Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Únos na vánočním trhu
Miloslava Černá, věk: 80 let
V předvánočním shonu si matky i otcové zažijí své. Když čerstvý tatík ve zralých letech je okolnostmi přinucen vyvézt potomka na každodenní procházku, může dojít i k události, hraničící s katastrofou. Jak to nakonec všechno dopadne?
Únos na vánočním trhu.
Když otcovství dostihne muže až krátce před padesátkou, srovnává se s novou rolí trochu jinak, než třicátník. Ne, že by zralí tatíci své potomky nemilovali, naopak, povznáší je vědomí úspěšného udržovatele rodu, muže, který většinou získal mladší (a atraktivnější) partnerku, muže, který je ochoten překonat i nepohodlí, které vtrhlo do zaběhnutého životního rytmu. Přesto však, na rozdíl od mladších kolegů, kteří hladce zvládají každodenní nezbytnou péči o mimino, od přebalování, koupání, až po venčení na pravidelných procházkách, si starší otcové udržují od těchto úkonů ostýchavý odstup. Zvláště procházky! Ve dvou, když kočár tlačí maminka, to ještě jde, ale sám? Vyměnit volant za madlo dětského vozítka některým pánům připadá trochu potupné, sráží totiž jejich ego. V předvánočním shonu se tomu však někdy nedá vyhnout.
„Prosím tě, vezmi ven Toníčka, mám připravené těsto na cukroví-mohl bys třeba zajít na vánoční trh a udělat pár fotek, je to tam letos moc hezké-"
S novým drahým aparátem zavěšeným na krku konečně vyrazil. Rozsvícené náměstí už zdálky lákalo zvukem koled a zblízka vůní svařáku. Brzy podlehl své fotografické vášni. Svítící stánky s pozadím renezančního podloubí, barevný živý betlém, ozářený kostel proti prosincově setmělému nebi. Nejdřív průčelí, ale věže se nechtějí směstnat do záběru. Přibrzdil kočárek. Ustoupil pár metrů, ještě kousek - ne, lepší bude popojít vpravo, tak, pro jistotu ještě jeden záběr. Spokojeně zkontroloval snímky a zavřel aparát. Náhle ho však probral výstražný zvuk. Mezi tóny koled uslyšel dětský pláč, co pláč, řev!
Toníček! Rozběhl se po zvuku pár metrů ke kočáru stojícímu u stánku s perníkem. S pocitem provinění uchopil madlo a rychlým úprkem mizel před odsuzujícími pohledy několika žen. Mimino řvalo. Než se však se stačil rozmyslet co dál, projelo změťí koled a dětského pláče pronikavé ženské zavytí. „Pomóóct, unesli mi dítě!!" Rozruch vzbudil pozornost, zvlášť, když se rozčilená blondýna v amoku vrhla ke kočárku. Z davu zvědavců vykročili i dva strážníci. „Co se to tu děje?" „Kačenka, tenhle úchyl mi chtěl unést Kačenku!" „No dovolte? Jakej úchyl, to si vyprošuju, tohle je přece můj Toníček!" Žena hysterickým trhnutím rozevřela kožešinový vak, pak patenty dětského oblečku a v rozbalených plenách vítězoslavně předvedla růžovou holčičí buchtičku. „Tak Toníček, říkáte?" Muž zkameněl „Toníček!!" Vyjekl přerývaně.
Z davu se k policajtům přitočil náhodný kolemjdoucí. „Pánové, tady kousek, u kostela, je zaparkovanej podobnej kočár, docela opuštěnej." V doprovodu obou příslušníků došel zdrchaný otec ke kostelu. A tam, zachumlaný v kožešině, ukolébaný vzdálenými tóny koled, pokojně dřímal Toníček.
„Díky bohu, jedeme domů!" „Moment, tak snadno to nepůjde, jak dokážete, že tohle je opravdu vaše dítě?" „Mohu se legitimovat-" „Ale to nic neřeší!" Souhlasil s doprovodem. Potupně tlačil kočár, z každé strany uniformovaný strážce. „Pánové, přece mě nebudete eskortovat až domů, jak to vysvětlím ženě?"
Konečně starší z policajtů projevil mužskou sounáležitost. „My vás vlastně nepodezříváme, ale pochopte, musíme mít jistotu. Co kdybyste u domu prozvonil manželku, když sejde ke vchodu a převezme si děcko -my budem hlídkovat kousek dál a věřte, jestli je to máma- to poznáme!"
