Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Jak jsem přežila svou smrt
Věra Cordublas, věk: 63 let
Vložený fejeton je podložený skutečnou událostí, s menší nadsázkou a jedná se o telefonický rozhovor, ve kterém si operátor spletl mě s mojí zesnulou maminkou a jak to potom všechno proběhlo a dopadlo...
Mohu se celkem upřímně přiznat, že jsem vášnivý milovník všech svátků a oslav, do kterých se házím jako do vody a překonávám jejich různá úskalí tak, jako to dělají lososi když migrují proti proudu řek hluboko do vnitrozemí, aby se tam, v bezpečí rodné řeky, mohli znovu a opět rozmnožit. Já sice netluču ploutvemi v ledové vodě a žádný grizzly na mě nečeká nad vodopádem, aby si na mě pochutnal na vánočním stole, nekladu jikry už přes dvacet let a i na to tření o svátcích je nějak málo času... nuže co mě spojuje s tou rybou se kterou se, mimochodem, shledávám každým rokem u stědrovečerní večeře? Houževnatost a skokanské umění? Kdepak, je to vysílení... naprosté, deprimující a vyčerpávající posváteční vysílení.
A tak jsem v tomhle příšerném stavu klimbala na gauči, před očima se mihotaly záblesky vánočních koulí a žaludek se již třetím dnem bouřil proti tomu, čemu se lidově říká přežrání, když nečekaně zahulákal telefon.
„Prosím" napůl vyhrabaná z gaučového úkrytu a s panenkami ve sloup postavenými, jsem opravdu neměla žádnou chuť se s někým vybavovat.
„Paní Cordublas? Dcera paní Věry?" zašveholilo sluchátko ženským hlasem.
„Ano" škytla jsem znechuceně... co to zase kdosi asi bude vnucovat...
„Obtěžuji Vás ohledně jedné neuzavřené záležitosti Vaší zesnulé paní matky... jedná se o doplatek Telecom za odstoupení od služby... příjměte moji srdečnou soustrast... taková to byla ještě mladá žena" vychrlila ze sebe dáma jedním dechem.
„Doplatek Telecom?" zbystřila jsem pozornost. Maminka nám zemřela v dubnu ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let... jistě, dnes se člověk může klidně dožít i stovky a být úplně fit, ale aby někdo mluvil o mládí v tomto věku... a vůbec, všechny její záležitosti jsem se smutkem v srdci náležitě uzavřela.
„No, mladá duchem byla až do osmdesáti" povzdechla jsem si. Na druhé straně se rozprostřelo dlouhé a husté ticho.
„Něco mi tu neodpovídá, momentíček, přepojím Vás na..." škytlo sluchátko a vzápětí mi rozbouřil uši a srdce Freddyho hlas, který na mě povykoval, že když už nic jiného, určitě mě zrockuje „we will rock you"... Myšlenka, že tedy mají setsakramentsky dobrou uvítací melodii, byla zahnána sametovým mužským hlasem:
„Dobrý den, mluvím s paní Věrou? Dcerou paní Věry Cordublas? Předem dovolte abych Vám vyjádřil upřímnou soustrast"... chvíle napínavého ticha kdy asi čekal na mou reakci, která ovšem nepřišla a:
„Mám tady nedoplatek na mobilní telefon číslo 724... ... vaší drahé zesnulé... vaší paní matky!"
Moje mozkové závity se rozvinuly a začala jsem chápat, co se asi mohlo stát. Když maminka zemřela, pro všechnu její korespondenci jsme na poště dali naši adresu a pro každý případ, i moje nové telefonní číslo... Shodou okolností jsme se v tom období i stěhovali a aby toho nebylo málo, vyřizovali i pozůstalost po švagrové... jedním slovem, pošta to s námi neměla lehké. A jak později vyplynulo, ani my s poštou jsme to období zrovna neprotančili... poukázky, spisy a dopisy obíhaly zemi českou a do schránky se dostávaly s velkým opožděním, pokud tam tedy vůbec dorazily... A něco podobného se muselo stát i s Telecomem, tedy s mým vypověděným předplatným a jeho konečnou fakturou. Tři adresy, ač komunikované prostřednictvím vyplněných formulářů v časovém sledu, zřejmě měly pro poštu jeden jediný a přesně definovaný cíl: co nejdelší okružní jízdu Českem a celou Evropou...
„Mluvíte s Věrou Cordublas, dcerou zesnulé paní Sommerové a bývalou majitelkou telefonního čísla, které jste před chvilkou citoval."
Sametový hlas se na chvilku odmlčel a poté ze sebe začal vydávat podivné, tak trochu přiškrcené skřeky. Nejsem zrovna hyena a navzdory mému žaludečnímu zemětřesení, mi bylo toho nešťastníka skoro líto.
„Víte, rodiče se milovali navzájem tak moc, že pro potomky neshledali jména lepšího než byla ta jejich... a tak já jsem Věra po mámě a bratr..." co je mu po bráchovi, no ale když už jsem to nakousla... „se jmenuje Rostislav jako táta, ale tam se jim to trefilo lépe, protože jeden byl Slávek a druhý je Rosťa"...
Nedorozumění bylo vyřízeno rychlostí vystřeleného šípu, faktura na doplatek mi přišla do dvou dnů a tentokrát tam, kam měla... S radostí jsem zacvakala i penále, vždyť jsem vstala z mrtvých a tak nějaká ta stovka mě přece nerozhází...
Od té doby žiji spokojeně svůj druhý život a s klidem fakíra očekávám příští svátky vánoční a novoroční a to, co mi -s obvyklou žaludeční nevolností- darují do Nového roku.
Nechám se překvapit, ale ať to bude cokoliv, určitě mě to nerozechvěje... svoji smrt jsem již přežila, všechno ostatní je vzhledem k tomu nuda...
