Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Zaměstnání

Andílci, kteří pláčou a kakají

Filomena Litleová, věk: 50 let

Někdy se člověku stane, že zůstane viset jaksi "neukotven". Mojí ztracenou kotvou byla momentální pracovní indispozice. Přede mnou tehdy ležel dlouhý rok vydechnutí si a nabrání sil. Hluchý rok? Ale něco dělat přece musím! Mám to – andílci!


Někdy se člověku stane, že zůstane viset jaksi "neukotven". Mojí ztracenou kotvou byla momentální pracovní indispozice. Přede mnou tehdy ležel dlouhý rok vydechnutí si a nabrání sil. Hluchý rok? Ale něco dělat přece musím! Mám to - andílci!
Hlídat děti? Já? Najednou po pár dnech, co jsem si vytvořila osobní profil na příslušných stránkách, začínám pochybovat, zda jsem na tuto výpomoc vhodný kandidát. Své andílky už jsem odchovala a přesně si vzpomínám na tu dobu, kdy jsem je po roce a půl odtrhla od nalitých mléčných žláz a radovala se z nově nabyté svobody a mobility. Dobře, tyhle ale kojit nebudu, hádám se sama se sebou. Ale co ty sveřepě zavřené rtíky mých drobných dětí, které odmítaly požít jakoukoliv tuhou stravu, kromě rohlíku z Enpeky? Co ten můj samočinně spouštějící se reflex otvírání "mých" úst při přibližování lžičky k malému pacholíčku, který trval na svém, že neotevře. V těchto krušných dobách, jsem se opravdu bála, že budu muset zachránit svá holátka jako ptačí samice, která ze svého volete vyvrhne svůj strávený pokrm rovnou do jejich zobáčků.
Než jsem si mohla vymyslet další alibi, crnkla SMS. Jedna maminka se dožadovala schůzky se mnou a než jsem se nadála, začala jsem hlídat ne jednu, ale rovnou dvě holčičky. Maminky byly z jedné firmy, chytré a právně vzdělané. Proto svoji právní poradnu o třech kancelářích rozšířily ještě o jednu místnost, kterou bych nazvala dětský pokoj s archivem spisů. Šanonů tam bylo opravdu hodně ale zpívajících a blikajících hraček asi ještě víc. Po půl hodině hraní se povalovaly všude po zemi a já mezi nimi kličkovala jak mezi nášlapnými minami s obavou, že ta salva „já jsem hezká kočka, já mám modrá očka, pojď si se mnou hrát, to bude zábava" bude slyšet i vedle k asistentkám, od kterých nás dělily jen lehké dveře. Tak to byl můj pracovní prostor, kde se odehrávalo ledacos. V prvních dnech především zápas. Tenhle double team andílků byl opravdu silný. Co do počtu hlaviček byly holčičky vůči mne v přesilovce. Co se týče stáří, tedy koeficientu opotřebení já se svými 45 suverénně vedla nad součtem jejich 3 let. /dvouletá a jednoletá /. Co k tomu dodat? I přes takto nízký věk andílků byl poměr sil v tom, CO se bude dělat a JAK se to bude dělat, často vyrovnán a vznikaly mezi námi určité třecí plochy, které se nejčastěji projevovaly nekončícím dětským pláčem, který ohlašoval celé budově, že se v hlídací místnosti něco děje.
Nejsilnější zážitek mám z prvního hlídacího dne, z první hodiny, kdy jsme se poprvé uviděly. Prohodila jsem pár vět s ranní hlídačkou, milá paní mi vysvětlila, že holčičky budou ještě asi půl hodinu spát na terase, a pak je musím vzbudit, aby spaly v noci. Paráda, jde mi odměna, já si zde sedím v kožené sedačce a můžu odpočívat. V duchu si opakuji dětské říkanky, které jsem si musela za těch pár let trochu připomenout a těším se na ty něžné bytosti, jak jim je přednesu a jak mne zahrnou láskyplnou energií. Ta menší už se vrtí. Vysvobodím ji z kočárku a už si ji nesu dovnitř k intimnímu seznámení s obsahem její pemprsky. Už, už chtěla nade mnou plakat, ale já pláč odvrátila pomocí její oblíbené lahve s šípkovým Sunárkem. Z droboučkého obličejíku skrz tu láhev byla vidět jen ta její nedůvěřivá modrá kukadla. Julinka bude hodný andílek, je v pohodě. A už se nám ozývá druhá maličká. Letím k ní, ale ouha! Když se skloním nad kočárek a stáhnu boudu, dostávám pěknou nakládačku! Andílek mluví, ale jak škaredě, a na mou adresu!" Di plyč, chci maminku, ááááááááááááááááá," řve. „Kačenko, pojď budeme si hrát, jsem tvoje nová teta, Julinka už na tebe čeká," lákám ji. „Áááááá, di plyč, nebudu vstávat," a přetáhne si přes hlavu deku, z pod které ještě slyším zoufalé i vzteklé: „Di plyč, jak ti to mám žíct!" Za příšerného řevu ji beru do tepla. Tělíčko macaté Kačeky je propnuté jako luk, mám co dělat, aby mi nevyklouzla. Sotva ji postavím na zem, využije toho chytrá a neskutečně i ve svém zármutku roztomilá holčička k tomu, že nabere kurz ke dveřím, zmáčkne kliku a se zajíkavým pláčem probíhá všemi třemi kancelářemi až do poslední, kde sedí šéfka firmy, její maminka s klientem. Já letím hned za ní, abych ji odchytla a nějak uklidnila, a za mnou se vrávoravým krokem vydává /též řvoucí/ a obnažená Julinka, jejíž rozepnuté bodíčko jsem kvůli Kačence ještě nestačila doplnit suchou plínou. Takto jsem se představila v první hodince ve firmě, nepodařilo se mi chytnout ani jedno dítě a též ani jednou vyslovit Dobrý den, natož svoje jméno. Všem je asi jasné, že jména tam padaly, a že jsem jimi oslovovala vítěznou dvojici: „Kačenko, Julinko, Kačenko, Julinko!"
