Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Hyperaktivní dítě
Míla Černá, věk: 78 let
Názory na výchovu se po generace mění, ale dnešní tempo jejich proměn můžeme srovnat snad jen s prudkými změnami v technickém rozvoji.Odjakživa jsme měli děti hodné,vzdorovité i zlobivé, ale dnes chování našich potomků sleduje pod lupou armáda odborníků pediatrů, psychologů i neurologů a značkuje je odbornými termíny. Jeden z nejčastějších je "hyperaktivní dítě."
Hyperaktivní dítě.
Před lety, ke konci horkého léta jsem ve městě nenápadně dozírala na svou dceru, která v pětatřiceti očekávala prvního potomka a snášela poslední týdny těhotenství dost špatně. Procházka stinným parkem, posezení na lavičce, napětí, visící ve vzduchu by se dalo krájet. „Nechceš se napít? Mám minerálku-" „Ne, nechci." „Ale měla bys´, aspoň trochu, udělá ti to dobře-" „Neraď, mami! Celej život mě diriguješ - uvědomuješ si, že mi je pětatřicet? Od malička si mě sekýrovala, ve všem!" S proudem výtek se, jako obvykle, dostávala do hysterických otáček. „Vždycky si mě jen komandovala, kontrolovala, nenechalas´mě nic - nic - to já svý dítě takhle dusit nebudu!" Oponovat nemá smysl. Mlčky jsem si vybavila její dětská léta.
Dodnes mě polije stud, když vzpomenu jak čtyřletá divoška vyskočila na návštěvě na křeslo v obýváku, pak na komodu a ještě stačila strhnou talířky s občerstvením. Nevychované děcko, konstatovali naši známí později. Podruhé to byl katastrofický závěr nedělní procházky, kdy jí před staženými závorami tatínek vysvětloval funkci červeného světla a nedržel dětskou tlapku dost pevně. Vysmekla se mu a s potměšilým úsměvem podklouzla závoru rovnou na koleje. V zatáčce už se ozývalo houkání, táta po čtyřech podlezl závoru, strhl ji do bezpečí a pak potupně seřezal prdelku pod vyhrnutou sukničkou. Několik měsíců s ním pětileté škvrně odmítalo komunikovat. I návštěva prarodičů se zvrtla. Uprostřed večeře jsme jí odmítli pustit v televizi Pohádku ovčí babičky a tak s sebou, jako už kolikrát, mrskla s řevem o zem. Děda se neudržel. Popadl ji a vrazil v koupelně pod studenou sprchu. S bačkůrkama a v tepláčkách.
„Máte nevychovaného spratka," prohlásil. Měla jsem se jí zastat? Tolik jsem se přece snažila, po dobrém, vysvětlováním, výchovnými zákazy - nic. A pak mě odměňovala záchvatem lásky -„mamulko, maminečko, viď, že jsem tvoje kůzlátko-" Sladká náplast na všechny útrapy.
Školní roky přinesly houpačku problémů i nečekaných úspěchů. Když ve druhé třídě místo odpovědi paní učitelka uslyšela -„ na blbý otázky nebudu odpovídat. Každej debil ví, že Prahou teče Vltava, ale já vím, že to, co pak pokračuje do Němec, by se nemělo jmenovat Labe, ale taky Vltava, protože u Mělníka je Labe menší!" „Je to s ní těžký," povzdechla učitelka. „Je mimořádně nadaná, ale dělá jen to, co sama chce." Leccos jí tolerovali, když však v páté třídě utekla s prásknutím dveří z hodiny, protože -„nikdo mě nebude nutit poslouchat to blbý povídání o husitech, když všechno bylo jinak-" Naštěstí v pořádku dorazila domů. Ředitelská důtka, provázená dvojkou z chování, ji nijak nepoznamenala. Jenom nepochopení necitelné matky se jí nějak zle zadřelo pod kůži.
Přeběhlo pár let. Sladký uzlíček, který se vyloupl na svět ke konci toho horkého léta, povyrostl a rozhodl se ukázat své matce co to je, mít hyperaktivní dítě. Naučil se reagovat na všechny nepříjemné situace vzteklým řevem a válením se po zemi. Dcera, vyznávající laskavou tolerantní výchovu, mu zprvu mírně domlouvala, ale když zjistila, že její slova vůbec nevnímá, usedla do křesla a nechala synka zuřivě se zmítat na koberci. Vydržela hodně, hodně dlouho, ale když se počůral, vzala ho něžně do náruče a rezignovaně podala vyvzdorovanou čokoládu. Určitě ji za pár let neosočí z nelaskavého přístupu, jenže - co z něho bude za pár let?
