Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Radosti všedního dne
Eva Haltufová, věk: 59 let
Člověk se musí občas zrelaxovat. Fuj, to je slovo! A jak někdy relaxují ženy? No, posuďte sami, spíše samy.Chlap totiž tohle nikdy nepochopí.
Radosti všedního dne
Po dlouhé době mám potřebu nakouknout do nějakých těch krámků, nikam nespěchat, nasát tu uklidňující atmosféru, v klidu prolistovat jednotlivé módní kousky, které visí na stojanech a když to dobře půjde, přijít s nějakým tím úlovkem domů.
Dnes je na takovou činnost to pravé odpoledne. Venku je zamračeno, v práci dusno a tak rychle vypadnu a jdu na to. Žádné potraviny, jen oblečení, kabelky, botičky, korálky, jaká to nádhera!
Probírám se kousky parádních šatiček a z mého rozjímání mě vyruší prodavačka s profesionálním úsměvem na rtech: „Mohu vám s něčím pomoci?" Nemůže mi pomoci vůbec s ničím, potřebuji se nerušeně prohrabovat těmi hadýrky, dotýkat se různých materiálů a užívat si barev a jen si odpočinout od denního maratonu. Prostě chvíli vypnout. To mi prozatím k životu stačí.
Někdy dojde i k tomu, že se odhodlám si nějaký ten outfit vyzkoušet. To už ale riskuji, že si pro celý zbytek dne zkazím náladu. Zaprvé zrcadlo nemilosrdně odhalí všechny mé tělesné nedostatky a to ze všech stran a za druhé zjistím, že od minule musím sáhnout zase o číslo výš. Odkládám kalhoty, které nedopnu ani při nejhlubším výdechu a vracím je s tím, že mi nepadnou. No taky jak by mohly, nohavice by se musely zkrátit nejméně o deset čísel, o pase nemluvě, tam by bylo potřeba těch deset čísel zase přidat, ne-li víc. Zrovna tak končí tunika, která se mi moc líbila. Nakonec musím s nelibostí konstatovat, že na ramínku vypadá daleko líp a s povzdechem na rtech ji vracím.
Takhle obejdu několik obchůdků a butiků, zatím mě to stále baví, neodradí mě ani vzpomínka na návštěvu jednoho značkového butiku loni v létě. To jsem zaparkovala kolo před krámkem a hned mě zaujala nádherná trika vystavená přímo u pultíku, kde stála rozkošná prodavačka a měla tak výhled na ulici. Ještě než položila obligátní otázku, vychrlila jsem: „Kolik stojí tohle tričko?" Prodavačka mě sjela očima odshora dolů. „Na to byste neměla", zpražila mě. Na vteřinu mi zamrznul úsměv na rtech. Pravda, mohla vidět jak jsem přifrčela na kole, oblečená jsem také nebyla zrovna jako na párty, ale jak může takhle soudit a navíc tu myšlenku vůbec vyřknout ? „Asi neviděla Pretty women, nána," pomyslela jsem si a jak rychle jsem přišla, tak rychle jsem odešla. „Až budu jednou bohatá, o váš krám si ani to kolo neopřu," stačila jsem ještě procedit skrz zuby. No nic, to je jen dávná vzpomínka.
Teď jsem v parfumerii, nechám se opájet vůní parfémů všech možných značek, občas na sebe cáknu něco z flakonku, kde je napsáno tester. Probírám se jemnými krémy, které jsou na to i proti tomu a u jednoho se zastavím. Ptám se příjemné slečny prodavačky na cenu. „2100", pronese, aniž by hnula brvou. Rychle polknu, tvářím se jako bych se v těchto cenových relacích pohybovala denně a opatrně pokládám mrňavý kelímek zpět. Poděkuji a beru do ruky další a další, abych vyvolala dojem, že stále pečlivě vybírám ten pravý. Ale zdá se, že slečna prodavačka mě má přečtenou.
Zatím to nevzdávám, moje touha ještě není ukojena a hraji si na moly ještě v jednom obchůdku. Prsty mnu lehounkou halenku, hodila by se mi, ale cena mě odrazuje. Škoda, že už je po slevách. Ale ta látka, no, paráda.
Myslím, že tím by moje relaxační odpoledne mohlo skončit. Při cestě domů potkávám ještě jeden obchod, výloha se pyšní obrovskými samolepkami nepřehlédnutelné barvy: „VŠE ZA 39!"
