Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Muži
Kamarád taky rád
Dana Němcová, věk: 48 let
I kamarád se může zbláznit a pobláznit, ale je to potom kamarád? Stačí jen pohled nebo nechtěný dotyk?
Kamarád taky rád?
Potkala jsem svého přítele zhruba před deseti lety. Bylo to takové - z čista jasna. Nikoho jsem nehledala a najednou jsem šla na pracovní schůzku. On se mnou mluvil a už jsem byla nervózní. V duchu jsem si říkala, co pořád tak divně kouká, dědek jeden, jen kývá hlavou a všechno odsouhlasí. Odcházela jsem a domluvili jsme se, že si pošleme mail. A to všechno pracovně. Ale když jsem zabouchla dveře, něco ve mně křičelo - tak to teda ne,, kouká a asi se mi vysmívá, ať jde kamsi. A třásla se mi kolena. Ale- přesto jsem se s ním chtěla dál bavit.
Druhý den mi volal - můžeme se sejít na čaj? Jojo, bud ráda, tak ve čtvrtek v pět. Dali jsme si čaj v kavárně Louvru a než jsme dopili, dal návrh - co kdybychom šli na skleničku? Je tady kousek dobrá vinárna. Já byla jen pro. Víno mám ráda a těšilo mně to, že se se mnou chce bavit dál.
No, a jak jsme povídali u sklenky, u dvou - tak se mi začal líbit. Inteligentní, přehled, vzdělaný, měli jsme si co říct a uteklo to jako voda. Tak jsme domluvili další schůzku.
No a tak došlo na několik velmi příjemných setkání. Kolikrát jsme přetáhli zavíračku a pořád jsme si měli co povídat.
Pak mně pozval domů - a bylo to. Začal jsme spolu naostro chodit.
On - o třicet let starší, elegán. Já - o třicet let mladší - pořád samý problém.
A jsme spolu už deset let - toto ale letí.....Ani se to nezdá.
Prožili jsme spolu moc hezkých chvil, ale také jsme se pěkně pohádali. Dokonce jsme spolu nemluvili tři měsíce. Ale zvládli jsme to.
Jezdíme spolu na chatu, k moři, na golf, na houby. Takže se může zdát, že to je fajn.
V podstatě je, ale...Stárne a je si toho plně vědom. Já tedy taky, ale zatím to ještě jde.
Asi před půl rokem jsem se seznámila na společném vínečku s jeho kamarádem. Oba emigrovali a zase se vrátili. Oba celkem úspěšní a v pohodě. Několikrát za tu dobu jsme spolu chodili pokecat. Je to hodně zajímavé, protože se dozvídám věci, které logicky nemůžu znát. Jak to bylo za komunistů, jak utekli, co tam dělali, jak se dostali k práci,....No prostě - je to trochu historie.
A ten kamarád - Adam. Pomáhají si , na chatě dělají třeba krb, sezení a tak.. Celou dobu mi Pavel říká - to je můj nejlepší kamarád, je s ním sranda, když potřebuju, cokoli mi pomůže.
Tak si myslím - no, to je fajn, že má kamaráda. Tak to má být.
No a nedávno - řešili jsme společně narozeniny jeho přítelkyně. Kam pojedou, jak budou slavit, jaký dárek.
Pavel musel odejít, měl chřipku a fakt mu nebylo dobře, tak se šel potit. Já jsem s Adamem ještě chvíli seděla u vínečka a plánovali jsme ty narozeniny.
A najednou jsem dostala návrh - Víš co, moc se mi líbíš celou dobu, nikomu tedy nechci lézt do zelí, ale kdyby to bylo jen mezi námi, tak bych se rád s tebou stýkal soukromě a aby to Adam nevěděl.
Bum! Dělala jsem, že to neslyším, snažila jsem se přehodit téma jinam. Byla jsem úplně zkoprnělá. Ne, že by i to nelichotilo, ale kamarád? A to se tváří jak neviňátko? A za chvíli jsem odcházela. V klidu, bez nějakých emocí. Adam na mně - já to myslel vážně, mohu tě doprovodit? Ne, odmítla jsem. Druhý den jsem dostala SMS - můžeme se sejít. Neodpověděla jsem.
Tak co si myslet? Zastavil se mu rozum? Je to opravdu kamarád?
Rozhodně se s ním už nesejdu sama. Jak se teď mám k němu chovat? Jako by nic?
Pavlovi jsem to řekla. Hned mu chtěl volat, ale já jsem ho zastavila. zkazí si přátelství, tak to ne. Nevím tedy jestli se ještě někdy sejde u sklenky. Ale - je tohle přátelství?
