Home Fejetony
2017
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2017
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2017
Archív fejetonů
2013 - 2017

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2015, Kolo: jarní, Téma: Rodina

Šance na přežití je 0

Zuzana Goodmanová, věk: 32 let

Šance na přežití je nula. Když slyšíte tato slova, nechce se Vám jim věřit, ale musíte. Musíte? NEMUSÍTE. Zázraky se dějí ať v ně věříte či ne. Je přirozené být živý, zdravý a šťastný. Všichni můžeme mít cokoli budeme chtít, ZÁLEŽÍ JEN NA NÁS.


„Šance na přežití je … no 0%. Bohužel, je nám líto, že Vám to musím říkat takhle po telefonu paní Goodmanová, ale tohle je poslední stadium“ zní z telefonu. „Kde ji najdu?“ Snažím se zapamatovat co nejvíc podrobností z adresy a popisu cesty na pokoj. Papír jsem si nepřipravila, s tímhle jsem nepočítala. Do telefonu zním stroze, nejsem schopna brečet, asi bych měla, ale nejde to. „Rozumíte tomu, co Vám říkám paní Goodmanová?“ „Do kolika máte návštěvní hodiny?“ slyším se, jak říkám. „Do pěti hodin, máte spoustu času“. „Ale já bydlím daleko, budu ráda, když se tam dostanu do šesti.“ „ Nevadí, určitě dnes přijeďte, klidně i v noci, pustíme Vás.“ Hlavou mi proběhne, zítra už by mohlo být pozdě…

Pokládám telefon. Nemám na cestu. Od té doby, co nás okradli ti kriminálníci (těžko uvěřit, že to byla vlastní rodina), máme všichni hlouběji do kapsy, ale švagrová by mohla mít. Běžím za ní. „Prosím tě, máš pětistovku? Musím jet hned do Prahy, hned z příští rodičovské ti to vrátím, moje maminka …. „ teď teprve začínám brečet.

Otevírám skříň, co si vzít na sebe, hlavou mi běží, že když si nevezmu černé oblečení, tak zákon schválnosti je, že jej budu potřebovat… Beru černé kalhoty a triko a do batohu naházím další černé oblečení ani nevím, jestli mi to je. Přes slzy stejně nic nevidím. Volám sestře, tohle ji ale nemůžu říct, pořád žije v tom, že maminka je jen na banálním převazu. V co největším klidu říkám jen, že můžeme maminku dnes navštívit, sejdeme se tam a tam. Za pár minut mi to jede. Ještě černé brýle, ty budu potřebovat nejvíc.

Cesta za oknem rychle utíká, nikdo se nepokouší se mnou komunikovat, černé brýle mi drží odstup. V hlavě mi běží, co mi to tenkrát doktoři říkali. „ … už nebudete moci mít nikdy děti, budete muset chodit skoro denně do nemocnice na injekce a brát celý život prášky. Budete se muset strašně hlídat, protože kdykoli můžete umřít.“ Takový ortel mi tehdy řekli, ale já se rozhodla jinak. Uzdravila jsem se, navzdory doktorům. „ … teda paní Goodmanová, já nemít v papírech, že jste to tam měla, tak tomu nevěřím, nic tam nemáte, jste 100% zdravá … můžete zase přijít na kontrolu až za rok, ale samozřejmě dřív, kdyby cokoli…“ Pomyslím na naši malou dcerku, na naše sluníčko, která se mi později narodila, však se o ni muž dobře postará, švagrová mu pomůže. Já se rozhodla jinak než doktoři, snad i moje maminka se rozhodne, jen aby už nebylo pozdě…

„ Kde jsi?“ křičím do telefonu na sestru. Nemůžeme se najít. „U oranžové budovy a nekřič tolik do toho telefonu.“ „Takovou nevidím A BUDU KŘIČET TŘEBA NA CELÉ NÁMĚSTÍ, KDYŽ MI TO POMŮŽE TĚ RYCHLEJI NAJÍT!“ Lidé se otáčí, je mi to jedno. „Ahoj, vezu mamince dobrou čokoládu“, zdraví mě sestra. Jen si pomyslím, že ji nebude potřebovat a už ukazuji cestu. Spěchám a nic nevysvětluji. Sestra myslí, že nám brzy zavřou a utíká za mnou. Přece jen už je večer. Konečně správný dveře. „Stav maminky je vážný, VELMI vážný“ prozrazuji konečně sestře. Ťukám.

