Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Copak vy nemáte auto?
Dana Beňaková, věk: 60 let
Fejeton o tom, co vše může v dnešní době být na překážku získání práce, výdělku. Vám to třeba zase jako překážka vůbec nepřipadá, leč potenciálnímu zaměstnavateli, tedy jeho personalistovi ano.
Copak Vy nemáte auto?
V dnešní době sehnat výdělek, práci, je prostě malý zázrak. A nemusíte přitom být vůbec nijak moc nároční. Stačí jen, že už jste „v předkremačním věku" přes pětapadesát a že jste byli nějakou dobu doma, jedno z jakých důvodů. Jestli se staráte o sobu blízkou, jste nemocní nebo váš podnik zrušili, vyjde to nastejno. Prostě jste z toho pracovního procesu vypadli, celkem jedno na jak dlouho a je velice velice těžké se tam opět vrátit.
Pokud se vám toto nestalo v živ tě poprvé, tak i velice dobře víte, že v hledání pracovního místa vám nikdo nepomůže, ani ten věhlasný pracák. Musíte si pomoci sami. Na pracák, pokud už tam musíte, tak jedině „k raportu" podávat pravidelná hlášení, kde všude už vás odmítli.
Budete-li u toho raportu už po xté, možná si i budete muset vyslechnou příběh o americkém milionáři, který začal tím, že nakoupil jahody a prodával je po domech. Nic na tom nemění fakt, že u nás jsou podomní obchody ve většině měst a vesnic úředně zakázané. Chtějí vás tak přimět dát se na podnikání, prostě z nezaměstnaného se stát osobou samostatně výdělečně činnou.
Kdo i tohle nevyzkoušel na vlastní kůži, může si i myslet, jak parádně to funguje a jak je v snadné se tím milionářem v Česku stát.
Kdo vyzkoušel, tak povětšinou může být rád, že na jeho dveře nezaklepal exekutor a že ještě má kus vlastní střechy nad hlavou. Protože těch všech poplatků, odvodů a povolení, které se musí hradit, je nekonečně a utopit se v nich je tak snadné...pokud nemáte to štěstí a podnikat nezačínáte „na vedlejšák" mimo svého stávajícího zaměstnání, byť byste do něj docházeli třeba i jen na hodinu za měsíc. Tam pak si ty vysoké odvody platit nemusíte, to je věc vašeho hlavního zaměstnavatele.
Ono vůbec začít s podnikám přijde pěkně draho. Musíte si sami platit zdravotní a sociální pojištění, pokud nemáte barák jak hrom nebo starou stodolu, do které se se svojí podnikatelskou činností uchýlíte, tak musíte také platit nájem prostor, který také není zrovna malý, jestliže ke své činnosti potřebujete auto na přivážení, odvážení nebo rozvoz zboží, tak vás nemine ještě silniční daň, dále přijdou na řadu různá povolení, osvědčení, placená ověřování - a vaše poslední krvavě našetřené úspory jsou ty tam.
Řeknete si, no vždyť to dělám proto, abych vydělal. Samozřejmě, po co jiného. Ale realita bývá často naprosto jiná. Často můžete pak jen děkovat Bohu, že vás ve vašem podnikání zastavila nemoc či jiná vážná rodinná událost a že se tak stalo právě včas, než jste stačili spadnout do dluhů, které byste nedokázali splatit ani za sto let i kdybyste se udřeli.
Pokud při konečném zúčtování vašeho podnikání zjistíte, že „nula od nuly pošla", jste ještě král.
Přivýdělky prodejem vlastních výtvorů na dožínkách, velikonočních či vánočních trzích - o těch také brzy zjistíte, že je to jen pouhá utopie. Všude už mají svoje lidi a nové si mezi ně nepustí. A i kdyby nakrásně, stálo by vám za to kvůli jednomu či dvěma dnům si na ten měsíc aktivovat živnosťák a platit všechny ty odvody? Zaplatíte tisíce a podáte za pětistovku a to ještě kdo ví jestli vůbec.
Takže tudy cesta k živobytí taky nevede. Nezbývá, než se znovu poohlídat po nějakém tom potenciálním zaměstnavateli.
A tak hodiny sedíte u počítače a prohrabáváte sestavy úřadu práce, pracovních agentur i podniků.
Už je vám naprosto jedno, co za práci to bude. Jen abyste ji dělat mohli a zmohli a především, aby si vás tam vzali.
Když se pak konečně stane ten zázrak a některá firma vám odpoví, jste přímo na vrcholu blaha, byť pozvání na přijímací pohovor v kapse ještě nemáte. Zázraky se však občas i dějí, a vy se konečně dočkáte. Zavolá vám personalista firmy. Po krátkém oťukávání, zda ten zaslaný životopis byl skutečně váš a zjištění, že vás „na švestkách nenachytal" jste pozvání k pohovoru, exkursi a i vyzkoušení si oné práce. Všechno vypadá dobře až do chvíle, kdy vás personalista vyzve, že teď zase můžete klást otázky vy a ptát se, co vás ohledně místa zajímá.
Co teď? Jak se můžu ptát na něco, o čem nic nevím a co jsem ještě neviděl? Ale nezeptat se na nic, tak to zase můžou brát jako moje mínus...Konečně vás osvítí Duch svatý a napadne vás spásná myšlenka. Zeptám se na pracovní dobu. Personalista ,jak by otázku očekával, vám ji ochotně zodpoví a v zápětí vás opět vyzve k další. Nu což, poptám se tedy na dopravní dostupnost, co a hlavně jak tam jezdí, tím nic nezkazím. Jenže jak se zdá, po této vaší otázce personalista nějak upadl do rozpaků.
Na druhém konci je chvíli až podezřelé ticho a teprve potom se ozve „Copak vy nemáte auto??"
Pokud tuhle otázku nečekáte, jenom velice těžko dokážete zareagovat ke spokojenosti personalisty.
„Ne, nemám a řidičák také ne".
„Aha, tak to tu máme problém, vlastně váš problém. Nu což, když už jsme se dohodli na termínu návštěvy, tak tedy přijďte. Uvidíme, co s vámi. Takže jak jsme se dohodli. Na shedanou".
Vaše na shledanou už potencionální zaměstnavatel neslyší.
A vy máte další námět k přemýšlení. O tom, zda člověk bez vlastního auta a i bez řidičáku je dle dnešních personalistů vůbec ještě člověkem, kterého by stálo za to zaměstnat. Vždyť ani OZP jim nevadilo, tak proč najednou je na překážku, že nemáte vlastní auto?
Zřejmě v dnešní společnosti nemít auto je horší než nějaká závažná smyslová či tělesná vada.
Protože o nějakém přijatelném dopravním spojení na a ze směny, obzvlášť té odpolední, končící po daadvacáté hodině, si my, obyčejní zájemci o práci, můžeme nechat jenom zdát.
Nakonec dojdete k závěru, že kdybyste ten všechen čas věnovaný hledání práce, výdělku, namísto toho věnovali pěstování třeba jen té pitomé cukety , udělali byste pro sebe líp. Měli byste tak alespoň něco jak se říká „do huby", když do té práce, a z ní nazpátek, i pokud vás snad vezmou, se stejně
