Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Hlavně nerušit...
Dana Beňaková, věk: 60 let
Nejspíš nikdo nemá rád, pokud ho ostatní v něčem nebo něčím ruší. Tam potom určitě jejich ohleduplnost ocení. Bohužel se ale také stává, že za to "nerušení" lidé schovávají i něco zcela jiného...
Hlavně nerušit...
Probudil ji chlad, bolest v zádech a hlučná reklama v televizi. Usnout v křesle, byť ušáku, není totiž zrovna nejpohodlnější.
Kulatiny, už druhé. Ten věk ji však vůbec nestresoval.Každý je tak starý, na kolik se cítí a ani za vyší věk se přeci nemusí nikdo stydět. Kdyby jí ty roky stále nepřipomínalo okolí, ssnad by je ani nepočítala. Rozhodně sama sobě zase až tak stará nepřipadá.
Na oslavu se naopak těšila. Slíbili přijet, bratránek s rodinou, i kamarádka že prý se navečer zastaví. Ale nejvíc se tešila na mladé a malou, ani ne dvouletou vnučku.
Co se narodila, tak u ní nebyli. Jezdila ona tam, když ji občas pozvali, protože malá byla na cestování ještě opravdu malá. Dvouhodinová cesta autem by prý na ni byla moc.
Ale minulý týden poslali fotky z dovolené. Byli na Lipně, kam je to od nich nejmíň dvakrát tak daleko, jak sem k ní , a malá to prý zvládala bez problémů.
Právě proto ten dort objednala šlehačkový a mimo domácích chlebíčků jak se šunkou, tak i se zeleninovými pomazánkami nachystala také ovoce a čerstvé jogurty, když mladí jsou tolik na tu „zdravou stravu".Nezapomněla ani na kuřecí řízky s novýma bramborama z vlastní zahrádky a slátem z vlastních vypěstovaných okurek. Raději víc, aby bylo dost, kdyby s mladými přijeli i rodiče. Bydlí totiž pohromadě a ona je ráda uvidí všechny.
Celý týden navíc leštila, uklízela, parádila, prostě chystala. Najednou z ní všechny ty její neduhy spadly, řádila jak motorová myš, jak říkal její bratr.
To nedělní ráno si dokonce přivstala. Chystala a čekala.
Pomalu nadcházel čas oběda a hosté stále nikde.
Konečně telefon.
Moc ji ale nepotěšil. Bratránek s rodinou se omlouvají, že nepřijedou. Prý si to neuvědomili, ale určitě bude mít za hosty i nevěstiny rodiče, tak nechtějí rušit. Ať prý si to hezky užije, oni že se staví někdy později.
Nu což, nutit k návštěvě nikoho nemůže.
Ale že mladí tak dlouho nejedou? Aby tak stáli někde v koloně, jsou už pomalu dvě odpoledne a oni nikde.Koukne na internet jak to na těch silnicích že vypadá. A když už ten počítač zapnula, podívá se nejdřív na došlou poštu.
Mejlík od mladých? Že posílají ještě gratulaci, když za chvíli budou tady? Nejspíš nějaká srandička, jak bývá zvykem. Celá natěšená zprávu nedočkavě rozklikne.
„Milá babi," stojí tam."Elišce lezou zoubky, tak v noci moc nespí a dohání to potom ve dne. Na nějaké cestování to není. K narozeninám přejeme vše nejlepší, hodně zdraví. Určitě si je hezky užiješ i bez nás."
Nevěřícně zírá na písmenka na monitoru počítače, když v tom jí pípne mobil.
SMSka! Třeba to byl jenom žert. Prostě si z ní vystřelili a za chvilku budou tady. Nedočkavě sahá po telefonu. Doručené zprávy, rozkliknout...
Ne, od mladých to není. Ale kamarádka: „Omlouváme se, ale stavíme se jindy. Dnes tam máš rodinu, tak ať si to s nimi užiješ. Měj se."
„Tak kdepak jsou ti všichni hosté? Copak je tak zdržřelo? Je před večerem, já pomalu budu muset jet na noční. Ty tu nakonec zůstaneš sama jak na ztracený vartě. Co budeš dělat?,"snaží se o vtip brácha.
„Co by, on totiž nikdo nepřijde, vůbec nikdo.
Dneska a nejspíš ani jindy. Můžu koukat na detektivku, můžu se ládovat dortem a chlebíčkama, můžu jít spát, můžu..."
„...taky bulit jak krokodýl, ale že by ti to za to stálo! Prostě se za týden sebereme a vyrazíme na celý den, třeba do zoologický. Ŕíkalas přece, že by ses tam zase ráda po letech podívala. Teď, když už se nemáme o koho starat, zůstali jsme sami dva a mladý o nás, jak vidíš, nestojej...
Počítáme sice každou korunu, ale tohle snad ještě unesem. A všecky ať nám pak vlezou na hrb."
Má pravdu. Mladý mají svůj život, ve kterým s nima nijak moc nepočítají. Rodiče jim už oba odešli na Věčnost. Otec před třema lety, máti před rokem. Její přítel je taky už čtvrtým rokem na Onom světě.
Příště, bude-li jaké, se zařídí po svém. Vždyť přeci už Mark Twein psal, že nejjistěší místo, kde nalezneme pomocnou ruku, je na konci vlastního ramene.
Ne že by to všechno, co nachystala, s bráchou sami dva nesnědli, ale zbytečně. Za ty peníze, co to všechno stálo, by do té zoologické mohli jet nejmíň dvakrát.
Šla alespoň sednout k detektivce v televizi, ale neviděla z ní ani jedny titulky. Všechno zaspala.
Pomalu se zvedá z křesla. S bolavým kolenem to ani jinak nejde. Přestože je zakrátko pod dekou v posteli ve svém pokojíku, spánek ne a ne přijít. Dnes na ni ta prázdnota v domě padá až nějak moc. Nejspíš z toho, jak „slavila" ty svoje kulatiny.