Všude samé hadičky, dýchací přístroj, pípání. Sestra se hroutí, pomáhám ji si sednout. S doktory mluvím jen já, znova poslouchám to samé. Nevnímám to. Nepláču. Už nemám slzy, cesta byla dlouhá. Vypadám bezcitně vedle své sestry, které pomalu vše dochází. Držím jednou rukou maminku a druhou sestru. Začínám se modlit. Mluvím na maminku, ale asi nevnímá, já ale cítím, že mě slyší. „Asi Vás neslyší, ale klidně na ni mluvte dál.“ „Mami, to jsme my, jsme tu u tebe obě dvě.“ Začínám stahovat energii z vesmíru a vlévám ji do maminky. Cítím, kde jsou bloky a snažím se je odstranit. Narážím na jeden, o kterém doktoři nemluvili, snažím se jej odstranit také. Uvědomuji si ale, že v první řadě se musí maminka rozhodnout, že chce žít. Nemůžu jít proti její vůli. Spásná myšlenka. Upnu její myšlení na něco v budoucnosti, co se určitě ještě nestalo. Naše dcerka se naučila nedávno číst, na 2,5 roku je moc šikovná. „Mami všichni tři si sedneme v kuchyni ke stolu, i malá Martinka a budeme číst. Dokážeš si to představit, jak tam všichni tvoříme čtenářský kroužek.“ Neustále ji to opakuji, rozvíjím detaily. Vnímá mě, cítím to.

Klečím u lůžka a držím maminku za ruku. Vidím divný pohled zdravotní sestřičky, ale je mi to jedno. Na pokoji jsme jen my, pár dalších pacientů na lůžkách a personál. „Co to bylo?“, ptá se mě najednou sestra. „Co?“ „Ta energie, co si do mě právě vlila“, povídá sestra. Drží maminku za druhou ruku a energie šla do ní. „Cítila jsi to?“, ptám se. Nevím jestli to funguje, nevím, jestli mám uzdravující schopnosti, nevím, jestli to nedělám zbytečně, jen tomu věřím. Nejsem věřící, nechodím do kostela, ale věřím. Nic jiného mi nezbývá. Že bych to přece jen nedělala zbytečně?

Už jsem zcela vyčerpaná, veškerou svou energii jsem předala. Sestra už taky nemůže a je pozdě. Udělali jsme maximum, teď záleží jen na mamince. Celou dobu jsem ani nepomyslela, kde budu dnes spát. Domů nemůžu, už nic nejede. Přespíme u přítele sestry, jeho maminka má v Praze byt. Metro, autobus a konečně jsme tu. Poděkuji a jdu spát. Modlím se dokud vyčerpáním neusnu.

Ráno hned volám do nemocnice. Po sdělení hesla se dozvídám, že stav se o 180° obrátil. „Ještě nemá vyhráno, ale možná ji budeme moci odpojit od dýchacího přístroje.“ Takový malý zázrak. Sděluji to s radostí sestře. Maminčina beraní hlava se rozhodla. Ta stejná beraní hlava, co mé varování před třemi dny při hovoru odmítala vzít vůbec v potaz. „Vždyť je to jen banální záležitost, doktoři si budou vědět rady“. Hlavně, že se rozhodla správně. Jedeme se sestrou znovu do nemocnice. Dnes už na to budeme dvě. Stav maminky se stále zlepšuje a po pár dnech je jasné, že má vyhráno.

Mě dochází, že jsem měla už před pár dny něco dostat, v tom vypětí jsem na to úplně zapomněla .. ano, moje maminka se dnes těší i z dalšího vnoučka.



Děkuji za přečtení mého článku. Vše je čistá pravda, jen úplné maličkosti byly změněny. Doufám, že třeba někomu z Vás i pomůže. Pamatujte si, že je PŘIROZENÉ BÝT ŽIVÝ, ZDRAVÝ A ŠŤASTNÝ. Pokud Vám cokoli z toho chybí, musíte příčinu najít především v sobě. Vše můžete mít, navzdory doktorům, navzdory krizi, navzdory všemu a všem, je to jen VAŠE VOLBA. Nejdříve ale musíte odstranit vše špatné ze svého života. Bez toho to nepůjde. To neznamená konat jen dobro vůči ostatním lidem, ale také vůči přírodě a sobě.

Pokud tu bude hodně přečtení, ráda napíši další. Můj život by už vydal na román.


 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2017, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Móda, nákupy, záliby

Náš zákazník, náš pán u chudého neplatí

Dana Beňaková, věk: 60 let

Přečíst

Kde jsou ty časy, kdy si obchodníci vážili každého zákazníka, byť by do jejich obchůdku přišel jen za "deseťák" pro kvasnice do knedlíku....

Téma: Móda, nákupy, záliby

Přijdu hned aneb krást se nemá

Eva Haltufová, věk: 59 let

Přečíst

Každý na vzkaz "Přijdu hned" reagujeme jinak, záleží na mnoha faktorech. Málokdy nás ale nadchne. Ovšemže jsou horší chvíle, například...

Téma: Zaměstnání

Cestovatelská story aneb Já nechci spát v Předměřicích

Marta Furchová, věk: 63 let

Přečíst

Údělem lidí z malého města e dojíždět za prací do města většího. V mém případě krajského, vzdáleného od nás...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing