Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Superžena
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Že být suepr ženou, co všechno stíhá, je skvělé? Myslíte? Eva na to vyzrála. Přestala být super ženou a je jí tak mnohem lépe. Zkuste to taky
Celý život Eva aspirovala na titul superžena. Ta, která zvládne domácnost s přehledem, dítě vychová k dokonalosti a své náročné povolání vykonává svědomitě, jak je jí vlastní. Do toho chtěla být vzorná manželka podporující svého manžela a taky skvělá milenka, aby se držel víc doma. Chtěla být prostě dokonalá.
Evě po letech došlo, že jí nikdo žádný diplom nedá.
Její okolí to bere všechno jako samozřejmost a ona už toho začínala mít, jak se lidově říká „plné kecky". A tak na poslední chvíli dostala rozum, jak říká. Ono taky už bylo na čase.
Manželství i přes všechno její odříkání začalo dostávat „na frak". Prostě i přes veškerou snahu být tou nejlepší se začalo hroutit. Prostě chtěla být tou nejlepší vždycky a za všech okolností. Když jednoho dne potkala svého manžela Rudu v objetí strašáka do zelí s roštím na hlavě, který na něm visel jako aktovka na klice, došlo jí, že on po dokonalosti netouží. On toužil po neustálém obdivu. Na ten Eva už jsem neměla síly.
No a po této neblahé zkušenosti se rozhodla, že přestane být manažerem jejich manželství i domácnosti. Tuto pozici vnutila manželovi poté, co mu oznámila, že končí.
„Jako jak končíš? Jako v práci ", zeptal se Ruda ten večer a udiveně k Evě zvedl oči od počítače. „Ne, v práci dobrý. Končím tady. Doma. S tebou", odpověděla mu Eva lakonicky, hodila si kabelku přes pravé rameno a odkráčela. „Eviku, co blbneš", volal za ní Ruda, ale Eva nedbala.
Jakmile za ní zabouchly dveře mé domácnosti i mého manželství, Ruda začal žhavit telefon. Kdyby byly ještě teď telefonní dráty, jak tomu bylo dřív, muselo by zákonitě díky té frekvenci, dojít ke zkratu. Jenže teď mobily fungují vzduchem, bezdrátově, takže nemohlo dojít ke katastrofě vznícením.
Ale mohlo lehce dojít ke katastrofě rozpadu manželství, kdyby mu Evík nedal šanci. Pod podmínkou, že z jeho života zmizí onen diblík se zelenými vlasy. Pod podmínkou, že na svá bedra převezme část povinností.
Ruda si vede výborně. Každé druhé odpoledne běží pěkně začerstva do pekárny na konci ulice pro ještě teplý chleba. Každou středu a sobotu vyluxuje obývák. Včera mu Eva koupila v obchodě pro domácí mazlíčky speciální kartáč. Prý se s ním čistí sedačka od kočičích chlupů jedna báseň. Taky má na starosti nedělní oběd. Eva je benevolentní a vstřícná. Dala mu na výběr. Může ho vlastnoručně uvařit nebo Evu na něj pozvat do restaurace. Před čtrnácti dny mu to nějak vypadlo z paměti. Když za ní přišel v poledne do kuchyně, kde si pilovala nehty, a udiveně pronesl: „Ty dnes nic nevaříš?", odpověděla mu s úsměvem neviňátka před svatým přijímáním: „Ale miláčku, dnes je neděle, ty máš službu".
Něco zahuhlal a chvatně odešel. Za dvacet minut přiběhl ještě s kouřící se pizzou. Tak to má fungovat, dámy.
V jeho kompetenci je taky péče o jejich domácího mazlíčka, kocoura Viktora. Dříve mu ani vodu do misky nenalil, dnes s železnou pravidelností každé ráno kontroluje kvalitu vody v jeho misce a pečlivě vymačkává z kapsičky kočičí směs. I k veterináři s ním už chodí. Dříve se vymlouval, že neví, k jakému a kam chodí. A jejich kocour ho začal milovat. Někdy má Eva pocit, že jeho láska k jejímu muži stoupá do takových výšin, o jakých se Evě nikdy ani nezdálo.
Takže teď už Evin život vypadá skvěle. Mohl tak vypadat už dávno, kdyby nebyla pitomá. Ale lépe pozdě, nežli vůbec, souhlasíte?
