Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Zaměstnání
když dva dělají totéž
Marta Furchová, věk: 63 let
Právě jsem oslavila čtyřicáté narozeniny. Byla jsem plna euforie, že teprve teď budu opravdu žít....
Když dva dělají totéž...
Právě jsem oslavila čtyřicáté narozeniny. Byla jsem plna euforie, že teprve teď budu opravdu žít. V rámci těch všech přeměn, které jsem úderem čtyřicítky hodlala realizovat byla i změna pracovního místa.Už dost bylo fakturace ať už v pozici řadové pracovnice nebo vedoucí v nevýznamném podniku na malém městě.
Přede mnou byl nástup do hotelu s výraznou zahraniční klientelou.jako recepční.Vytřídila jsem šatník a pořídila zcela nové kousky. Dva nové kostýmky, pár halenek, šátečků. Nové boty a kabelky. Nový účes. Nový pohled na svět. Co si víc přát? Manželství nebylo kupodivu po dvaceti letech na odpis, synové skoro dospělí. Měla jsem pocit, že mohu létat. Po všech těch letech jsem měla představu, že teď se zase chvíli mohu věnovat sobě. Svým potřebám, zálibám, snům.
O víkendu těsně před nástupem do nového zaměstnání jsme jeli s rodinou navštívit do Prahy manželovy rodiče. Jezdívali jsme tam asi tak jednou za měsíc nebo šest týdnů. Kromě toho, že jsme navštívili jeho rodiče, vydávali jsme se pravidelně i na obchůzku po nově vznikajících obchodních domech. Tehdy jsme navštívili Billu. Šla jsem nakupovat se starším synem Romanem, aby mi dělal nosiče případných nákupů.
Kromě jiných potřebných položek jsme zakoupili i pomerančový džus s papírovém obalu. Obaly ještě v té době nemívaly otvor pro pití jak to vídáme dnes. Roman se chtěl cestou napít. Vzal krabici s džusem, pomocí zubů odtrhl kus papírového rohu a občerstvil se. Dostala jsem v té chvíli také žízeň, ale protože syn byl nastydlý, nechtěla jsem od něj rýmu chytit To by tak hrálo , abych sotva nastoupím, hned onemocněla nějakou chřipkou!
A tak jsem vzala krabici, otočila k sobě směrem druhým horním rohem. Také jsem chtěla syna napodobit a utrhnout opačný roh krabice. Ale ouha ! Něco mi v puse zapraskalo, ale obal z krabice to nebyl ! Byl to můj zub ! Co teď budu dělat? Vždyť mám být zítra poprvé na novém pracovišti! Za recepčním pultem s ulomeným zubem ! To asi nepřežiju! Ale k zubaři budu moci bohužel jít až po směně.
Vedle nového kostýmku s krásnou halenkou jsem si připravila i sněhobílý kapesník. nad se mi podaří to s kapesníkem trochu zamaskovat a nebude to takový trapas. Očekávala jsem první hosty, které jsem chtěla přivítat velmi vřele, aby i pro ně byl můj první den na novém pracovišti nezapomenutelný. Čekala jsem, že se objeví Němci, kteří tvořili převážnou část klientely našeho hotelu. Přišli Španělé. Že mne to nenapadlo! Mám doma vějíř! To by pro ně bylo velmi stylové. Ale potom by nepřišlo žádné flamengo a tak jsem si u úst raději přidržovala kapesník. A skrze něj jsem drmolila německé fráze v domnění, že mi porozumí. A rozuměli docela dobře. Aspoň něco. Den plynul a dál po mně kupodivu nikdo žádnou konverzaci nechtěl. Ani česky, ani jinak. A tak jsem se usmívala se semknutými rty na všechny ty, kterým jsem podávala klíče od pokojů, prodávala mentolové bonbóny nebo zubní pastu, kterou nechali doma. A oni se usmívali stejně. Asi se domnívali, že je to tak správné. Úsměv přes stisknuté rty.
Potom jsem navštívila svou zubařku. Ta měla pro mne velké pochopení a zub mi opravila v bleskovém termínu. Kapesník putoval tam, kam má, tedy do kapsy a můj obličej se rozzářil v širokém úsměvu. Netřeba dodávat, že se tak dělo na obou stranách recepčního pultu po celou dobu mého působení v hotelu Astra.
