Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Poslední cesta
Dana Beňaková, věk: 60 let
I když jde o cestu člověka na tomto světě skutečně poslední, měla by být za všech okolností důstojná. Loučit bychom se měli s úctou a díky za to, co zde pro nás ten, který odešel navždy, udělal.
Poslední cesta
V životě každého to jednou přijde. Přijde, že bude muset zařídit poslední rozloučení s člověkem jemu nejbližším nebo alespoň blízkým.
Ty tam jsou doby, kdy, alespoń na vesnici, byl pohřeb z kostela (v dřívějších dobách i z domu smutku) samozřejmostí, zemřelí se neodváželi ke zpopelnění, ale byli po církevních obřadech ukládáni k věčnému spánku do rodinných hrobů či hrobek na místním hřbitově.
Řeknete si, že dnes už je doba jiná. Je a není. Jenom se nějak vytrácí úcta k člověku.
Pravda, každý není věřící, ale stařenky a stařečkové ve věku osmdesát a více povětšinou jsou.
Jenže při svém odchodu na Onen svět se ani oni nějakého umíráčku, natož zvonění hrany, v dnešní době už nedočkají.
Pozůstalí mají čím dál častěji problém zesnulého vůbec jakž takž důstojně pohřbít.
Jistě, podnikání v pohřebnictví je taky podnikání a musí svého majitele či provozovatele uživit.
Dřív, na té vesnici, míval pohřebnictví obyčejně truhlář, bednář či kolář- tu pohřebničinu měl ke svému řemeslu jaksi „navíc".
Ale přesto...
Chystám v kuchyni oběd a jen tak mi přišlo odhlédnout od toho vaření z okna ven.
Tolik lidí, kam můžou jít?
Podívám se pořádně z druhého okna...vždyť je to...pohřeb.
Vůz s rakví ozdoben věnci projíždí krokem ulicí a za ním se sune zástup pozůstalých. Vpředu před vozem pouze sám kněz a ještě pár kroků před ním jedna osoba. Toť vše. Žádný křížek, žádní zpěváci, natož pak muzikanti.
Celý průvod se sune za naprostého ticha, ani ten zvon zesnulého na jeho poslední cestě na hřbitov nevyprovází.
Smuteční průvod zabočuje za roh na silnici směrem ke hřbitovu.
Podél té silnice právě dnes pracovnici technických služeb ořezávají suché větve lip. Drnčení motorových pil se rozléhá daleko široko.
Zesnulého vyprovázejí bez muziky, ale copak ti chlapi s pilama ten průvod nevidí? Nebo nevědí, že by měli vzdát čest člověku, který se odebral na Věčnost?
Nevědí, ani je to nenapadlo. Pily drnčí dál.
K tomu po chvíli ještě se ulicí rození hlasté troubení klaksonu a těsně kolem průvodu pozůstalých doslova proletí šedá Hyundai.
Jistě, dnes většina rozloučení probíhá v obřadních síních krematoria, pohřbů už se moc nevidí.
Žádný soudný a hlavně slušně vychovaný člověk ale nebude troubit na průvod pozůstalých. Na to nemusí být věřící. Naopak, zastaví a počká minimálně do doby, než přejede rakev.
Kam se však poděla úcta k člověku?
Bývalo ctí každého kostelníka aby zvoněním doprovázel nebožtíka na jeho poslední cestě. Jak z domu i té které vesnice do kostela a následně z kostela až ke hrobu. Ale dnes?
Řeknete, že lidi jsou přece v práci. Jsou. Ale také o každý kostel, jeho výzdobu a tak, především ve městě, se starají něco jako jeptišky, řádové sestry, prostě někdo, kdo už jinam do práce nechodí. To by mu ruce upadly kdyby zazvonil? Asi ano, nebo spíš pozůstalí opomněli na to zvonění dát, česky řečeno, si ho zaplatit.
Ale to by ta církev až tolik zchudla? Nu, ani v církvi „kuře zadarmo nehrabe".
Doba je zlá, vše se zdražuje, ne každý tu práci má a z těch, kteří ji mají, se jich dost musí spokojit se mzdou pouze minimální a při vší úctě pozůstalých k zesnulému musí chtěj nechtěj myslet především na ty živé.
Zadlužit se kvůli pohřbu, to dnes nikdo neudělá a opravdu to rozumné není.
Jenomže vše není pouze otázka peněz.
A tak nezbývá, než smutně zkonstatovat, že ke svým zemřelým přistupujeme nikoli s úctou a díky za to, co pro nás za doby své životní pouti na tomto světě vykonali, ale s hrubým rčením, že „mrtvý prd ví". Byl, ale už není, teď už z něj nic nemáme, tak nač nějaké ohledy.
