Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Že bych milovala vlastního manžela?
Tereza Kvapilová, věk: 34 let
Ne že bych byla ke svému muži až takhle naprosto upřímná, to se raději urazím a zmizím, ale existuje alespoň nepatrná možnost, že bych jej skutečně milovala?
Většinu rán, kdy vylízám z postele za odporného úpění budíku na mobilu, se okamžitě naštvu na svého muže. No to proto, že v noci se mi jaksi nechce spát, mám spoustu různých důležitých aktivit a ráno v šest vstávám a začíná kolotoč. Samozřejmě jsem nevyspaná po čtyřech hodinách spánku. Musím nachystat dětem snídani, umýt si zuby, učesat se a dát do kupy, nachystat svačinu, vzbudit je, i když ten mladší dvouletý mi je za patami po uplynutí deseti minut od zvonění mobilu, což mě zdržuje a tím pádem otravuje. A já si hned vzpomenu na svého muže, který už je hodinu v práci a vyvaluje se tam, mrhá časem, líně se převaluje na záchodové míse a čte ranní tisk, protože je dělník, pracuje tedy rukama a musí do práce vstávat v pět a tak se vyhne té úporné šílenosti, nazývejme ji ráno s dětmi a výprava do školy. Protože každá, která to zažívá, ví, o čem mluvím. Protože ten, kdo odchází z domu ráno dřív, vyhrává. Sladit ranní tempo školáka a batolete, k tomu jít do školy patnáct minut pěšky s kočárem v mínus patnácti stupních, se psem, kterému kleslo IQ taky na mínus patnáct a najednou začne dělat naschvály a vy po něm po cestě ještě musíte uklízet lejna, to je zkrátka k popukání a slabší povahy to může rezolutně rozhodit. Zkrátka po takovém šíleném ránu, kdy je doma binec a chaos a do toho všeho najdete pod stolkem, na kterém s dětmi snídáte, hozené manželovi fusekle a trenýrky, vás prostě musí vytočit a vy jej prostě musíte nenávidět. A najednou je vám jasné, že za všechen ten chaos, bordel a nevycválané děti a psa, který na vás prdí, může on. Jaký blažený pocit najít viníka a zajistit se tak, že jím jisto jistě nejste vy sama.
Tak tedy starší dítě je ve škole a vy jste doma s batoletem a psem, jste nevyspaná, protože batole stále nechápe, že by se v noci nemělo budit a mělo by vám dát alespoň na chvíli padla. No a tak se doma potácíte od ničeho k ničemu, snažíte se uklízet a dělat pořádky, snažíte se nakupovat a poplkat s kolemjdoucími, možná že někdy i máte čas na kamarádku a něco svého a možná, že taky vůbec. A tak nějak je všechno stále stejné a stabilní, až je to stereotypní a pak nudné, no a pak šedivé až ponuré a mrzuté a do finále máte pěknou depresi, že uběhlo sedm let a vy se točíte jako křeček v tom běhacím kolečku, a že krom výchovy dětí jste nezvládla vlastně nic, protože i ta vaše práce vás nenaplňuje, když vás děti potřebují, a že jste si nekoupila nic na sebe asi tři roky, protože buď nejsou peníze nebo jste tlustá jako bečka, máte po dvou císařských řezech naprosto nezeštíhlitelné břicho a že je to všechno na hovno. A i ten váš muž vás začíná pěkně vytáčet a nechcete se s ním milovat, nebo když zrovna chcete vy, tak nechce on, a asi že si ho nevážíte, a asi taky, že ho opustíte, že si najdete milence, který vás zbaví břemene, které jste si na hrb navázala a že utečete do hlubokých lesů a schováte se ke kořenům vykotlaného stromu, pomažete se vlastními výkaly a bude vám už všechno jedno. Mohla bych napsat něco jako báseň: Kam zmizela ta naše láska, milovali jsme se každý den, podnikali výpravy za dobrodružstvím a teď je z tebe týpek přilepený ke gauči a ovladač se ti na dlaň taky přilepil, tvé velké plné rty, které jsem chtěla neustále líbat, propouští jen urážky a přihlouplé narážky, ty rty se mnou vůbec nemluví a nesmějí se. Oči, ve kterých jsem se topila, se na mě nedívají a mohutné ruce, které mě kdysi uzvedly a nesly, se mě už dlouho nedotkly tak, jak se mě dotýkaly. Necítím teplo v klíně, když tě vidím, jenom jakýsi nespecifikovatelný vztek, záchvaty odporu k tvé kůži. Rozčilují mě tvoje poznámky a řeči, co vedeš, začaly být jaksi nezajímavé a vůbec mě má lásko nezajímáš celý. Začal jsi být nudný a trudnomyslný, líný a bez zájmu. Že bych já byla ta nudná, trudnomyslná, líná a bez zájmu?