Pak mi holčičky pomohly zkrotit, nakrmit a naložit do kočárku pro dvojčata. Vycházka byla fajn. Julinka vyčerpáním usnula a s Kačkou jsem vedla důležité rozpravy o psích oblečcích o listí, kterým jsem jí zasypávala, aby si nevzpomněla, že chce maminku. Hodně ji bavilo moje vyprávění o sochách, které má naše město tu a tam krásné. Nejvíce se nám líbila socha dívky na hřbitově, kam jsme spolu v dušičkovým čase zavítaly. Pak mne Kačenka překvapila, když řekla, že by už chtěla zpátky do kanclu za maminkou, že si ještě musí pohrát. A ukázala mi chodník, kterým se tam v nejkratším čase dostaneme. Na žádné objížďky nebyla zvědavá, a hlavně na ně neskočila. Opravdu výjimečně chytrý andílek, a to jsem byla tehdy pouze na začátku objevů toho, co všechno zná a umí. Je však s podivem, že většinou tyto geniální děti zase neumí něco prostého, co by už umět mohly, použít včas nočník. Tím se dostávám k závěru mého prvního hlídacího dne, kdy se mi obě dvě holčičky pokakaly v okamžiku, kdy už jsem si dávala boty s tím, že už se půjdu s maminkami jen rozloučit. Julka to měla řídký, a tak notný kus nálože ukápl i na mé kalhoty a protékal mezi prsty. Nepříjemný bylo, že v pokoji nebylo umyvadlo, jen vlhčené ubrousky, což bylo chabé čistidlo na úrovni cestování ve vlaku. Sociálky byly na chodbě společné i pro jiné firmy. Musela jsem si jít do kanclu pro klíče, což v mém případě fakt nešlo. Když už bylo vše hotové, začala Kačenka foukat do bublifuku a přetahovat se s Julčou o tu saponátovou vodu. Abych odvrátila souboji, pochovala jsem si Kačku a v tom jsem ucítila, že i ona má v plíně nálož. To jsem tomu ale dala, protože jak jsem ji tiskla, vytlačila jsem obsah pemprsky až do poloviny jejích zad a očistu si opět zopakovala. Vrátila jsem i Kačence její důstojnost, šla pozdravit mamky, aby si svá zlatíčka již převzaly a chvatným krokem téměř utekla, aby snad ještě něco nechtěly. Jak jsem se tehdy těšila, až uvidím své dospělé děti, které si všechno dělají sami, tedy ovšem kromě přípravy jídla.
Na obranu andílků musím říct, že to jsou jen takové malicherné krizovky. To, proč do toho člověk jde, je nepřenosné. Ta odměna není v nějakém mrzském penízu, ale v tom postupném získávání důvěry. Ta radost z toho, když vás Julinka chytne kolem nohy a položí si hlavičku do klína, když Kačenka zapomene na svoji vzpurnou povahu, a žadoní, abych ji vyprávěla o sochách, nebo mi ukazuje svoje tanečky, to jsou docela velké věci. Ten, kdo je u malých dětí, měl by zapomenout na tu přízemnost služby, kterou jim děláme, když je ústy krmíme a pak čekáme, až to z nich jiným otvorem vyjde. Na to, že pro ně stavíme komín a oni ho za vteřinu pošlou k zemi. Není to marnost, je to sdílení, které se už nebude nikdy opakovat. Je to nutnost a ochranný štít ještě před tím, než usednou do izolace ke svým počítačům a virtuálním hrám.
Závěr: No, kdo by nechtěl pobývat už teď, tady na zemi s čistými andělskými bytostmi a těšit se s nimi? Vyhmátnout to ranné období, než je dospělí většinou zkazí a okolí semele různými nešvary? Rozporuplně teď může vyznít událost, která se mi po pár hlídacích dnech stala. Je na místě povzdech, humorná nadsázka či pochopení pro styl těchto časů?
Julka nesnáší čepice, a tak si ji venku už párkrát strhla. Já jsem vytrvale trvala na tom, že čepice musí být na hlavě. Kačka se přidala na moji stranu vychovatelky a povídá ji: „Nech toho a nediskutuj nebo ti nepůjčím počítač, mobil, i-phone ani tablet. Zabralo a menší andílek si čepici pod hrozbou tak přísného trestu nechal na hlavě.

 

 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2018, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Erotika

Erotické prádlo aneb přece nebudeš TAKOVÁ

Lucie Jeřábková, věk: 48 let

Přečíst

Každá z nás někdy touží po erotickém prádle, chceme překvapit svého partnera a zvednout si vlastní sebevědomí. Někdy se nám to povede,...

Téma: Zaměstnání

Vždy perfektně upravená

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

Šaty dělaj člověka. Upravená, neupravená, oblečená, neoblečená. O tom, co se Vám může přihodit v práci a jak se některé věci můžou...

Téma: Kamarádky

Zlatá česká klasika

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

O tom jak může vypadat klasická česká dovolená s přáteli na kolech. Šumava projetá křížem krážem, ušlapané nožičky a otlačený...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing