Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Stěhování
Miloslava Černá, věk: 80 let
Říká se, že lepší než stěhování je rovnou vyhořet.Je neuvěřitelné, co všechno může potkat náhle ovdovělou seniorku, která má sice to štěstí, že ji v těžkých životních chvílích diriguje milující rodina, ale potíž je právě v tom dirigování.
Stěhování.
Říká se, že lepší než stěhování je rovnou vyhořet. Nevím, s požárem zkušenost nemám, ale stěhování, nadto ve stylu „kulový blesk", kdy je v akci několik bytů, to už je něco! Rány osudu naštěstí někdy provází i černý humor, takže co tě nezabije - no dost. Měla bych se cítit posílená. Ale teď stručně od začátku. V panelákovém třípokojáku na okraji Prahy jsme žili léta, od té doby, kdy se dědovy potíže s nohama začaly stupňovat. Dceřina rodina nás tehdy usadila do pohodlného bytu, který sama opustila, když se usadili za městem. S námi zůstala jenom nejstarší vnučka, bydlení s prarodiči je zřetelně pohodlnější, než univerzitní kolej. Soužití jsme zvládali bez problémů. Důchodci, babča a děda, pak vnučka, dvacítka užívající si pohodlí „babahotelu" a v teráriu v dívčím pokoji také želva. Návštěvy přátel probíhaly po vzájemné dohodě, mobilní kontakt téměř vylučoval střety. Maximální konflikt vznikl jen jednou, při nenadálém návratu z chaty, kdy si děda zapomněl nabíječku a tak v neděli před polednem klopýtal přes několik spáčů na koberci v obýváku. Jenže- nic netrvá věčně.
Velkolepou oslavu dědových osmdesátin v hospodě na okraji chatové osady zorganizovala - jak jinak- dceřina rodina. Obě vnučky i s partnery, bratranci, sestřenice, přátelé z okolních chat objednali muziku, pivo teklo proudem, došlo i na tanečky s oslavencem - paráda! V pyramidě dárků převažovaly dobroty, baterie lahví, salámová kytice, sladkosti- sousedka provoněla lokál krabicí čerstvých rakviček a věnečků. Trefné, k osmdesátce. Až do půlnoci se děda držel. Pak vrávor, ztížená artikulace „doo-mů-" Soused mi pomohl s doprovodem a já si troufla zpochybnit nenadálou opici.
„ Mně se to nelíbí, neměla bych zavolat záchranku?" „Blbost, chceš mu udělat ostudu? Ožral se na svoje narozky- normálka, uvidíš- ráno zas bude dobrej." Ráno ještě byl, ale za týden-
Na pohřbu se znovu sjeli všichni příbuzní. Rodina zafungovala. Jenom vnučka uprostřed přípitku na rozlučkovém obědě vyprskla a s rukou u pusy vyběhla z lokálu. Těhotenský test potvrdil podezření. Pro čerstvou vdovu nejen hektické běhání po úřadech, ale znovu a znovu se vracející otázka. Co bude dál? V prostorách po dědovi se pomalu zabydloval nastávající otec, nešetřil radami o zdravé výživě, o chovu želvy, zdálo se mi, že začínám překážet. Znovu rodinná rada a návrh, nepřipouštějící nesouhlas. „Koupíme někde poblíž malý byt abychom tě měli pod kontrolou. Neboj, babi, postaráme se." Na mně teď zbyla jen likvidace stop nejen po dědovi, ale i po celém mém životě. Nábytek, knihy, oblečení. „Nebylo by lepší odvézt to všechno do sběrného dvora?" Protestuji. Krabice, tašky, krámy, krámy. Mladá dvojice zatím snáší na hnízdo. Podlahář, malíři, natěrači, nový nábytek. „Babi, mohla by sis vzít do nového bytu i želvu? Aspoň nebudeš tak sama-" Stěhování akvárka je věda. Profíci stloukli bednu a v ní folií omotaná skleněná část sedí v bublinkovém lůžku. Červený štítek- neklopit!
První noc v novém bytě. Nábytek jakž takž rozestavěný a pro mě stěží průchodné uličky mezi krabicemi. Jen těžké akvárko už je na místě. Sklo ještě omotané folií, vnitřkem prosvítá vrstva dřevité vlny. Želvu by sem měli přivézt zítra. Najednou se mi zdá, že se vrstva hoblin dává do pohybu - mám snad halucinace? Únava? Staroba? Ale ne, když přivřu oči a zaostřím- ze dřevité vlny v akvárku se vynořuje hadí hlava. Asi omdlím.
„Promiň, babi, to všechno je obrovský omyl, stěhováci prohodili dvě bedny, víš- netroufli jsme se ti to říct, ale můj Honza je hadař a stěhuje se ke mně i se svým Ferdou. To je ten malý hroznýš."
I takhle může dopadnout stěhování. Konečně - bydlení se želvou je určitě příjemnější, než s hroznýšem.
