Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Trauma zvané lanovka
Dana Rýdlová, věk: 46 let
Wikipedie říká, že psychické trauma je psychické zranění, duševní stav člověka, ke které dochází v důsledku traumatické události, jako může být úraz, úmrtí, znásilnění, šikana apod. Mě postihlo na lanovce...
Trauma zvané lanovka
Moji rodičové, když jsem byla malá, stavěli dům, tak měli o zábavu i patřičné výdaje postaráno. Z toho vyplynulo, že jsem se hodně dověděla o stavebních materiálech i postupech. Mělo to však na mě i neblahý vliv. Protože nezbyl ani čas, ani peníze na nějakou zábavu, zcela jsem se ztrácela ve sportovních, cestovních a podobných aktivitách. Moje maminka však měla sestru, jež s rodinou bydlela v paneláku a vedla tak naprosto jiný způsob života. A protože jsem byla taková hodná, klidná, nenáročná, každý rok v létě mě s sebou brala na dovolenou. Jako nejmladší člen výpravy jsem byla hýčkána, a mohla jsem tak provozovat aktivity, které se u nás doma nepraktikovaly. Hraní her, „lechtací lekce" před spaním, návštěvy hradů a zámků s klouzáním v obrovských pantoflích... no, nezapomenutelné. Jenže to mělo také svá úskalí. Spoustu aktivit jsem neznala, a tudíž jsem se jich bála. Některé byly fajn, třeba takový ping pong, ale jiné se na mě na celý život podepsaly. Jako jízda sedačkovou lanovkou.
Nevím, na jaký to kopec takový vehikl tehdy kolem mého šestého roku zkřížil můj život. Protože jsem byla malého vzrůstu a lehké váhy, teta mě vzala při jízdě na klín. Také nevím, zda tam tehdy nebyla taková ta podpěra nohou cestujícího, nebo prostě teta seděla nevhodným způsobem, ale měla co dělat, abych jí z klína při jízdě nesklouzla. A jen ten náklon, ta poloha, která nebezpečně hrozila mým pádem, mi způsobila celoživotní trauma. Sedačkové lanovce jsem se od té doby vyhýbala, jako čert kříži. Jízda lanovkou kabinkovou se mi jevila mnohem přijatelnější.
Ale život šel dál. Jednoho dne jsem měla syna, a protože ve mně dovolené s tetou zasely lásku k cestování, lásku k této zemi, tak jsem vzala za vlastní, že i my se synkem budeme každoročně putovat, poznávat a užívat si krás a pokladů českých zemí. Zároveň to, že jsem v dětství neměla moc možností zažít pro ostatní obyčejné věci, a cítila jsem se tím hendikepována, vzala jsem si za úkol, že můj syn nebude takový „blbec" jako já. Takže i aktivity, které mi nebyly vlastní, jsem se společně s ním učila, aniž by mou neumělost poznal.
Možná osud, možná škodolibost vyšších bytostí, hned na druhé dovolené nám do cesty postavil sedačkovou lanovku na jesenický Šerák. Přesně tu, co jsem znala z dětství. Pomyslela jsem! „No, tedy jo." Zhluboka jsem se nadechla a šla na to. „Přece tomu dítěti neukážu strach, pak se bude bát také." Pečlivě jsem usedla na to ďábelské sedadlo, syna ostře zařízla do svého klína, až jsem nemohla ani dýchat, ale ono jsem stejně byla nadechlá, tak nebylo třeba dýchání řešit, pevně jsem ho svírala a v zorném úhlu mých očí jsem upozorňovala to dítě na pozoruhodnosti okolí. Víc jsem neviděla, protože jsem si netroufla pohnout hlavou. Zdálo se, že je vše v pořádku, do chvíle, než jsme měli vystoupit. Synkovi tehdy bylo jen tři a půl roku, ale vážil dvacet pět kilo. Tento fakt výstup zcela znemožnil. Prostě jsem se s ním ostře zasazeným v klíně nemohla postavit, ještě za jízdy k tomu. V mých očích se okamžitě objevil děs. Proběhla mnou myšlenka: „Teď tu budu na věky jezdit nahoru dolů jako bludný Holanďan!" Možná pozornost, možná zkušenosti, v ten moment mě obsluhující pán chytil a vytáhl jako řepu. Vděčností jsem překypovala. A hlavně jsem synovi nezpůsobila lanovkové trauma, protože po tom, co jsme se pokochali výhledy a slupli něco dobrého, jeho nadšení pro lanovku mě donutilo jet i dolů, místo plánovaného sestupu. Poučena krizovým vývojem jsem však již na dolní obsluhu z dálky volala, aby mi pomohli vstát, což zafungovalo jako skvělá taktika.
Sedačková lanovka nás však potkala znovu, když synkovi bylo deset let. Jeho vzpomínky ho budily k těšení se do momentu, když viděl, že se jedná o lanovku dvousedačkovou. V ten moment byl paralyzován a jal se řešit, že na ty Pustevny půjdeme pěšky. Namítla jsem: „Kopce jsou pro blbce, inteligent jede lanovkou." Byla to taková má mantra, protože mi zdravotní stav zdolávání kopců komplikoval a nechtěla jsem dát průchod svému lanovkovému traumatu. Po vzoru ostatních jsme si batohy daly na hrudník, kšilty dozadu, stoupli na patřičné místo a já maskující své strachy, podporovala to vyděšené dítě. Ale sedačka nás nabrala, já rychlostí blesku sklopila zábranu, ovládla pocit na omdlení při zhoupnutí a mohli jsme v klidu putovat k vrcholu. Když jsme se k němu blížily, syn dostal ještě větší strach, jak z „toho" vystoupit. Vysvětlila jsem. Postavit se a vystoupit do boku, aby sedačka mohla odjet a on za ní přešel k východu. Jeho zděšení však ovládalo už jeho myšlení. Když mělo dojít na výstup, vrhl se ze sedačky takovou rychlostí, div že rovnou nenaskočil do sedačky, jež se už vracela dolů. V ten moment jsem zapomněla, že jsem matka a lámala jsem se smíchy. Syn se nejprve cítil dotčený, ale pak se smál od srdce také. A při vzpomínce se smějeme dodnes.
Vypadalo to, že se mé trauma z lanovky léčí. Ale jednoho dne, ještě za staré lanovky na Sněžku se připomnělo. V momentě, kdy jsem viděla dvousedačku putující k vrcholu, navíc bokem, zapomněla jsem dýchat. Protože však se mnou byli přátelé, požádala jsem ty odvážné, aby jeli se mnou. Našla se kamarádka a šťastně jsme dosáhli vrcholu Sněžky, který se mi zdál do té doby jako nedosažitelný.
Sedačkovou lanovku ráda nemám i tak, ale krom traumatu, které mi přinesla, mi umožnila vidět a zažít, co bych bez ní neviděla a nezažila.