Tak si říkáte, jak by vám bez něj bylo lépe, až přijde den, kdy odejde. Ne do věčných lovišť, ne k jiné ženě, ale odjede na celý dlouhý nekonečný týden na služebku. A všechny kamarádky vám to závidí, dokonce i vlastní matka. A i já si závidím, že konečně vypadne a já budu s dětmi sama a konečně si budeme užívat, dělat srandu a půjdeme si taky něco koupit, bez toho aniž by nás pořád někdo buzeroval za to, že utrácíme. Bez toho, abyste někomu musela neustále opakovat, že je třeba jít sem tam na výlet, že je třeba někdy hodit nádobí do myčky, že ponožky sami nechodí do koše na špinavé prádlo, že boty se nenechávají uprostřed chodby, že vás prostě sere, když vysajete a on podlahu posype tabákem a roznese všude bláto. A že vám prostě připadá divné, když někdo je buď v práci, nebo leží u televize. V kuse, pořád, neustále. Nechápu. No a tak jede na tu služebku. Hurá! A je večer, děti spí, je uklizeno, televize vypnuta. A teď? Jdete si zapálit, pak si dáte třeba chleba nebo brambůrky nebo dort, pak si jdete zase zapálit a pak si pustíte televizi, protože číst si, když muž není doma, vám přijde nějak zbytečné, chcete-li ponuré. A co dál? To se pak přistihnete při tom, jak VLASTNÍMU MUŽI vyťukáváte esemesku: Miluju tě. Ne proto, že jej chcete manipulovat, ne ze žárlivosti, ne ze samoty, ale protože to tak prostě je. V tichu večera a pořádku domácnosti, v klidu dětí a klidu svém vlastním zjistíte, že vám chybí. Že gauč zeje prázdnotou a televize už není tak špatný nápad. Že nemáte do koho rýt jen tak pro zábavu. Zjistíte, že vám s dětmi vlastně pomáhá, že pracuje, ať vás uživí, že vás drží za ruku, když brečíte, že jste se opila jako kráva a pohádala se se svou nejlepší kamarádkou. Že vás pravděpodobně musí hodně milovat, když přistupuje na všechny vaše rozmary, jako že chcete psa, dalšího psa, kočku, další dítě, chodit do jógy a na kurzy herectví. Že s grácií přehlíží vaše špeky a pozvracený záchod, když dojdete úplně na mol v šest ráno. Jak je skvělé se s ním hádat ohledně výchovy dětí a toho jeho nesnesitelného nepořádku, jakože pila na železo prostě nepatří mezi trička a že háčky na ryby se vám pokaždé zaryjí do prstů, když mu skládáte trenýrky do šuplíku. Že je zde určitá malinkatá možnost, že chyba nebude v něm, ale ve vás. No není to krása, zjistit, že postrádáte svého nedokonalého okoukaného manžela?
Ale pozor, kdykoliv by tyto řádky četl, své autorství popřu. Vtip je ovšem v tom, že kdyby neodjel, nikdy bych tento fejeton nenapsala. Jeho televizní pořady a útrobní zvuky mě při psaní neuvěřitelně vyrušují.
