Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Bez auta
Marta Furchová, věk: 63 let
Osobní auto je pro většinu dnešních mladých lidí téměř nutností. Jezdí s ním do škol, za zaměstnáním, k lékaři. Mladé rodiny je využívají nejen k cestování za prací nebo zábavou, ale vozí své potomky...
S autem nebo bez?
Osobní auto je pro většinu dnešních mladých lidí téměř nutností. Jezdí s ním do škol, za zaměstnáním, k lékaři. Mladé rodiny je využívají nejen k cestování za prací nebo zábavou, ale vozí své potomky do škol, školek i na různé mimoškolní aktivity. Skoro to někdy vypadá, že příslušníci mladé generace ani nemají nohy. Sotva vyjdou z domu, usadí se v autě a kam se vrtnou, všude jedou autem. A narazí -li při svých cestách na zákaz vjezdu nebo pěší zónu, mají pokažený výlet. Takže vlastnit automobil je dnes na žebříčku hodnot u mladé generace výše než vlastnit byt.
Před lety tomu bylo trochu jinak. My jsme nejprve pořizovali byt, zařízení do něj, dále potomky a nakonec auto. Snad bychom s jeho nákupem ještě chvíli otáleli, ale po jistých zkušenostech jsme dospěli k tomu, že auto opravdu potřebujeme. Abychom si ušetřili různé problémy, které způsobilo to, že jsme dosud žádné auto nevlastnili. Byli jsme mladá rodina s malým něco přes rok starým synem. Asi jednou za měsíc jsme navštěvovali rodiče manžela. Byli z Prahy, kam jsme se dopravovali vlakem. Docela jsme si to užívali ale jen do té doby, než nám při přestupování nedali do našeho vlaku dětský kočárek. Museli jsme nést syna na ruce do autobusu i od něj. A potom ještě jezdit ke dvěma dalším vlakovým spojům se dívat, zdali kočárek už přijel. České dráhy se sice omluvily, ale to pro nás byla slabá útěcha. Asi o dva měsíce později jsem jela se synem k manželovým rodičům s malým synem sama. Manžel byl toho času na vojenském cvičení. Po špatné zkušenosti s kočárkem v jiném vlaku jsem se rozhodla, že pojedu bez něj. Dětské kočárky a sedačky tehdy nebyly ještě tak skladné, jako jsou dnes a k přepravě bylo třeba pomoci druhé osoby, aby kočárek pomohla přenést z dopravního prostředku sem a tam. Dokonce se mi stalo, že mi řidič autobusu odmítl kočárek pomoci dovnitř. Pršelo tehdy a žádný jiný cestující nebyl v dohledu. Tentokrát jsem ale přijela do cílové stanice v Praze bez problémů. Vzala jsem do jedné ruky 2 zavazadla /v jednom prádlo, v druhém dětské pleny/, do druhé ruky kluka a vyrazili jsme směrem k autobusům MHD. Potíž byla v tom, že v místě mého obvyklého nástupu do autobusu něco na silnici kopali a opravovali. Na zastávce bylo sice uvedeno náhradní nástupní místo, ale já, Prahy neznalá cestující, jsem neměla ponětí, kam se vydat. Lidé spěchali a syn odmítal jít. Tak jsem ho musela vzít na ruku a to už jsem zase nemohla pobrat všechna zavazadla včetně kabelky. Bylo mi jasné, že pokud nestihnu jít s davem na správné místo nástupu, těžko se potom zorientuji. Mé bezradnosti si všimla nějaká paní a pomohla mi se zavazadly k autobusu na náhradní nástupní místo. Ale na sídliště, kde žili prarodiče jsme přijeli z opačné strany, než jsem byla zvyklá. Z obavy, abych nevystoupila špatně, jsem vystoupila o 2 zastávky dříve než jsem měla. A tak mi skoro hodinu trvalo, než jsem se dostala do domku manželových rodičů. Vždy jsem kousek poponesla zavazadla, poté syna až jsem se konečně dostala na místo. Řekla jsem si tehdy, že už nikdy více nebudu takto cestovat. Úplně poslední kapkou cestování bz auta byl náš výlet do asi 25 km vzdáleného města na Pionýru. Chtěli jsme si prohlédnout zdejší hrad, ale zapomněli jsme si peněženku doma. Tak jsme nemohli ani na placené parkoviště, natož na prohlídku. Otočili jsme se a ujížděli zpět k domovu. Když jsem srovnala polámané údy z 50 km dlouhé cesty tam a zpět, byla jsem rozhodnuta. Koupíme auto!
