Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Přepisy se musí dodržet
Dana Beňaková, věk: 60 let
Předpisy jsou od toho, aby se dodržovali. Proti tomu nemůže nikdo protestovat. Že však někdy je úředníci dodržují doslova "přes mrtvoly", může být někdy i k smíchu. Jenom těm, kterých se to bezprostředně týká, obyčejně moc do smíchu nebývá.
Každý z nás se alespoň někdy ve svém životě setkal s úředníky. Jedno, jestli státními nebo těmi z nějakých jiných institucí. A všichni ti úředníci mají pro jednání s klienty své předpisy, které musí dodržet a také dodržují. Ŕeknete si , v pořádku, tak to má být. Jenže každé pravidlo má svoji výjimku.
Bohužel se stalo, že něco málo po dvou letech jsem ovdověla. Tříměsíční mimino, placená mateřská mi končila právě v den oné tragické události. Co teď? Z čeho a jak budu žít?
Nedá se nic dělat, musím neprodleně obejít patřičné úřady a dát do pořádku alespoň všechny doklady. Třeba mi tam i poradí co a jak dál.
Úřednice byla velice vstřícná a ochotně vysvětlovala, na co vše že mají osamělé matky s nezaopatřeným dítětem nárok. Na můj vkus až příliš podrobně. Když konečně skončila, požádala jsem ji tedy o patřičný tiskopis k vyplnění. Vyřídím to při jednom, myslela jsem si bláhově. Kde taky shánět pro malého hlídání.
Jenže to jsem se parádně spletla! Úřednice mi totiž sdělila, že si není jistá, zda jsem či nejsem osamělá matka. V odpověď mému udivenému pohledu dodala, že jsem přece byla vdaná.
Ano, BYLA, to je to správné slovo, byla, ale už nejsem. Jenomže úředník je úředník, toho jen tak nepřesvědčíte. Musí si to ověřit a prozkoumat sám, jedině on sám.
A tak jsem ji ve své tehdy slepé naivní důvěřivosti předala rodný list dítěte, svůj občanský průkaz a manželův úmrtní list. S tím, že jakmile to ověří, dá mi vědět a já své doklady dostanu zpátky spolu s rozhodnutím.
Jenže uplynul týden, dva - nic se nedělo. Já bez jakýchkoli dokladů, nemohla jsem si ani vyzvednout doporučenou poštu, nemohla jsem prostě nic. Ani za sebe, ale ani za syna.
Třetí týden už mi došla trpělivost a ač mne tam nikdo nezval, opět jsem se vypravila na úřad. Tentokrát namísto úřednice byl v kanceláři úředník. Po vylíčení mé situace a oč že mi vlastně jde, mi doklady neprodleně vrátit s tím, že úřadu kopie stačí, ale na rozhodnutí o přezkoumání si musím počkat. Že přece o nic nepřijdu, pokud nějaký nárok se synem máme, tak nám ho potom později zpětně proplatí.
Zpětně! Copak ten chytrák neví, že žijeme teď, a ne někdy zpětně? To se zatím máme jít někam pást? Hybernovat přece jenom ještě neumíme.
Leč nezbylo nic jiného, než čekat. A že jsem se načekala!
Ubíhaly týdny, měsíce...mé dítě zatím dovršilo jeden rok.
Nu což, zajdu alespoň do spořitelny, aby mi na něj z půjčky odepsali tu slibovanou částku. Tři tisíce nejsou až tak zanedbatelné. Umořím trochu dluh a nabíhající úroky budou pak také nižší.
A tak jsem se vydala do spořitelny. Když na mne konečně po poctivém vystání si fronty přišla u přepážky řada, sdělila jsem pracovnici oč že se mi jedná a předala jí patřičné doklady.
Ta je prohlédla, následně okopírovala a originály mi vrátila se slovy : „já si to tu připravím, ale na příští jednání musíte přijít oba".
„Oba?", divím se nahlas, „ i s miminem, proč?"
„S žádným miminem, vy oba manželé".
Nevěřím svým uším a znovu opakuji, že to možné není, že přece jsem předložila manželův úmrtní list. Úřednice si však stále trvá na svém, že doklady jsou doklady, ale ono že má své předpisy, kterých se musí držet a že nás tam musí mít oba.
„Tak dobře, když oba, tak nás tu budete mít oba. Jenom vám nesmí vadit, že manžel nepřijde po svých, protože to při nejlepší vůli zařídit nedokážu. Ale tu urnu s jeho popelem sem tedy donesu, když na tom trváte".
Po mém posledním slovu se frontou začal ozývat zprvu nesmělý smích, který ale postupně přecházel v nezřízený řehot.
Až ten teprve úřednici vyhodil z jejich zaběhnutých kolejí
.Až teprv poznámka z davu, že tedy jsou zvědaví, jak že ten popel v urně bude ty dokumenty podepisovat, ji přivedla k realitě a snažila se mi přerývaně koktavými slovy omlouvat.
Záležitost jsme nakonec vyřešily na místě k mé spokojenosti.
Je to už pěkných pár let. A myslela jsem si, že nic podobného mne už v životě nepotká.
Jak moc jsem se ale spletla!
Při snaze odhlásit inkaso na nedávno zemřelého otce i přes předložení všech potřebných dokladů včetně jeho úmrtního listu, namísto ukončení smlouvy stále chodily jako o přetrh nabídky údajně „výhodných balíčků" a podobné nesmysly.
A když pak za necelé dva roky zemřela matka, i přes odhlášení ji ještě půl roku po smrti byl zasílán předpis na platbu inkasa.
Že by tu vybranou částku následně pak odesílali úředníci na Onen svět? Co jeden ví, třeba mimo EET mají ještě speciální program pro spojení se Oním světem. Nejspíš mají úředníci informace z nějakého tajného zdroje, a i na Onom světě se za veškeré služby platí, a i duše potřebují ten stejný komfort, jako když zde na Zemi mají ještě i tělo.
To už aby se člověk nakonec bál snad i exekutora z Onoho světa?
Jenom si tak říkám, že až jednou i já umřu, nemůžu s odchodem z tohoto světa nijak pospíchat.
Raději tu ještě nějaký ten čas počkám. Byť jen jako duch. Protože kdo ví, kde na jakých úřadech budou ještě všude k mému úmrtnímu listu chtít také můj podpis.
Sice nevím jak, ale oni už si ti úředníci nějak poradí. Jsou přece za svou práci placení, no ne? Protože předpisy se přece musejí dodržet, to bylo dříve a trvá i dnes - vždyť se přece všichni celé ty roky snažíme o
