování, aby alespoň ochutnala. Usoudila, že je taky dobrý jako ten kupovaný a nalila si ho na špagety půl lahve. Další den jsem už vařila něco zcela jiného, myslím rizoto. A to začala stávkovat. Že bude jíst zas jen kuře. "To teda nebudeš, žádné kuře jsem dnes nepekla. Máme rizoto. A když se ti to nelíbí, je tu chleba nebo houska s máslem. Hotovo! ". Zakončila jsem svou výchovnou řeč.
Toho dne jsme šly spolu nakupovat do Lidlu. Koupila jsem jí nějaké bonbóny nebo sladkosti, na které si ukázala. Pak jsme šli kolem polévek. Najednou projevila zájem o ty čínské a chtěla je koupit. Že prý je bude jíst. "Ale to není pro děti vůbec zdravé, uvařím polévku se zeleninou, domácí" říkám, ale Nika trvala na svém. Že jí je táta kupuje, když ji hlídá. Že je má ráda. Vybrala jsem tedy dvě méně ostré a přidala je do košíku.
Hned po návratu si vzdala Nikolka misku a obřadně do ní vkládala nudle, které rozlámala, poté ochucovací směs. Pak jsme vše zalily vodou dle návodu. Čekala jsem, jak si bude počínat při jídle, jestli jí to skutečně bude chutnat nebo je to jen nějaký její rozmar. Chvíli jedla, jakoby s chutí, ale po chvilce začala koukat, co kde lítá a polévku nechala stát. Vylila jsem ji do odpadu. Asi za hodinu se Nika ozvala "teto, já mám hlad". "A co budeš jíst, zase polévku¬¬?" , pronesla jsem trochu uštěpačně. "Ne, namaž mi ten chleba s tvarohem". Ten, co ti ráno tak nechutnal? ptám se nevěřícně. Jo, ten. Já to sním." No, aspoň že tak, řekla jsem si vduchu. Spořádala dva krajíce.
Další den jsem Simču požádala, ať přiveze Nikolce kolo, že si bude jezdit a nebude se tolik nudit jako předešlého dne. Měla krásné nové kolo, takže jsem jí ho náležitě pochválila a šly jsme na věc. Hned za naší zahradou stavěli novou silnici. Ta stará, původní, vedoucí do vedlejší obce byla uzavřena. To se velmi hodí, na trénink tak akorát, pomyslela jsem si. To jsem ještě netušila, jak to s tím kolem Nikolka vlastně má. Ona sice uměla na kole jet, tj.udržela se v pohybu, ale zastavit nebo zatočit byl problém. A tak jsme trénovali nasednutí i sesednutí s kola, abychom se mohly později vydat někam na výlet.
Když už Nika jízdu trochu natrénovala, řekla jsem jí, ať jede v opačném směru než dosud. Jenomže Nika to nějak nevybrala a vletěla rovnou do příkopa, plného vzrostlých kopřiv. Byl začátek léta a tak byla jen v nátělníku a kraťasech. Trochu jsem ji uchlácholila, aby ji ten neúspěch tolik neodradil. „Příště už ti to půjde samo, říkám. Ona souhlasí. Najednou se objevil na kole jeden soused, který má zahradu kousek za námi. Přidala se k němu a jela s ním směrem k lesu k jeho zahradě. Nikolko, vrať se! Nikolo! Volám ji,opět bez úspěchu. Najednou si všimnu, že směrem po cestě k lesu míří nějaký mladý muž. V montérkách, asi přišel z nedaleké stavby silnice a míří si to rovnou ke vzrostlým třešním právě do míst, kam Nikolka zabočila. Hrklo ve mně, protože se pořád nevracela. Já jsem byla u silnice pěšky, takže jsem ji nestihla sledovat. Pojala mne hrůza. Nemyslím si, že by každý mladý muž byl pedofil. Ale tento vypadal na nějakého zahraničního dělníka a kdo ví, co je zač. Utíkala jsem dívce naproti z opačné strany,protože jsem ji na silnici stále neviděla. Snažila jsem ji zavolat Nikolko! Nikolko, kde jsi_? Rozkvetlý sad plný stromů zakrýval můj výhled a já jsem Niku stále nikde nespatřila.
Konečně se objevila! Jak jsem si oddechla. Hned jsem jí vyčinila, že má poslechnout na zavolání a vrátit se. A ne se vydat sama podle lesa. Chtěla jsem se s Nikolkou domluvit na pravidlech sama bez konzultace s mámou. Ale pak mi to přece jen nedalo a Simoně jsem se o příhodě zmínila. Ta ji trochu domluvila a tak jsem očekávala, že příště už bude hlídání bez výchovných problémů. Ale nebylo!

 

 

Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám příspěvek líbil? Kolik % příspěvku udělíte?
10% - 20% - 30% - 40% - 50% - 60% - 70% - 80% - 90% - 100%


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing