Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Porodní příběh
Jana Dvořáková, věk: 37 let
Co všechno může být ukryto v procesu zrození jednoho malého človíčka. Něco, co náš rozum vyhodnocuje jako scifi a tudíž nemožné, ale prožitek skrze tělo je zcela opačný.
Co se vám vybaví při slovu transformace? Mě, ať už se pod tímto termínem ukrývá minimálně hluboký proces proměny, naskočí obrázek podivuhodných aut měnících se v roboty pod názvem Transformers. Proto mě vždy cuká koutek, při slovu transfomace a druhý si může myslet, že trpím jakýmsi tikem nebo vůbec netuším, o čem je řeč. Kdo říká, že tuším?
Nicméně můj poslední porod tak trochu o té oné transformaci byl, dokonce doplněn o několik prožitků, které vypadaly jako bezva efekty v posledním scifi trháku. Při každé lehkém zavzpomínání mám chuť se popadat za břicho a válet se po zemi s hurónským smíchem. Určitě jste alespoň jednou v životě brečely smíchy. Tak asi tak nějak.
To se nedá vyprávět, to se prostě musí zažít. Co? To nechám na vás. Porod, velký třesk na vlastním těle, já coby transformers... Můžete si vybrat, co chcete.
Zkusím vám to převyprávět. Co u toho zažijete, je jen na vás a na vaší fantazii.
Jedna moudrá žena mi řekla: „Porod nevede porodní asistentka, porod vede bohyně Kálí." Hustý. Protože energie bohyně Kálí je mocná jako tsunami, jak výbuch sopky ze samotného jádra země, jako něco, před čím nelze utéct. Takže nádech a jedem.
Miluju moře a obrovské vlny a vždy jsem se s úžasem dívala na jakýsi sporotovní zahraniční kanál, kde pidi surfaři jedou na obrovitánské vlně. Asi tak nějak to vypadá u rodící ženy. Taky je oproti té obrovské síle, která prochází jejím tělem, docela pidi. A aby nevybouchla, musí otevřít všechny otovory těla, aby ta energie měla kudy ven. Představte si pocit, že vaše hrdlo a ústa jsou jako potrubí, kudy se řítí mocná vlna. Musíte mít zákonitě pocit, že to někde praskne. Fajn, tak otevřete ještě něco dalšího a dalšího až se To stane.
Velký třesk. Vaše tělo se tříští na miliony miniaturních kousků, možná buněk, nebo spíš atomů. Než být v tom kotli, tak se na to raději mrknete seshora. Ty jo, to je neuvěřitelný, rychle vám projede hlavou. Střich. Ty samé miliony atomů se ještě rychleji shluknou zase zpět. Zase vypadáte jako člověk. Otázkou zůstává, jestli stejný jako předtím. Po čase vám dochází, že ani náhodou.
Co se mezitím odehrálo vůbec netušíte. Jen vidíte hlavičku milovaného dítěte a hladíte mu ouška. A dochází vám, že ano, vy máte miminko. Ne někdo jiný. Ale právě vy a právě s tím, kdo zrovna skáče do bazénku doma v koupelně k vám. „My máme miminko." Voláte pořád dokola a vzdálenému pozorovateli musíte připadat jako dva blázni, co si snad za celých devět měsíců nevšimli, že čekají dítě. No, nic. To je jen takový menší detail.
Střich. Už to přichází. Cítíte to ve vzduchu, všude kolem sebe. Je to hukot Tsunami, která se řítí přímo na vás. Co teď? Před tím, s miminkem napůl v mém těle, asi fakt neuteču. Tak jo, končím, nějak to dopadne, jde se na hloubkový ponor. Nádech.
Tělo si to řídí samo. Pokyn k záklonu hlavy, uvolnit páteř až dolů a teď. Vidím výbuch v jádru země, cítím to ,jak cosi mocného vytlačilo skrze mé tělo dítě ven.
Jaký je to pocit?
Měla jsem pocit, že to dítě jsem neporodila já, že mi ho někdo přinesl, náhle se tam zkrátka zjevilo. Kudy a kdy přišlo, netuším. Časem mi došlo, že ano. Pokud máte rádi duchovní hlášky, tak tady jedna je. Dítě bylo počato i porozeno skrze mé tělo. Bylo mi svěřeno, abych o něj s láskou pečovala a dovedla ho tam, kam je nám společně určeno. Kam a jak dlouho to bude trvat, už mi samozřejmě nikdo neřekl. A tahle hláška se stala pravdou a skutečností v mých sedmatřiceti letech.
Co dodat? Nesnáším jízdu na tobogánu, je moc rychlá, nevím, kam vede a kdy skončí. Teď už se nebojím ničeho. Stačí se tomu odevzdat, vypnout všechny kontrolky, a poslouchat navigaci. Nepoužívat brzdu v nevhodný okamžik. Mohla by se přehodit vyhybka a jízda by pokračovala rozhodně jinak, k vašemu velkému rozčarování. A pak se už jen můžete ptát, kde soudruzi udělali chybu. Oni nebo vy, to je úplně jedno. A ta navigace je fakt Boží. Jmenuje se intuice.
Víc k porodu nepotřebujete.
Takže všem zúčastněným viditelným i neviditelným mnohokrát děkuji a s pokorou se skláním.
