Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Kozel zahradníkem
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Malé pojednání o tom, že i antitalent na zahradničení jako jsem já může překvapit krásnými květy či úrodou...
Před několika lety můj přítel zakoupil chatu. Tedy jestli si myslíte, že to byla chalupa s naprostým luxusem, tak se mýlíte. Byla to spíš taková perníková chaloupka na kuří nožce. Nikdy jsem nebyla milovníkem rodinných výletů, kdy se v pátečním odpoledni snášely tašky napěchované jídlem, jarem na nádobí, několika rolemi toaletního papíru až po náhradní tepláky a odjíždělo se houfně na chatu. Ničila by mne totiž představa, jak po nedělním obědě se stejně, ne-li s více narvanými taškami, do kterých přibyl ubrus politý vínem a několik sklenic zavařených okurek, rodina stěhovala opět do svého trvalého bydliště v bytě na sídlišti. No, ale přišel čas a i já jsem se chtíc nechtíc těchto přesunů začala počinem nákupu chaty, účastnit. Nejprve nedobrovolně, ale aby mě přítel nalákal, zakoupil ve slevě bazén a nechal jej zabudovat. Když mi však sdělil, že pod ním vede elektrická přípojka, pojala jsem nedůvěru. Nicméně odborníci mi sdělili, že to není nebezpečné, když je nad tím dostatek zeminy. No budiž.
Když se ze staré nevzhledné barabizny vyloupla docela pohledná chatička v kanadském stylu, začala jsem být i já docela spokojená. Ale stále jsem vytrvale prohlašovala, že ze mne nikdy chalupářka nebude. Prostě odmítám se trmácet s taškami nákupem, gulášem v papiňáku, vypraným povlečením a nově zakoupenými tepláky od Ťamanů. Ne, prostě, jsem řekla kategorické NE. A pletí zahrádky? No to rozhodně nehrozí.
No a jak se tak sešel rok s rokem, začala jsem jezdit častěji, užívala jsem si krásných letních dnů na terase a u bazénu. Jen žádné pletí plevele a pěstování NĚČEHO. Když jsem příteli vysvětlila, že máme chaloupku pod lesem, kde nic stejně neroste, jen smrky a různé okrasné keře, dokonce přistoupil na koncepci přírodního růstu všech rostlin. Tím pádem náš pozemek zaplavil bezpočet náletových dřevin, občas mezi býlím vykoukla kopretina či se vším tím pralesem nesměle prodírala hlavička nafialovělého kvítku, které se k nám nějakým nedopatřením zatoulalo od sousedů. Nakonec se mi kytičky zalíbily. Občas jsem dokonce zakoupila a projevila snahu je zasadit, aby se náš prales rozsvítil bílými nebo žlutými květy oleandru či jiné květiny. Keříky vypadaly nádherně, jenže za týden sklopily své listy a po čase se z barevných květů se staly ošklivé hnědé koule a bylo po kráse. Ale já jsem se nevzdávala. Opět jsem zakoupila rostlinku, která mne svými kvítky zaujala. Dopadlo to vždy stejně. Nevím, zda to bylo špatným načasováním výsadby, špatnou údržbou nebo špatným podnebím a nevhodně vybranými rostlinami. Každé další jaro jsem opakovala své pokusy znova. Něco se přece jen musí ujmout a potěšit mne svou krásou. Zálibně a s trochu závisti jsem sledovala okolní chaty, jejichž majitelky se zahrádce věnovaly s takovou vervou, že záhonky nádherných různobarevných květin vypadaly jako účastnice soutěže o nejkrásnější chatovou osadu. Sebe jsem vždy přesvědčovala, že přece něco musí vyrůst a potěšit mě i bez práce. Přece musí stačit, že zasadím a budu vzorně zalévat. Nesmím se vzdávat.
Jednoho dne přítel listoval katalogem, ve kterém objevil slunečnice giganty. Na obrázku vypadaly nádherně. Slunečnice jsou krásné a hodí se k mému znamení. Chtěl mě potěšit. Nechal si na dobírku poslat balíček, ze kterého vypadl papír a do něho zalisovaná semena slunečnic. Propukla jsem v hurónský smích, který ani po deseti minutách neustával. Z toho přece nikdy nemůže žádná slunečnice vyrůst. Když jsem se uklidnila, začala jsem hledat vhodné místo, kam rozložíme papír se semeny. Jelikož jsem nepředpokládala, že z nich něco vyroste, rozhodla jsem se pro slunečné místečko v blízkosti sakury, naší krásné japonské třešně. A začala jsem přesně podle návodu. Rozložit papír na zeminu, trochou zeminy jej zaházet, ale jen tak lehce a zalít. A udržovat stále vlhké. Měla jsem pocit, že se stávám otrokem slunečnicových semínek, ze kterých stejně nikdy nic nevyroste.
Ale přišel onen slavný den a na mě vykoukly malinkaté rostlinky, které se s každým dnem zvětšovaly. Prostě rostly před očima. Jedna, ta největší svým vzrůstem předčila všechny ostatní a koncem léta se na ní objevil nádherný sytě žlutý květ. Byla jsem zralá na oslavu. To se přece musí zapít. Takový úspěch. Nakonec naši zahradu ono léto zdobilo několik nádherných slunečnic. Babky z okolních chat se chodily tajně dívat na tu naši krásu. Měla jsem pocit, že další léta budou v okolí kvést jen samé slunečnice.
Tak to prostě vypadá, když se kozel stane zahradníkem...
Teď už vím, že trpělivost se vyplácí. A nejen v zahradničení...
