Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Maxipes Fík!
Kopsová Štěpánka, věk: 29 let
Stala jsem se Ájou z večerníčku, když jsem o pauze na oběd potkala něco jako psa, Maxipsa! Nejen, že jsem neměla pro strach uděláno, ale ještě jsem nebyla vůbec zachráněna pány policisty :-)
Maxipes Fík!
Sedím v parku, kochám se přírodou a krásným výhledem na město, sem tam mrknu na telefon, jestli už není hodina k návratu do práce. Opírám se lokty o lavičku, zavírám oči proti sluníčku a tak si to potichoučku přemýšlím. V tu chvíli slyším něco jako čmuchání od psa, otevřu oči a proti mě stojí mega, obr pes. Něco mezi velbloudem a pštrosem. Z huby mu netekla slina, ale přímo vodopády, kdyby to byla voda, mohla bych si z toho napustit luxusní bazén. Krk měl jak tři labutě a očima mě doslova propaloval. Díváme se na sebe, zatím co já na něj čumím jak chleba z tašky, ne že bych měla strach, já psy miluji, ale tohle nebyl pes, tohle bylo hovado. Pejsánek si sedl a zíral na mě, říkala jsem si, že buď mě sežere za živa ( a že by si na mém bůčku fakt smlsnul) nebo mě zahrabe u Labe na horší časy, nebo se bude chtít mazlit a to bude hrozný, protože smrděl jak pukavec.....nejspíš se koupal v Labi, pomyslím si.
Zoufale jsem uhýbala očima a hledala jeho páníčka, očekávala jsem taky nějaký hovado, no co, říká se ,,jaký pán, takový pes". Pejsánek se ke mě přiblížil, říkala jsem si, že je tak strašně ošklivý až je hezký, začal dávat hlavu do strany, jako že ,,héééj, já jsem hodný miminko", tak mě napadlo ,,ještě začni mluvit a já se poseru" (pardon za vulgaritu). Každý pohyb, který jsem udělala, bedlivě sledoval, chtěla jsem se zvednout a v klidu odejít, ale pejsánek popošel o dva kroky blíž. Hluboce jsem polkla a potichoučku jsem volala ,,pomoc, pomoc, pomoc", mám takový dojem, že jsem i lehce fňukla. Já tedy nevím, ale vždycky je na stezce tři biliony lidí a zrovna když si dřepnu já na lavičku, nikde ani noha, jenom jedno velký hovado. Už jsem se začala smiřovat s tím, že dneska se domů jen tak nedostanu, že prostě na té lavičce přespím, protože zrovna dneska nikdo nepůjde po stezce a zrovna dneska mě potkal Maxipes Fík a myslí si, že já jsem jeho Ája. Asi po dalších deseti minutách vzájemného koukání na sebe procházela dvojice městských policistů, začala jsem se radovat, že jsem zachráněna.
Já: Dobrý den, mohli byste odchytit toho psa?
On: Slečno, vy nevíte, že máte mít psa na vodítku? A hlavně na stezce?
Já se rozhlížím kolem dokola, asi se mi to zdálo, ale opravdu nikdo nikde nešel.
Já: Mno, ale to není můj pes.
On: Ale sedí u vás ne? Toulací psi se většinou toulají a nesedí u lidí.
Pejsánek se na mě podíval jako by si myslel to samé co já.
Já: Prostě to není můj pes, já jsem se sem přišla naobědvat o obědové pauze a ten pes se tu objevil.
On: Jóó, my už slyšeli takových výmluv.
No tak na tohle nemám nervy, vzteky jsem se zvedla, aniž bych si uvědomila, že ten pes mě před chvílí možná chtěl sežrat a řekla jsem pejsánkovi ,,pojď, koupíme ti nové vodítko"!
