Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Děda
Míla Černá, věk: 78 let
Životní partneři mohou být různí, ale když po padesáti letech společného soužití zjistíte, že právě ten váš se hodně vymykal obvyklému stereotypu a dokázal z celkem normálního života udělat napínavý řetězec překvapení, musíte uznat, že to byl mužský k nezaplacení.
Našemu dědovi musel jít za kmotra sám Veliký Bůh Srandy. Už za mlada jsme spolu proplouvali řetězem úsměvných trapasů, vzpomínám, že jednou cestou z práce přišel poloslepý s rozbitými brýlemi, čelo rozražené, krev po celé tváři. „No- v ulici postavili lešení a na horním trámu se ve větru bimbala cedulka. Akorát to fouklo, plech hranou proti mně - nebyl vidět. Odnesly to brejle." „A co ta cedule?" „Jo, bylo na ní- Pozor, nebezpečí úrazu!"
Perličky zážitků často souvisely s naším Trabantem. Byl to milovaný člen rodiny, choval se celkem slušně, i když měl jednu nectnost. Zasekával se mu zámek ve dveřích. A protože dveře se zámkem měl jenom jedny, nastal občas problém, který můj muž briskně vyřešil. Do Trabantu se útlejší osoba mohla nasoukat otevřeným kufrem. Ta útlejší osoba jsem někdy kolem pětatřicítky byla samozřejmě já. Nezapomenutelný výlet na Šumavu někdy v sedmdesátých letech jsme odhodlaně trávili pod stanem, ale když čtvrtý den pršelo, totálně promočení jsme spočítali hotovost a objednali si pokoj v hotelu na náměstí v Sušici. První šok způsobil mužův nápad postavit mokrý stan uprostřed pokoje. „Tak se nejlíp usuší." Odkráčeli jme na večeři. Od Pašerácké kotlety nás vyvolal provozní a s ostudou vlekl do pokoje. „Tady přece stanovat nemůžete!" Ráno se vyjasnilo. Břeskná hudba a na náměstí tři uniformované hasičské oddíly. Mezinárodní setkání, Rakousko, Německo, Československo. A uprostřed všeho náš Trabant. Nahodila jsem jediný civilní ohoz, provokativně krátké minisukně, a hrdě k němu nakráčela. Zastávkoval. Zámek. Můj muž hbitě otevřel kufr a vyklidil zavazadla. „Zalez!" Sukýnky jsem měla hodně krátké a tak náměstí zaburácelo potleskem. S důchodovým věkem si dědových průšvihů užívala i vnoučata. Jednou v třeskutých mrazech obsluhoval lyžařský vlek na podnikové chatě, stál celé hodiny na lyžích v hlubokém sněhu a pomáhal lyžařskému potěru nasednout na kotvičky. Jenom přeskáče si rozepnul, aby rozproudil krev v nohou. Konečně rezignoval. „Teď máte pauzu, děcka, vyjedu si to sám, abych se rozhejbal." Zachytil přijíždějící kotvu a vyjel. Jenže- bez lyží. Ty zůstaly přimrzlé na startu a kotva vláčela obětavce vyzutého z bot hlubokým sněhem jen ve fuseklích. Vnoučata odrostla a děda najednou odešel. Jenom já vím, že odněkud na nás kouká a vymýšlí nějakou lotrovinu. Ta první se mu opravdu povedla. Při poslední výpravě na náš skromný trampský sroubek narychlo opravoval prohnilé sedátko v kadibudce. „Je to jen provizorium, příště to vylepším." Příště už nebylo. A já jsem si nevšimla, že zánovní sedátko je ve skutečnosti dobře zakamuflovaná tenká překližka. Také už minuly doby, kdy jsem byla útlá pětatřicítka, takže hádejte, jak to asi dopadlo!
.
