Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Boty
Marta Furchová, věk: 63 let
Hlídání vnoučat se někdy neobejde bez nečekaných situací, které vyžadují neobvyklá řešení. Přesto, nebo právě proto hlídáme rádi.
Boty
Před časem mi byl coby babičce svěřen do krátkodobé péče v délce jednoho letního dopoledne malý Matěj. Bylo mu nějak kolem půldruhého roku. Jeho matka jela v neodkladné záležitosti do okresního města. Protože jsem tam měla také cosi k vyřizování, rozhodla jsem se, že pojedeme s chlapcem s ní a uděláme si hezký den ve městě. Matka chlapce posadila do sedačky v autě , já jsem usedla vedle něho vzadu, ale pak jsem si uvědomila, že celé dopoledne asi Matěj nebude chtít chodit a kdo by ho taky neustále někde doháněl. Mám už svůj věk a taky bych ho nemusela doběhnout, když už léta běh netrénuju. Měl totiž své utíkací období. A tak jsme vzali sedačku.
To bude ono, chvíli bude chodit za ruku, chvíli se poveze a bude spokojený. Jenomže ouha, za ruku jít vůbec nechtěl, neustále se mi vytrhával a dožadoval se samostatné chůze. To jsem mu v tom velkém provozu a v cizím prostředí nemohla dovolit, takže se ozvalo dupání a prosazování svého.
Ale s tím si na mne nepřišel.Posadila jsem ho do sedačky a zakšírovala ho, aby nemohl ven. Libovala jsem si, jak jsem na něj vyzrála a užívala jsem si prohlídky výloh. Byla jsem sama se svými myšlenkami, protože co si myslí on jsem se vzhledem o otočení kočárku čelně do ulice nedověděla. Chvíli povykoval a pak bylo najednou ticho. Asi usnul, řekla jsem si, když jsem nahlédla pod boudu. Ale kdepak, chlapec byl zaměstnán rozděláváním suchého zipu u sandálku. Už druhého, neboť u jednoho se mu to zřejmě už podařilo. Byl totiž bos. Ale kde je bota? Prohledávám všechny záhyby deky,na které seděl bez úspěchu. Rozhlížím se v nejbližším okolí, ale zase nic. Polil mne studený pot. Ztratili jsme botu! Kde ji jenom hledat? Vždyť jsme chodili městem křížem krážem skoro dvě hodiny! Snažila jsem se uklidnit a přemýšlela, jakou strategii hledání uplatnit, aby byla úspěšná. A tak jsem to vzala znovu ulici po ulici kudy jsme prošli, ale pořád nic.
Rozhlížela jsem se všemi směry, aby mi nic neuniklo. Někteří vnímaví kolemjdoucí se také začali rozhlížet, domnívali se, že snad hrozí nějaké nepředvídatelné nebezpečí.
Blížili jsme se k nádraží. Na chodníku před lékárnou Max byli nějací muži v barevných montérkách. Hleděli mým směrem a dva z nich něco halekali a zvedali ruce nad hlavu. Byla jsem od nich ještě dost daleko, ale připadalo mi, že hledí na mne. Jejich zájem o mou osobu se mi nezdál příliš pravděpodobný, neboť můj věk se blížil šedesátce a ženy tohoto věku míjí obyčejně muži i starší bez povšimnutí. A tihle byli kolem třicítky, asi. Přicházím blíž a zaostřím na předmět, který třímá jeden mladík nad hlavou. Byla to Matýskova ztracená botička. Jak se mi ulevilo, když řekl jeden z nich „A nehledáte tohle? Vytáhla jsem z peněženky padesátku jako nálezné a spěchala jsem na parkoviště, kde už jsme měli sraz u auta.
Sotva jsme dosedli, neudržela jsem se a vyklopila dceři svůj příběh o ztracené botě. „Jo, tyhle boty, ty ale už mu jsou stejně malé‘‘ A tak mne nákup nových botiček jako správnou babičku stejně neminul. Vnouček si je pochvaloval, protože v nich nabral neskutečnou rychlost. Ještě že utíkal mamince a ne mně. Já bych ho určitě nedohonila.
