Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Muži
Všechno nebo nic
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Nic někdy opravdu nemusí znamenat NIC, ale může naopak znamenat VŠECHNO. My, ženy, o tom něco víme. Můžete se o tom se přesvědčit v tomto fejetonu
I když se muži snaží, často nechápou skutečný význam našich slov. Možná to na nás jen hrají, ale možná za to ani tak nemohou. Jsou nastaveni trochu jinak. Tak trochu úsporněji než my, ženy. Muži většinou mluví jasně, jednou nebo dvěma větami jsou schopni vyjádřit vše podstatné. My, ženy, to máme malinko jinak. Ve většině případů pronášíme sáhodlouhé úvahy a pánové kývají svými hlavami na souhlas a mnohdy se může stát, že souhlasně kývají a vlastně ani nevědí, na co. Přehršel našich slov, ve kterých se mohou ztrácet, je uspává a někdy i nudí. Tak nám raději něco odkývnou na souhlas, v hlavách jim zní jediné: „Hlavně, ať už ten její monolog brzy skončí". No a pak se může lehce stát, že odkývnou něco, s čím vnitřně, ba mnohdy ani navenek, nesouhlasí. Díky tomu mohou vznikat různá nedorozumění a případné konflikty. Jako v domácnosti Marcelky a Aleše.
„Co se to tady, proboha, děje?", pronesl už ve dveřích do bytu jednoho dne Aleš. „Vždyť jsem ti to říkala. Tys mi to odsouhlasil, tak co se teď divíš?", spílala Marcelka Alešovi, který se netvářil nadšeně, když ho zaskočila skupina udělaných chlapíků v montérkách. Všude plno prachu a než se stačil rozkoukat, zjistil, že si nemá kam sednout ani na čem ohřát párky. Aleš totiž Marcelce při jejím monologu minulý týden nevědomky odsouhlasil rekonstrukci kuchyně. Raději se ani neptal na rozsah rekonstrukce ani na cenu a rychle si zalezl do svého ušáku a vzal do ruky svého oblíbeného autora Raymonda Chandlera. Phill Marlowe přivíral oči proti slunci v románu Poslední útočiště. „Jo, poslední útočiště rozhodně nebude tady", pomyslel si Aleš, když k němu doléhaly dunivé rány. Jestli tohle brzy neskončí, tak to bude Dlouhé loučení, až budu chtít odejít a nakonec Dáma v jezeře, až Marcelu zabiju. Ničí mi život. Permanentně, litoval se v duchu Aleš. Je konec domácí pohody. A taky to ten večer Marcelce všechno pěkně řekl. Jak trpí, jak nemá doma žádné slovo, jak si ho Marcelka neváží.
Následující ráno hledal marně svačinu do práce. Co se to stalo? Nezaspala snad Marcelka? Po dobu trvání jejich svazku mu nikdy svačinu nezapomněla připravit. Raději se na nic neptal a tak trochu rozladěně a smutně odjel tramvají do kanceláře. Odpoledne se mu z práce domů moc nechtělo. „Co mě tam zase čeká za překvapení?", děsil se toho pomyšlení Aleš. Už při vstupu do předsíně zaznamenal změnu. Skříňky nové kuchyňské linky se na něho přívětivě usmívaly. Jen Marcelka se neusmívala. A přívětivá taky nebyla. Když se k ní Aleš přiblížil, aby ji počastoval přivítacím polibkem, ucukla jako před rozeklaným jazýčkem zmije. Aleš se zarazil: „Co se děje, Macku?", zvolil usmiřovací oslovení i tón hlasu. Marcelka nic. Odpovědi se mu nedostalo ani po několika dalších dotazech. Až u posledního dotazu zaznamenal Marcelčinu odpověď : „Nic, nic se neděje, co by se dělo?", odvětila Marcelka uraženým tónem.
Ale dělo se. Marcelka totiž Alešovi sbalila po jeho večerním výlevu kufry. „Když jsi teda takový chudák, co doma trpí, tak si běž. Běž si tam, kde budeš mít to poslední slovo", cedila Marcelka mezi zuby a z očí jí šlehaly plameny. Aleš vůbec nic nechápal. Vždyť se přece nic nestalo. Jenže v očích Marcelky se stalo. Aleš se vždy věnoval jen sám sobě, na ničem mu v domácnosti nezáleželo, nic ho nezajímalo. Ani samotná Marcelka. Jen chtěl mít svůj klid a čas na svoje koníčky. Již dlouho se do jejich vztahu vkrádala lhostejnost, chlad a ignorance. Jak je známo, tyto atributy ve vztahu znamenají dříve či později smrt. A Marcelka trucovala. Na Alešovy otázky typu: „Co ti je?" odpovídala někdy uraženým, někdy významně vyřčeným: „NIC".
V tomto okamžiku by měl muž zpozornět a pochopit, že ono zlověstné NIC v tomto případě neznamená pro něj uklidnění, ale nejvyšší stupeň „pohotovosti". NIC se totiž často rovná VŠECHNO.
