Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
INSTANTNÍ RÁNO
Jana Esserová, věk: 16 let
Těžko říct, jestli se dá vstávání zařadit mezi "záliby". Pro ty, co svět díky očím slepeným spánkem vidí jako v mlze, je to spíš noční můra....
Jako ženy to nemáme se vstáváním zrovna lehké – zřejmě se snažíme vynahradit si několik předchozích století, kdy se vstávalo se slepicemi. Už dávno ne překonání první krize, ale prvního rána dělá z přátel životní partnery. Kam se hrabou všechny testy z časopisů - jestli neuteče, až ho opaříte kávou, vysypete mu do klína popelník a z míchaných vajíček uděláte škvarky, je to ten pravý.
Už babičky říkali, že ráno dělá den. Hm. Možná by na tom něco i bylo, kdyby vylézání z teplých peřin nebylo fyzicky velmi náročnou záležitostí, kterou si, rozmazlení pobytem v přetopených bytech, rádi protáhneme, jak jen to jde. A to i na účet následujících příprav. Rozmazaná řasenka není jen kubistickým výstřelkem, ale i výdobytkem náruživých spáčů. Nebýt toho, že naše nadřízená má pravděpodobně také oči slepené zasychající černou barvou, sklidily bychom brzy výpověď. Ale ospalý svět přijímá, díky bohu, otupělé tváře s otevřenou náručí.
Navíc naše století plné technických vymožeností přímo zve k rychlému posnídání instantní ovesné kaše, rozpustné kávy, hrst prášků proti smrti (v lékárně žádejte spíš pod oficiálním názvem „multivitaminy“), pytlíkového čaje, a pokud je čas, tak několik doušků ústní vody bez alkoholu.
Moje rozhodnutí zkusit si den vylepšit neuspěchaným ránem se zdálo na první pohled racionální. Ještě, když jsem si nastavovala budík na šestou, cítila jsem, že dělám něco pro sebe. Jak jsem se mýlila! Pokud můžu dát nějakou empirickou radu, pak zní překvapivě takhle: zakažte dětem stavebnice.
Ranní rozcvička (první od posledního pionýrského tábora) skončila dřív, než začala, když jsem prostřednictvím kostičky zaražené v chodidlu dostala zprávu o kreativitě své mladší sestry. Agresivitu jsem vyjádřila zdravým způsobem – ofenzivou na účet za vodné a stočné. Přetékající vana jen s podivem udržela objem horké vody a zároveň i mě. Jediná pozitivní věc je, že s vytíráním si už asi lámat hlavu nemusíme.
Instantní snídaně byla odbytá spolykáním hrsti magnezia (nebo možná mentolových bonbonů soudě dle chuti). Do vlažné porce ovesné kaše jsem jen zabořila obličej. Co se dělo dál, ať povídá osoba, která mě o dvě hodiny a jeden záchvat smíchu později zachránila před smrtí utonutím v ovesných vločkách. Na svém místě v kuchyni zůstala jen jedna jediná věc – kostička lega, s levým horním rohem na mém chodidle. Znovu. Au! Možná budu o nošení ortopedických vložek vážně uvažovat….
Škoda, že v supermarketech neprodávají sadu instantní ráno. Přes veškerou snahu proměnit kdejaký polotovar horkou vodou v poživatelnou směs to vždy skončí jen popáleninami druhého stupně. Nejvíc (alespoň dle ženy, která už pár puchýřů okusila) ale trpí hrdost. Ta moje nemá daleko do invalidního důchodu.
Nicméně, nermoutím se. Asi jsem v předchozím životě byla druhou Betty MacDonaldovou a nyní je třeba spánkový deficit dohnat, než přijdou uřvané děti, uřvaná vnoučat a ukňouraný senilní manžel. Mám co dělat, abych to stačila, než zase začne pracovní týden. Takže - dobrou noc.
