Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2014, Kolo: jarní, Téma: Rodina

Jak jsme rodily

Kateřina Pospíšilová , věk: 36 let

Říká se, že kde se sejdou více než dvě ženy, dřív nebo později dojde na téma porod. Asi je to pravda. Občas totiž porod nebývá nepodoben adrenalinovému zážitku.

 

Moje babička rodila doma. „Tady na tom otomanu v kuchyni,“ ukazovala mi. Nebylo to před sto lety, ale v polovině padesátých let 20. století. Porodila tři děti. „Poslala jsem dědka pro porodní bábu, co jsem s ní byla domluvená, ale ona zrovna nemohla přijít. Tak šel pro doktora Lišku, v noci. Pořád se prej v baráku rozsvěcelo, zhasínalo a doktor furt nešel. Děda už byl celej pryč. Doktor mu celou cestu nadával, ale děda si říkal – klidně mi nadávej, ale hlavně už pojď!…“ líčila své zážitky. Hodinu po porodu vstala a uvařila polívku.

U druhého porodu přišel doktor málem s křížkem po funuse. „Dítě už měla mezi nohama a ještě si ani nesvlíkla kalhoty,“ vyprávěl prý kolegům lékařům o pár let později na nějakém večírku. Babičce tenkrát poklepal na rameno a řekl jí, že je statečná rodička. Zní to poněkud drsně, ale dopadlo to – i naštěstí pro mě vždycky dobře. Nemocnice a doktoři babičce naháněli hrůzu. Gynekologa poprvé navštívila až v pokročilém důchodovém věku. Nedokážu si ani představit, jak se asi tvářila, když poprvé uviděla vyšetřovací „kozu“. Pochybuji, že od té doby chodí na pravidelné roční prohlídky. 

Moje matka rodila dvakrát. V nemocnici. Prastarý pavilon porodnice koncem sedmdesátých let sídlil v odlehlé části města a byl obklopen vzrostlou zelení, ale současně sousedil se zdejší proslavenou psychiatrickou léčebnou, což nevyvolává právě pozitivní asociace. Ostatně v počtu osmi až deseti žen na jednom pokoji, oddělené od vlastních dětí, které se tehdy vozily na kojení pravidelně po třech hodinách, už jim pravděpodobně nepřipadalo podivné nic. 

Porod mé mladší sestry proběhl dle očitých svědků dramaticky, na nemocniční chodbě. Rodina se vydala v horkém létě na dovolenou, do porodu zbývaly tři neděle. Po bouřlivém večeru v rekreačním zařízení ve společnosti několika příbuzných to přišlo. „Budu rodit,“ oznámila matka. Přítomní vylosovali ze svého středu jednoho statečného, který sice požil, tak jako všichni ostatní, leč byl letitým tréninkem nejzpůsobilejší k jízdě. Kolik měl promile v krvi, to už se dnes těžko zjistí. Matku statečně odvezl, i když to stihl jen tak tak. Místo dovolené se má matka uložila na pryčnu na gynekologicko-porodnickém oddělení k dalším deseti spolubydlícím. 

Já jsem také rodila v nemocnici, pár let zpátky. O porodech doma se už sice zase mluví, ti odvážnější či nezodpovědnější (podle toho, jak to dopadne) je provádějí i v praxi. Netroufla jsem si, i když vzhledem ke svým předkům či spíše předkyním jsem měla určitě nakročeno k hladkému průběhu. Tatínek, tabuizovaná postava let minulých, si konečně v 21. století přišel na své. Nedrželi ho za plotem porodnice, ale naopak ho přizvali do ringu. Vyboxoval si během deseti let čtyři syny a já mohla srovnávat, jak porodnictví pokročilo. 

První syn – budíček brzy ráno, rtuťové teploměry do podpaždí třikrát denně, cokoli kromě mateřského mléka bylo tabu – právě se totiž porodnice předháněly v tom, kdo dosáhne na titul nemocnice s programem podpory kojení. Miminko denně vykoupat, dudlík zakázán pod hrozbou trestu vyloučení z klubu správných matek (ne že by ho mrňous potřeboval). Vedrem vyprahlé plačící dítě (nezvykle horký červen), já vystresovaná. 

Druhý syn – budíček i teploměry stále trvají, na koupání se nebazíruje, trocha glukózy hladovějícímu cvalíkovi o porodní váze 4,5 kila neuškodí, dudlík (vlastní) se toleruje. (Přísahám – má ho sousední miminko na pokoji.)

Třetí syn – budíček není, EU zakázala rtuť – měří se „pistolkou“ uprostřed čela, glukóza a dokrm je tak nějak vzat na milost (ještě nemám mléko, že by zvítězil zdravý rozum?), nekoupu chlapečka ani jednou za celý pobyt v porodnici, dudlík mi donese sestra – ať si miminko trošku zadudlá, aspoň se uklidní. U čtvrtého na nedonošencích – odsaješ, máš – neodsaješ, dostaneš Nutrilon.

A pointa na závěr? Pamatuju si ji. Ano, sestra s dudlíkem je ta stejná sestra, která mě chtěla poslat na hranici za to, že jsem pro vedrem vyprahlého syna č. 1 požadovala trochu čaje! No není to sranda?


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá letní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.7. až 30.9.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Muži

Malý příběh o lásce

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Láska by měla být hlavně radost. Jakmile ji cítíme víc jako trápení, je lepší to v sobě uzavřít. Navrátit do života...

Téma: Muži

Malovat či nemalovat?

Jitka Kubešová, věk: 56 let

Přečíst

Taková těměř hamletovská otázka. Jak reagovat na ono mužské přání, že byste se mu líbila víc nenamalovaná. Já jsem si své...

Téma: Zaměstnání

Denní sprcha

Kateřina Horová, věk: 26 let

Přečíst

Čas nebezpečně tiká, odbíjí a my rosteme s našimi vzpomínkami - dokážeme se vůbec někdy správně rozhodnout a proč?

...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing