Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Máme právo soudit druhé? Co myslíte?
Marta Tricha, věk: 42 let
Denně přicházíme do styku s lidmi, dějí se nám různé věci, zažíváme příhody...Využíváme času se nad tím vším alespoň na chvíli zamyslet ?
Včera jsem měla dva zajímavé zážitky, které mně vedly k zamyšlení. No, posuďte sami.
Šest hodin ráno, venku ještě tma, sedím v obýváku v křesle u právě uvařené kávičky a chystám se číst časopis - můj oblíbený ranní probouzející rituál. Vtom se zvenku ozve příšerný řev. Nedá mi to a vykouknu z balkonu dolů, abych zjistila, co se to děje (inu, obyčejná lidská zvědavost). Na chodníku přímo před naším domem se téměř pere nějaká maminka se svým malým dítětem, které se tak vzpírá, že není schopná pokračovat s ním v cestě do školky. Dítě pláče, vzteká se, no scéna jak z filmu. Mamince nakonec zcela přirozeně rupnou nervy a začne na své dítě křičet a nadávat mu.
Mohli bychom říct: „Co je to jenom za matku?" Ale pokud se vcítíme do obou, mají oba tu „svou" pravdu. Děťátko brzo vstává, aby maminka stihla do práce na sedmou, je tma, zima a ono už teď ví, že bude celý den bez ní. Ona má nejspíše pracovní dobu přizpůsobenou otevírací době školky, které bývají u nás v Ostravě od šesti hodin do půl páté, takže nemá jinou možnost, než ho budit v tak příšernou dobu, aby dítě stihla odpoledne i včas vyzvednout. Už teď ví, že jí to asi ujede a nejspíš přijde pozdě do práce ...
Pak jedu tramvají do školy (ano, na „stará kolena" jsem se rozhodla opět se vzdělávat). Sedím, vyřizuju přes chytrý telefon emaily a pak jeden pracovní hovor. Telefon u ucha, na klíně otevřená kabelka, najednou nastupuje žena středního věku, upadne na schodech a hodnou chvíli není schopna vstát. Když se nikdo k ničemu nemá a jenom na ni hledí, během telefonování vyskočím, hodím kabelku na své sedadlo, jednou rukou jí pomáhám vstát a k nejbližšímu sedadlu ji doslova dovleču.
Cítím, jak se celá klepe, nohy ji neposlouchají, podívám se na ni pozorněji (stále telefonuji s kolegyní) - oči podlité krví, rozcuchané vlasy, rozmazaný make-up, vyhublá na kost a vtom mi dochází, že je to alkoholička jak vyšitá. Nervózně se na mně usmála, bylo jí za pomoc nejspíš trapně a poděkovala mi.
Když jsem si sedla zpět na své místo (ano, kabelka byla stále tam a i když otevřená, nic v ní nechybělo), moje první myšlenka byla - pomohla jsi alkoholičce. A hned ta druhá a třetí - kdo ví, co tomu předcházelo, že tak skončila, jaké musela řešit starosti a problémy, že ji to dovedlo až do podoby lidské trosky?
A tak se ptám: Máme právo soudit druhé? Myslím, že nikoli. Nikdy nevíme, do jaké krize se dostaneme my sami a kdy budeme MY potřebovat tu pomocnou ruku.
Proto se zkuste kolem sebe dívat očima do široka otevřenýma, třeba zrovna hned vedle vás je někdo, koho byste z pohodlnosti nejraději rovnou odepsali, ale na vaši pomocnou ruku třeba čeká a rád ji přijme.
Přeji vám krásné dny plné porozumění !
