Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Prostě mu najdeš jiného tátu
Vladimíra Čechová, věk: 39 let
Dá se zapomenout na slova vyřčená v hádce? Je lepší vědět nebo zapomenout? Kdy ještě stojí za to bojovat a kdy je lepší se otočit a jít?
Asi posté se během poslední hodiny podívá na mobil, aby zjistila, že nemá ŽÁDNÉ zprávy. Ten parchant. Vyplivl na ni spoustu splašek, s veselým pískáním si sbalil batoh, pistoli i spacák a odjel na závody. Uprostřed týdne, uprostřed rozhovoru, uprostřed života.
Nechal ji tady s otevřenou pusou, prázdnou náručí a srdcem rozbitým na tisíc střepů. Ty střepy už nikdo neslepí. Může je smést na hromádku, nasypat do pytle a odnést na půdu jako vzpomínku na jejich kdysi křišťálový vztah.
"Mami, kdy se taťka vrátí?" jak tyhle otázky nesnášela. Může na pár dnů zapomenout, když jí ho Lukášek pořád připomíná?
"Je mi po něm smutno", choulí se k ní syn.
Po čem mu může být smutno? Po těch prchlivých okamžicích, kdy si Pavel všimne, že má syna? Po těch zlostných a otrávených očích, když se Lukášek s dětskou zvědavostí na něco pětkrát zeptá? Po prosbách : "Tati, pojď si se mnou hrát" a odpovědích: "Ty se neumíš zabavit sám?"
Mobil pípne a ona k němu vyskočí. Dychtivě přejíždí očima display: SEPHORA VÁM VĚNUJE 20% SLEVY NA VŠECHNO. Kdyby jí dal někdo 20% slevu na lásku, nakoupila by ji do zásoby. Zaplatila by i plnou cenu, ale láska se koupit nedá. Bohužel.
"Mami, tak kdy už táta přijede?"
"Vždyť sotva odjel. Vrátí se v SOBOTU, to je za 4 dny."
A s ním se vrátí i kradmé pohledy, v jakém je rozmaru, věčné pípání jeho mobilu, listování facebookem i její nenaplněné touhy, které ji chtějí zadusit.
Vždycky, když je pryč, snaží se na něj zapomenout. Vymýšlí pro sebe a Lukáška program. Koukají na filmy, zajdou si do kina nebo do ZOO. Je jim veselo, ale není to ono. Chtěla by víc, chtěla by, aby byli všichni SPOLU. Aby se SPOLU smáli stejně vesele, jako se on směje se svými kamarády. Aby na sebe byli stejně soustředění, jako je soustředěný on, když míří pistolí na terč. Aby se večer milovali. Šťastní a čilí místo výmluv, že je unavený.
Jak to, že není unavený, když na čtyři dny vypadne z domu, ráno vstává před šestou, celý den se plahočí po střelnici, večer sedává s kamarády až do hluboké noci a do svítání poslouchá chrápání svého parťáka?
Jak to, že se z těch výletů vrací nabitý energií a když jsou spolu, zívá už před obědem? Jedou spolu na výlet, užijí si den, ale sotva se vrátí domů, on už si hledá práci nebo cokoliv, za co by schoval svůj nezájem, netrpělivost a otrávenost.
Myšlenky jí skáčou hlavou jako žabky po dešti a hrdlo se jí stahuje k pláči. Nechce to, ví že pláč je pro slabochy a jeho akorát vytáčí, ale nemůže si pomoct.
Než odjel, strašně se pohádali. Řekla mu, že by možná bylo lepší, kdyby už spolu nebyli. Že ani oni dva, ani Lukášek si nezaslouží takový život.
Řekla to, aby v něm vydolovala ztracenou lásku. Aby ji objal a bojoval za ně dva. Za ně tři. Za roky, které spolu prožili.
Doufala, že když mu naznačí, že by mohl být konec, pochopí a bude se mu bránit. Jeho boj se ale smrskl na jednu jedinou větu:
"OK, tak já se odstěhuju někam hodně daleko...."
"Ty se všeho vzdáš?"
"Jak všeho? Aspoň budu mít klid!"
"A co Lukášek?"
"NAJDEŠ MU JINÉHO TATÍNKA!"
Jako by jí vrazil do srdce nůž . Může vůbec otec něco takového říct? I kdyby v afektu, může se vzdát kvůli jedné hádce něčeho, co by pro něj mělo být vším?
Rozplakala se. Zoufalstvím, bezmocí. Pak šla za ním.
"Myslel jsi to vážně?"
"A co jako?"
"Že bys obětoval syna pro svůj klid?"
"Zase to překrucuješ a vytrháváš věci z kontextu", zaútočil na ni svou oblíbenou zbraní. "Jsi nemocná."
Dál si balil své věci a i když věděl, že bude pár dnů pryč, ani se nesnažil zahrát si před cestou s malým šachy, přečíst mu pohádku na dobrou noc nebo si s ním chlapácky popovídat. Vyspal se do růžova a odjel. Odpoledne ze závodů zavolal, jako by se nic nestalo:
"Jak se máte, myšáci?" zeptal se jí vesele.
"Dobře a ty? Užíváš si to?" nedovedla v sobě potlačit ironii. Nemohla si ji odpustit. Rána v srdci pořád bolela.
"Chceš být protivná? OK, tak čau, uvidíme se v sobotu." Praštil sluchátkem a ona doufala, že to byl jen zlý sen. Výpis volání ji ale ubezpečil o kruté realitě.
"Mami, kdy už přijede táta?" Lukášek byl malý urpuťák. Kdyby věděl, jak jí tou otázkou ubližuje, asi by se neptal.
Přemýšlela, co bude dělat, až se vrátí. Bude se tvářit se, jako by se nic nestalo? Sklopí uši? Zabije v sobě všechen vztek, lítost, sebelítost i nenávist a přes slzy se bude usmívat? Jde to vůbec?
Přemítá, kolikrát se už za ty roky snažila říct mu, co jí trápí.
Někdy byl skvělý, dokázal se smát, rozhánět její chmury a dělat legraci. Ty chvíle milovala. Ale pak přišel zase nějaký banální okamžik, který všechno převrátil na ruby. A přicházel stále častěji a zůstával déle.
Věty, které se v jejich soukromých válkách stávaly náboji, měly pořád větší razanci a uměly smrtelně zranit.
Jak dlouho ještě vydrží?
Čtyři dny uběhly rychle.
"ZÁVODY SKONČILY, JEDU DOMŮ." Mobil se rozsvítil přijatou zprávou a zase rychle zhasl. Těší se na něj? A zároveň se bojí. Ví, že přijede a bude se tvářit jako nic. Dokáže to i ona? A chce to? Strašně to chce, jen neví, jestli ještě umí zapomenout.
"NAJDEŠ MU PROSTĚ JINÉHO TÁTU" ... tahle věta jí buší ve spáncích, i ve chvíli, kdy se otevírají dveře do garáže a on vjíždí dovnitř.
Je sobota.
