Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Rodina
ilona Novákova, věk: 45 let
Malé zamyšlení zralé ženy mezi žehlením a spánkem, prostě nikdy nepochopím,kdo tolik věcí dokáže umazat, tolik jídla sníst, tolik věcí potřebovat a rozbít, říct tolik lží a nesnesitelných pravd do očí a i za nimi.Prostě poslední soudné myšlenky, v den výplaty a platby rodinných účtů.)))
Rodina.
Dovolím si udělat malou ochutnávku názorů, na základní seskupení společnosti. Mohu si to asi dovolit, protože v rodině jsem vyrůstala, rodiny jsem zakládala a rozpouštěla, trpěla v nich a taky je to středo bod mojí existence. Chci vzít svůj názor s malým humorem, protože to si rodiny zaslouží.
Začala bych svůj rozbor na porodním sále. Vy nic nevíte, řvete jako o život, šťourají Vám v nose, podvazují pupík, natáhnou Vás, změří, zváží, sečtou prsty. Vy nic nevidíte, topíte se pod kohoutkem spíš studené vody, to si jasně nepamatuji.
Pamatuje si to žena, co jí dovezl soused autem v hodině dvanácté, táta v té době do porodnice nesměl, hlídal bratříčka a zvonil na všechny sousedy, že má dceru. Prostě jsme byly rodina, jako ta o patro výš a další o patro níž. Z ranného dětství si pamatuji vůně, tón hlasu rodičů, červený závěs v obýváku a jak mě bráškové řezali, chránili, brali hračky, ujížděli na kole, jedli mlsoty a jak jsme nechtěli a museli poslouchat..
Bylo toho za ty roky hodně, byl toho člověk plný, až k slzám a útěku od nich, chtěl v té době svoje zázemí a být co nejdál od nich. Ideální přestup na vlastní cestu je internát, celý týden bez rodiny a na víkend se už člověk těšil, už v úterý se stýskalo.
Rozprchli jsme se a domů vracely stále méně a méně se potkávali.
Ne, že by člověk nechtěl,ale založil si vlastní rodinu. Tady bych se mohla vrátit na ten porodní sál, kde jsem byla v roli rodičky já a opravdu si to třikrát pamatuji do detailu.
Prostě rodina má svoje pravidla. Vzala bych to obecně. Je to uskupení pokrevních příbuzných, každý je něčím jinak zajímavý, postižený, neléčitelný, snesitelný, závislý. Můj názor na dokonalé rodiny zní, že nejsou, prostě lidi mlží, nejsou upřímný, ani k sobě ne. Rodina se tvaruje, podle bytových potřeb, finančního zajištění, podle místa kde žije, podle zdraví a možností ,každopádně je to velká výzva, potřeba se někam vracet, někde se ubytovat, s někým sdílet cokoliv. Je to instituce, dáváš- bereš, dokonce jí údajně chrání i zákony. Je zranitelná chováním jakéhokoliv svého člena, nese důsledky dluhu, špatně vloženého kapitálu, či nevypojené žehličky, zkratu.
Člověk by až řekl, proč mít rodinu, když toho negativního nese tolik. No rodina to vyvažuje aspoň někdy,pokud se rodiče milují, mají společné snídaně, obědy, večeře, děti kolem stolu, řeší se jejich bezprostřední dovednosti, otázky, odmítání koprové omáčky. Probíhá sdělování kdo co dělá, řeší, co dostal za známku, ve slevě, k výplatě, co dávají večer v televizi a třeba i zákaz, že s tím budoucím kriminálníkem, od sousedů, se bavit nebudou. Prostě víte, že nejste na světě zbytečně, že máte směr, být na co pyšný, o co se starat, koho živit. Je to největší odvaha, starost, úkol a kariéra, snažit se vytvarovat zázemí své rodině, snažit se v ní vychovat děti.
Mám divný pocit, že něco selhává, že se skoro každá rodina dřív nebo později rozpadne, někdo toho má tak dost, že s rodinou nemluví, někdo uteče do jiné rodiny, někdo si založí druhou a klidně paralelně s tou první, dokud se to nedozví, kdo to násobení, vydělí majetkovým vyrovnáním třeba. Nikde jinde se tolik nehrotí mezilidské vztahy, neprochází tolik bezpráví, tolik nevděku, nelásky. Ale taky nikde jinde nenajde člověk pomoc v pravou chvíli, soudržnost a především lásku. Lásku rodičů dětem, dětí rodičům, sourozeneckou, která ve většině případech zesílí v dospělosti na jednu v největších jistot.
Kapitola sama o sobě jsou pro mě přátelé, o kterých si dovolím tvrdit, že je to rodina, kterou jsem si vybrala sama. Myslím, že nejsem sama. Můžu s nimi řešit a bezbolestně, třeba i problémy s tou rodinou pokrevní.Dokáží nám pomoci, ne, že je to jejich rodinná povinnost,ale protože nás mají rádi. Oplácíme si to navzájem, kdyby to tak nebylo, nejsme přátelé.
Miluji pocit, celý den se pro rodinu rozkrájet, vracet se domů unavená, ale šťastná, že mám za kým. Zanadávat si nad dřezem nádobí, plným košem prádla, drobky všude, ale kdyby nikdo nebyl doma, co bych dělala? Komu bych vařila, starala se, když ne o rodinu?
Zrovna procházím opuštěným obdobím, kdy jsem sama chtěla od své rodiny jako mladá pryč, Mám v tomhle stádiu dvě děti, dávno dospělé. Ale vylítnuté děti z hnízda, s pevným základem ve vzdělání, v dovednostech, s morálkou k ostatním lidem a mámou co se vnucuje mobilem a ptá se, je v naprostém pořádku.
Rodinu potřebujeme, abychom věděli, kdo jsme, čí jsme, aby jsme pochopili i život dalších jejich členů. Rodina se nechá založit i nechá rozpadnout, je to čistě každého postoj, co pro něj rodina ještě je, co už ne. Já se držím poslední roky jednoduchého pravidla. Rodinou jsem sama sobě já, kdo si mě váží, slušně se mnou jedná, tak mě má, kdo ne, bohužel. Táhla jsem rodinu dost dlouho a zasloužím si to.
Přála bych všem lidem, aby měli dost štěstí se narodit do dobré rodiny, aby v ní měli pěkné dětství, podporu, aby měli vždy kam jít, když jim bude potřeba pomoc, aby se uměli sami o svou rodinu starat, aby měli svou rodinu obyčejně moc rádi, i když je plná bláznivých lidí. Možná o to víc..
Není to samozřejmost a je opravdu pozdě nosit kytky na hřbitov a tam si povídat o životě, s někým ,kdo ho do nás vdechnul, kdo nám svůj vlastní, roky obětoval, kdo se omezoval, dával nám rady, čas a prostředky a když si myslel, že to nechápeme, tak třeba dvacet na zadek.
Já myslím ,že dokud mám alespoň jednoho člena z rozvětvené rodiny a jsem schopná na palubu přijímat další trosečníky, tak já budu mít rodinu vždycky...Očekávám do pár let po třech dětech, osm vnoučat...A to nemluvím o těch vyvdaných...Moje oslava padesátin za pár let bude asi famózní...Dokázala jsem přežít v rodinách, dokázala jsem je rozmnožit, tak kdo dokázal víc, no řekněte..Skoro každá žena, já vím...))
