Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
S autem
Marta Furchová, věk: 63 let
Tak jsme koupili auto. Při našich cestách jsme nejeli nikdy za hranice, když nepočítám Slovensko, protože to bylo ještě v té době součástí našeho státu. Na Slovensku jsme byli celkem dvakrát...
S autem
Tak jsme si koupili auto. Při našich cestách jsme nejeli nikdy za hranice, když nepočítám Slovensko, protože to bylo v té době ještě součástí našeho státu. Na Slovensku jsme byli jsme byli dvakrát. Jednou se známými ve Vysokých Tatrách, podruhé u strýce Jana, otcova bratrance. Tam jsme se tehdy vypravili i s mými rodiči. Otec se chtěl v době, kdy odcházel do důchodu podívat do svého rodiště. Nebyl tam asi 25 let. Od doby, kdy se oženil v Čechách. V obci, odkud pocházel žil v té době už jenom jeho bratranec Jano. Právě toho jsme navštívili. Pobývali jsme u strýce necelý týden. Docela se nám tam líbilo až na to spaní. Bratranec obýval provizorně malý domeček, kde neměl dostatek místa na spaní. Dostavoval tehdy větší dřevěný dům, ale ten ještě nebyl k bydlení způsobilý. Tak jsme spali buď ve stanu na zahradě nebo u nějaké další sestřenice a její rodiny. Asi po pěti dnech pobytu se rodiče rozhodli k návratu, i když původně zamýšleli pobýt déle. Rozhodnutí to bylo náhlé, řeklo by se z hodiny na hodinu. Moje matka už měla všech těch provizorních řešení dost a i když otce všichni přivítali moc hezky, zdálo se i jemu, že jsme pobyli dostatečně dlouho a že je čas k návratu. Smůla ovšem byla, že si rodiče vzpomněli na odjezd samý večer. A aby toho bylo dost, celé odpoledne chodil táta společně s mým manželem po návštěvách, kde jim nalívali samé ostřejší nápoje. Myslela jsem proto, že odjezd počká do druhého dne, ale nepočkal. Něco nás prostě táhlo už domů. A tak jsme vyrazili na noc, kolem 9. večer na dlouhou cestu. Měla jsem trochu obavy z toho, jak by dopadla případná dechová zkouška manžela, jediného našeho řidiče. Protože nikdo z nás ostatních řidičské oprávnění neměl. Ale jeli jsme docela bez problémů. Až v Pardubicích. Tam nás uprostřed noci zastavila policie. Začala jsem počítat, kolik hodin uběhlo od posledního panáka, kterého do sebe hodil můj manžel. Trochu jsem se obávala, jak prohlídka dopadne. Ale obešlo se to bez problémů. Policajt viděl na zadním sedadle spící malé dítě v náručí klimbajících prarodičů a byl spokojen. Nechtěl dítě budit a od další kontroly upustil. Ještě že tak. Protože by ta kontrola asi nedopadla příliš dobře. Náš syn Roman, který byl tehdy asi tříletý, nás od možného dopravního průšvihu vysvobodil ještě jednou. To jsme jeli po Praze. Směřovali jsme k babičce do Kobylis. Manžel žil v té době už asi 5 let u nás, v malém městě, takže trochu pozapomněl, jaké předpisy panují ve velkoměstě ohledně dopravních prostředků MHD. Zkrátka, vjel do křižovatky, aniž dal přednost městskému autobusu. Vzápětí jej zastavil příslušník VB, jak se tehdy policie označovala. A samozřejmě chtěl vysvětlení. „Víte, čeho jste se dopustil, pane řidiči?" Na to můj muž pokýval rameny a briskně odpověděl „Nevím, to víte, já jsem z venkova, já ten provoz v Praze neznám". Vzalo mi to dech, protože policajt zrovna prohlížel stránky OP /na kterém na rozdíl od toho dnešního bylo vše/ od místa narození, všechna bydliště i zaměstnání a snad i krevní skupina. No a tak určitě policajtovi neušlo, že muž je rodilý Pražák z Vinohrad a že žil celý život v Praze. Teprve poslední asi 4 roky mimo Prahu. Ale kupodivu měl policajt z manžela spíše legraci. Pokyvoval účastně hlavou a potom mu oznámil jeho přestupek. Koukl do auta na našeho malého syna a řekl: „Dnes to nebude pokuta, ale půjdete do nejbližší cukrárny a tam koupíte synovi tu největší čokoládu, kterou tam mají." Manžel přisvědčil a chtěl rychle zavřít dveře, které měl otevřené kvůli konverzaci s příslušníkem. Ale. Práskl při zavírání s dveřmi tak mocně, že se uvolnilo boční zrcátko, které tam drželo asi jen silou vůle. Ztuhla jsem. Co se teď stane? Stalo se něco vskutku komického, co nečekal nikdo. Policajt pomalu zvedl zrcátko ze země, podal ho manželovi otevřeným okýnkem dovnitř. Manžel se chtěl ospravedlňovat, že zrcátko chtěl právě vyměnit. Ale směrem ke dveřím se ozvalo: „Prosím, Vás, jeďte!
A tak jsme jeli. Do té cukrárny. Tam jsme chtěli trochu ušetřit a tak manžel vybral desetidekovou čokoládu a podával ji synovi. Ten ale začal protestovat: "Ale pan policajt říkal, že tu největší!" A tak mu prodavačka vybrala čtvrtkilovou. Tehdy stála 36 Kč namísto té za pouhých 8 Kč. Syn byl spokojen. No a spokojen mohl být i manžel. Pokuta by ho jistě vyšla dráž. Zvlášť po tom, jaké vedl řeči, protože asi nebude mnoho policistů, kteří by ze sebe nechali dělat vola...
