Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2014, Kolo: podzimní, Téma: Rodina

Přirozený vývoj

Ilona Kotková, věk: 40 let

Také máte někdy pocit, že na vás milovaný potomek hovoří cizí řečí, ačkoli jde údajně stále o češtinu? Že současná mladá generace se tak moc liší od té vaší? Přejete si ze všeho nejvíce, aby vaše děti neopakovaly stejné chyby, kterých jste se, možná, dopustili vy sami? A řešíte, jak jim jejich cestu co nejvíce ulehčit? Pak vás možná překvapí, jak to udělat. Třeba tak, že neuděláte (skoro) nic...

Přirozený vývoj

Když jsem nedávno seděla na ošoupaném oranžovém gauči ve své pracovně, v uších sluchátka s jemnou hudbou, která měla můj mozek stimulovat k vyšší aktivitě, napadlo mne, jak prázdno v ten okamžik ve své hlavě mám. 

Mé oči bezmyšlenkovitě bloudily ztichlou podzimní krajinou za šmouhatým oknem, až se zničehonic zastavily u pokroucených a už téměř holých větviček šípkového keře, který však v sobě stále ukrýval jemnou, křehkou krásu. Tenké pruty, na koncích obsypané zralými rudými šípky, se s elegancí sobě vlastní, neúnavně tyčily k šedivé obloze. 

Hudba dohrála. Cítila jsem, jak mnou, od hlavy až po paty, prostupuje silně nakažlivá podzimní lenost. Víčka těžkla, myšlenky zvolňovaly. Zhluboka jsem se nadechla, rozhodnuta oddat se volání podzimu. "Mamííííí!" Pronikavý hlásek mé dvanáctileté dcery ostře proťal ospalé listopadové odpoledne a jako tenisák se odrazil od oranžově vymalovaných stěn pracovny, aby prudce dopadl na membrány mých citlivých ušních bubínků. Takhle podzim rozhodně nevolá!

Má andělsky vyhlížející holčička, až po uši naložená v po okraj napuštěné vaně, se na mne nevinně usmála a sdělila mi, že by si ráda svůj pobyt v zapařené koupelně obohatila ještě o audio zážitek. Sladce mne požádala, abych jí přinesla její, ani ne před rokem zakoupený, mobilní telefon. Z mého pohledu stále pěkný, funkční a zánovní přístroj, z hlediska před pubescentního dítka zastaralý aparát, na hranici snesitelnosti. 

Jak jsem tak hleděla na svou mokrou dceru, napadlo mne, jak relativní může být pohled na cokoli v životě i na život samotný. 

Náhle mne zaplavila celá směsice pocitů, od silného nutkání se hlasitě rozesmát, přes ohromující sílu mateřské lásky, až po zvláštní dojetí nad krásou a naivitou jejího mládí. Jako růžové poupě na šípkovém keři, které vás omráčí něžnou krásou a jemností, zároveň však se můžete, při neopatrné manipulaci, nepěkně popíchat o ostré zahnuté trny. Poupě pak rozkvete v neodolatelný voňavý květ, aby následně na sklonku léta uzrálo v lesklý červený šípek plný nažloutlých, jemně chlupatých, semen, symbolizujících jeho zralost. 

Ona je růžové poupě. A já? Ještě stále rozkvetlá růže nebo už nabobtnalý červený šípek? 

Ať tak či tak, moc dobře si vzpomínám na své poupěcí období. Na rozporuplné pocity, které bylo někdy tak těžké zkrotit i ustát. Na otazníky a neuspokojivé odpovědi starších a zkušenějších. Na potřebu vymanit se ze zajetých kolejí a vyhledat vlastní zdroj poznání i síly z něj pramenící. 

Semínko za semínkem, nastřádané zkušenosti, které tak činí zralý červený šípek tím, čím je. Plným a odolným proti mrazu, stálým za jakéhokoli počasí.

Dnešní děti jsou jiné než ty z předchozí generace. Snažím se vší silou uvěřit, že je to v pořádku. Ačkoli občas propadám lehké panice. Třeba ve chvíli, kdy mi dcera s vážnou tváří a cizím jazykem popisuje, co vše nutně potřebuje k tomu, aby byla šťastná. "Přirozený vývoj, mami", hlásí pokaždé, když si postesknu, že tohle tedy "za nás" nebylo.  

Ano. Přirozeným vývojem jsme se dostali až do bodu, ve kterém se nacházíme právě dnes. Otázkou zůstává, zda směr, kterým jsme se vydali, je správný. Ovšem, bylo vůbec na výběr?

Zaposlouchala jsem se do občasných hlasitějších výkřiků za zavřenými dveřmi koupelny a snadno tak rozeznala refrénovou část písně. Jako bych viděla sebe samu, snad jen o několik málo let starší než je ona, a se shodným pěveckým nadáním. Moc dobře si vzpomínám na období pro život jako takový místy poměrně nebezpečné, zároveň ale ohromně prospěšné. Dodnes na jazyku cítím omamnou příchuť zakázaných plodů a v nose mne zalechtá dráždivá vůně nepoznaného. 

Prý největší pomoc, kterou můžete svému dítěti nabídnout, je ta, když mu neprošlapete cestu. Nabídnete kompas a poradíte směr. Ochrannou ruku ale necháte pěkně schovanou v kapse. A pak už jen z povzdálí pozorujete, jak trnitou trasu si právě váš potomek zvolil. Protože, stejně jako v případě růžového keře, trny nemusejí nutně znamenat zlo. Je jen na nás samotných, jak větvičku s růží uchopíme.

Otázkou ovšem zůstává, pro koho je taková cesta ve skutečnosti těžší…


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá jarní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.4. až 30.6.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Muži

Utajené nákupy

Eva Haltufová, věk: 59 let

Přečíst

Každý trpíme nějakou tou úchylkou. Ovšem možná díky těm úchylkám je náš život pestřejší a dokonce může upevňovat...

Téma: Rodina

Babka šetřilka

Dana Beňaková, věk: 59 let

Přečíst

Šetrnost je jistě vlastnost víc než chvályhodná. Ale chtít druhým vnucovat věci, které už mají své dávno odslouženo, byť...

Téma: Rodina

Prostě mu najdeš jiného tátu

Vladimíra Čechová, věk: 39 let

Přečíst

Dá se zapomenout na slova vyřčená v hádce? Je lepší vědět nebo zapomenout? Kdy ještě stojí za to bojovat a kdy je lepší se otočit...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing