Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Puberta
naděžda šefránková, věk: 47 let
Čtrnáct, patnáct, šestnáct..tak krásný věk ale zároveň i zrádný. Jak jste se vy poprali s vaší pubertou a jak s tou vašich dětí?
Pozoruji syna jak stojí před zrcadlem. Češe se a kontroluje účes, zda je přesně ala Justin Bieber. Zkoumá černé tečky na nose a jestli jeho úzké kalhoty jsou opravdu přesně na tělo. Chvíli se směje a za okamžik slzy na kraji. Chce zachránit celý svět a zabránit násilí. Miluje hamburgery a double cheese, samozřejmě s hranolkami. Je mínus 16 stupňů a jeho čepice leží doma. Sluchátka neustále vrostlé do uší. Hudba na plné pecky. Telefon sevřený v ruce. Pak prohodí směrem ke mně něco jako nazdar matko. Práskne dveřmi. A já už vím. A je to tady. Moje obávané období, čas puberty, čas dospívání. Jelikož jsem dobrá matka, vím, že to se synem zvládnem. Aspoň v to doufám. Velká tichá omluva mým rodičům, co mne bohužel nezvládli.
Byla jsem blonďatý andílek s čertíkem v těle. Čertíkem....no dobře, ďáblem. Na pochvalu mého vzhledu rodiče reagovali -nemysli si o sobě. Krásné bloňdaté vlasy dlouhé do pasu? No a co? Štíhlé nohy ala Adriana Sklenaříková? Jen se uč a nemysli na hlouposti. Nechválili mne, naopak zrazovali. Umíš hezky kreslit, ale to se ti v životě nehodí. Hraješ divadlo? Dobře, ale budeš studovat jinou školu. Předhazovali mi sestřenici, největší šprtku na škole s pihami po celém obličeji. A hlavně co bylo nejhorší? Nikam jsem nesměla. Maximálně do kina jednou za čtrnáct dní. Z kina rovnou domů. Nebo mi otec šel raději naproti. A pak tedy přišel vzdor. Dneska se na to dívám už jinak, ale v tu chvíli jsem vše řešila bláznivě. Pokud se tomu řešení dá vůbec tak říkat. Bojím se, aby syn nebyl v tomhle po mně. Jestli se i toto dá podědit? Proto zaujímám jiný postoj. Otevřený dialog. Máš problém? Sem s ním. Doufám, že si toho syn všimne. I když většinou mne přehlíží a často ani neví, zda jsem vůbec doma.
Můj největší vzdor byl výskok z okna z koupelny (samozřejmě v přízemí). Chystal se první máj, pálily se čarodějnice, všichni u ohně. A já nesměla ven ani náhodou. A tak jsem utekla. Ne na ten jediný večer, ale na celý týden. Dneska z toho mám mráz po zádech. Tehdy jsem to neřešila. Chtěla jsem být tam, kde všichni ostatní a hlavně, kde byl on. Kluk, co se mi líbil. On mohl být všude, kamarádky také směly být všude a já? Hrozné období, ale každý si jím musí projít. Někdo to zvládne lehce s noblesou a někdo se tím prodírá. Odjakživa jsem neměla nic lehké. I když možná to je jen můj názor. Připadla jsem si nepochopená, rodiče o dialog moc nestáli. Musíš poslouchat a tím to hasne. Máš něco na srdci? My jsme ale unavení. Mladší sestra už na tom byla lépe. Měla vyšlapanou cestu a rodiče raději rezignovali. Ale modřiny na těle po návratu z mého útěku, jak mne taťka seřezal, ty nikdy nezapomenu. Ještě teď je cítím. A ponaučení? Žádné! Ba naopak. Další a další vzdorovité chování. Opuštění školy z důvodu zameškané docházky. Další a další lži. Rodiče jsem nenáviděla, chtěla jsem být sama sebou. Chtěla jsem být volná jako pták. Být dospělou a sama se rozhodovat. Zní to hloupě, ale tak to je. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Na druhou stranu jsem mamku s taťkou hluboce milovala. A ten týden na útěku byl i pro mne šílený. I já jsem každý večer koukala do rozsvícených oken paneláků a záviděla lidem, že jsou všichni pospolu. Dělala jsem prostě jednu blbost za druhou.
A teď mám strach, jak si vystačím se synem. Přemýšlím jaké hranice nastavit. Je to těžké, těžší když jste na to sama. Puberta je jako chůze po tenkém laně. A tak chodím na přednášky o tomto zrádném období, mluvím s ostatními matkami. Vím ale, že vše je lepší řešit srdcem nežli rozumem.
Už je večer. Čekám na syna. Měl tu už dávno být. Sleduji hodiny a jejich tikání mi rozežírá mozek. Přemýšlím, co podniknu, pokud nedorazí domů. Je mi úzko. Za chvíli se rozrazí dveře. Nazdar matko, zazní chodbou. Syn je doma. Obejme mne a dá pusu na tvář..... Držte mi palce ať tohle období na podruhé už zvládnu.
