Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Kamarádky
Mobilmánie
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Mobily a zase mobily. Sháníme ten nejmodernější typ, musí umět spoustu funcí a my se je pak učíme ovládat s větším či menším úspěchem. A voláme a esemeskujeme a fotíme a nahráváme ...Pořád, ať jsme kdekoliv. Někdy nám mobily žiovt usnadňují, někdy nám ho dokážou pořádně zkomplikovat
Musím se přiznat, že mám tak trochu problém. Bez mobilu nedám ani ránu. Když zaslechnu zvuk příchozí esemesky, prožívám slastné pocity. Přiznávám, jsem tak trochu telefonní maniak s poměrně vysokým stupněm elektronické závislosti. Kdy jsem naposledy strávila pár hodin bez aparátu, už ani nepamatuju. Tohle malé kapesní ego přece skýtá tolik možností seberealizace! Kontakt se světem, přehled o aktuálním dění, počasí, možnost si vyfotit kdykoliv cokoliv a kohokoliv a potom to s gustem hodit v ústrety „lajkům" na Facebooku nebo jiné sociální síti.
Vychytaná mobilní mince má ale dvě strany. Například silnou schopnost přetvářet vzácná slova ve verbální housky na krámě. A tak to, co bychom si jinak sdělovali uvážlivě a s opatrností, chrlíme na sebe prostřednictvím často nepromyšleného textu. Což je v mnoha případech kontraproduktivní a může nám to notně zkomplikovat život. Například v okamžiku, kdy často dříve konáme, než myslíme. To potom čtenář textových zpráv na druhé straně mobilu někdy jen nevěřícně zírá. Mobil je tak trochu danajský dar nejen cholerikům, ale i útlocitným jedincům, kterým třeba jedna obyčejná esemeska dokáže totálně zkazit den. A nejen ten.
Nu, dnes jsem se pokusila o rychlo exkurzi do světa bezdrátových aparátů, kde by Mach, Šebestová, pes Jonatán a utržené telefonní sluchátko nestačili věřit svým pohádkovým očím.
Tak třeba dnes ráno. Zapípal mi mobil na nočním stolku. Ještě značně rozespalá jsem nakoukla, kdo že mi to tak brzy píše. Jako rozzuřený buldok zpoza rohu vyskočila na mne textovka: „Už toho mám vážně plný zuby. Jestli s tím Karlem nepřestaneš laškovat, končím. Definitivně! A už mi ani neodepisuj! Michal." Promnula jsem si své ospalé oči a zahloubala v paměti. Proboha, jaký Karel? Vždyť žádného neznám. Jo, vlastně jo, Karel byl můj spolužák na základce. Takový malý, hubený, bledý a nemluvný. Ale co ten s tím má společného? Blbost. Vůbec nevím, kde je mu konec, na školní srazy nechodí. A jaký Michal? Vůbec žádného neznám. A neboj, určitě ti neodepíšu, protože vůbec netuším, kdo jsi zač. Pochopila jsem v zápětí, že tato zpráva se mne vůbec netýkala. Jenže stalo se to, že jsem celý den přemýšlela, komu patřila. Která je ta, co laškuje s Karlem? A jestli s ním vůbec laškuje? Co když ne? Co když s Michal unáhlil? Nebylo by lepší takováto životně důležitá rozhodnutí dělat s chladnou hlavou? A tak jsem Michalovi přes jeho přání, ať neodepisuju, přece jen odepsala. „Tato zpráva zřejmě nepatří mně. Držím vám palce, ať všechno dobře dopadne. P. S. Třeba Karel doopravdy neexistuje." Za tři dny napsal Michal: „Všechno dobře dopadlo. Karel vážně neexistuje. Díky." A tak jsem najednou měla docela dobrý pocit, že jsem zachránila jeden vztah. Bohužel Veronika si vztah nezachránila. V okamžiku milostného toužení zapomněla, že má v zadní kapse svých nových džínů mobil. Když se Patrik, její nový objev a předmět touhy nad ní sklonil, aby ji vášnivě políbil, mobil se sepnul a vytočil poslední volané číslo. Na druhé straně ve své staré Nokii Petr uslyšel jen vzdechy a milostná vyznání a bylo po lásce.
Jo, technické vymoženosti dnešní doby, to je někdy oříšek.
