Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2019, Kolo: zimní, Téma: Muži
Trapas
Miloslava Černá, věk: 80 let
Manželství s turistou může být plné dobrodružných zážitků,i když mnohaleté přizpůsobování se mužskému se silně vyvinutým egem dává zabrat. A protože nikdo není dokonalý, jednoho dne je výsledkem dobře míněné péče pořádný trapas.
Trapas.
Můj muž je turista.Vášnivý turista, který nakazil i mě. Společně jsme zdolávali pohoří, údolí i skalnaté rokle, on vždy co by horský vůdce a já balila proviant. Bylo to fajn, až na jediný problém, který se mi ani po letech nedařilo vyřešit. Ten problém tvořila prastará, léty vyšisovaná plátěná bunda s odřeným límcem a roztřepenými rukávy. Marná byla moje snaha donutit muže ke koupi nového vybavení, až loni jsem využila lest.
„Co kdybys koupila tátovi jako dárek k sedmdesátinám kvalitní bundu? Ode mě by to nevzal, ale tobě přece nedá košem!“ Zaútočila jsem na city, které svazovaly tátu s jedinou, dnes už dospělou dcerou. „Není problém, mami.“ A tak jsem poprvé zažila uspokojení, když na cestě z Červenohorského sedla k Pradědu vyšlapoval můj horský vůdce v nové, zářivě modré adidasce. Den jako z reklamního prospektu. Slunce na sklonku léta ještě pálilo, horská louka svítila polštáři barevných kytek a podél klikaté stezky, stoupající ke hřebeni, lákaly trsy přezrálých borůvek. Horko. Omotala jsem si větrovku kolem pasu a můj muž pečlivě složil bundu do malého batůžku. Stoupali jsme jen pomalu, přes mnohaleté treningy nám do klubů, opotřebovaných věkem, usedala únava. A pak se začalo kazit počasí. Z údolí přifoukl studený poryv větru cár mlhy, která v mžiku zahalila hřebeny.
„Už vidím Švýcárnu! Támhle, vlevo, kousek před námi!“ V mužském hlase jsem vycítila úlevu a tak jsem se rychle přidala. “Dáme pauzu, už toho mám plný kecky.“ Vždycky to musím být já, kdo přibrzdí tempo, i když potem promáčená košile prozrazuje, že i chrabrý horal mele z posledního.
Hučící lokál, kapustnice a půllitry zpěněného piva protahovaly odpočinek, zvášť když povětří venku nelákalo. „Odpískáme to?“ Navrhla jsem trochu nejistě. „Z Pradědu dneska stejně žádná vyhlídka nebude.“ „Když myslíš-“ I souhlas musí potvrdit, že jenom neochotně ustupuje slabšímu parťákovi. „Některý den to můžeme zkusit z druhé strany, z Karlovy Studánky busem přes Ovčárnu-na vrchol je to už kratší výstup, to určitě zvládneš!“ „Jistě, ale teď dáme zpátečku, a ty si tu nezapomeň na věšáku bundu!“ Chvatně se oblékl, ještě v síni nasoukal na záda batůžek a vyrazili jsme do mlhy. Z kopce to šlo skoro poklusem, za chvilku jsme mizeli v porostu horské kleče, když tu najednou- „Stůjte, vy dva tam vpředu -“ Hlas pronikající mlhou nás doháněl. „Zastavte přece, vy zloději!“ Urážka mého muže přikovala k zemi. Z šera se vyloupl chlápek středního věku a za ním jeho partnerka v pláštěnce s kapucí přes hlavu. „Člověče, svlíkněte tu bundu! No tu co jste mi ukradl z věšáku na Švýcárně!“ „No dovolte? Já nekradu, to je moje fungl nová bunda, dárek od dcery!“ V rozčilení se jako kohout natřásal před neznámým, který se před ním drkotal zimou jen v promočené kostkované košili. Hádka hrozila přerůst v pěstní souboj – ale vtom se mi rozsvítilo. „Podej mi batůžek!“ Jenom neochotně ho stáhl s ramen, já rozevřela zip a vylovila složenou, úplně stejnou, zářivě modrou adidasku. Tu ukradenou teď můj muž, zalitý rudými rozpaky, pomalu svékal. Ještě že si neuvědomil, kdo vlastně ten trapas způsobil.
