Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: podzimní, Téma: Zaměstnání
Jak zabít nudu
Šárka Štolcová , věk: 43 let
Lidé dělají všelijaké počiny s dobrým úmyslem něčeho dosáhnouti. Jaké je jejich překvapení, jestliže se jim namísto hmotného výsledku dostane životního poučení.
JAK ZABÍT NUDU ... to takhle na vás jednou přijde nuda. Zazvoní a říká, hele jsem tady, co si takhle jít tréninkově vytáhnout něco z hlíny. Fajn, proč ne, stejně bychom jinak dělali něco mnohem důležitějšího. Jdete tedy někam, kde je hlína, opatříte si drobné nářadí jako například krumpáč a vyberete si objekt, se kterým radostně prožijete celé odpoledne. V našem případě jsme zvolili čtvereček betonu po uhnilé tyčce plotu. Vzhledem k tomu, že má přijít firma udělat plot nový, zavýskli jsme radostí nad našim prozřetelným výběrem. Nasadili jsme široký úsměv a s chutí jsme se pustili do práce. Začali jsme odkopáváním hlíny a rovnoměrně s jejím úbytkem kolem čtverečku se rozšiřovaly naše zorničky údivem. Když už bylo namále, že nám jejich velikostí popraská čelní část lebky, přistihli jsme čtvereček, že nabyl velikosti skalních masivů v oblasti Himalájí. Po počátečních rozpacích jsme se shodli, že když dokáže indický občan pomocí lopatky a hlíny postavit bazén a Egypťani bez nářadí pyramidu, proč my bychom nedokázali vytáhnout z jámy 150tikilový menhir. S tímto povzbuzením jsme rozšířili sortiment ručního nářadí, kdy nám vhodně posloužila za páku i ona rezatá trubka, co uhnila ve čtverečku. Načež jsme zahájili vyjímání objektu z jámy. Po půlhodince afrického tance kolem himalájského masivu a nimrání se v hlíně lopatkou, kdy i krtek se nad námi smiloval a udělil nám pár cenných rad, jsme zjistili novinku, že menhir je u dna ze všech stran vyztužen cihlami. I jali jsme se v hloubce na těžbu černého uhlí vykutávat cihly. Po jejich vynětí jsem oželela i prostěradlo, kterým jsme odvraceli katastrofu, že už v životě neuvidíme a neucítíme vlastní pot, neboť nás hodlal navždy všechen opustit a proto jsme jej do prostěradla pro jistotu zachytávali. Vždy, když jsme začali ztrácet víru, že s menhirem nikdy nepohneme, vždy se filuta aspoň trošku zavrtěl, aby nám dodal odvahy. Během těchto našich vzájemných hrátek a námluv se naše těla mnohokrát zřítila na židli a doslova jsme bojovali s vyčerpáním o záchranu holého života. Mezitím jsme také zbrodili potem kompletní povlečení na 3 postele a několikrát jsme si rolovali vytahané paže zpět k ramenům. Ale to fakt jen tehdy, kdy jsme dřeli hřbety rukou o trávu. Nicméně vůle zůstala a s bojovým pokřikem "my toho hajzla dostaneme" jsme se na menhir opakovaně vrhali. Myslím, že i Blboun Nejapný by nám záviděl. Po hodině a půl se nás Himalájí zželelo a menhir začal vykazovat známky pohybu. Toho jsme se srdnatě chytli a s novou vervou jsme ho viklali tam a zpět. Do jeho vytažení bylo pravda ještě hodně daleko, ale my to dělali z čiré radosti že se hýbe pořád dokola. Po dalších kolapsech životních funkcí, kdy nám i stát už přidělil lékařský dohled, jsme vyšťourali ten náš poklad na světlo boží. Velmi se tímto omlouváme Austrálii, že jsme ji připravili o kus jejího území. Pocit zadostiučinění byl ohromný. Seděli jsme, koukali na něj jak na svatý obrázek a hydratovali svá těla prostá jakýchkoliv tekutin. Po obnovení našich životních funkcí se k nám vplížila zajímavá myšlenka kam s ním. Odnést ho jen k dvorku by vyžadovalo několikadenní úsilí. Rozbít ho sbíječkou, kterou nemáte, asi nepřipadá v úvahu. Dobře. Můžeme si ji půjčit. Druhá myšlenka se však zdála ještě zákeřnější. Čím zaplníme tu díru čtvrtiny zeměkoule? Řídím se heslem, když něco nevíš, volej bráchovi. V průběhu našeho telefonického hovoru mi vystoupalo obočí asi 2 metry nad vlasový porost. Téměř jsem se neodvažovala podívat na svého spolubojovníka zjišťujícího nyní ztráty na svém zdraví. Jen dvěma řasami jsem sondovala v jakém je rozpoložení a jestli mi neskočí po tepně hned, jak vyslovím naše jediné řešení. Nevím jak, ale ty dvě řasy vycítil. Bylo zřetelně vidět jak mu to dochází a jak mu s přibývajícím vědomím sjíždí veškerá mimika ke kotníkům. Po ukončení telefonického hovoru jsem pomalu a prosta jakýchkoliv rychlých pohybů sesbírala jeho gesta ze země a snažila jsem je opatrně naformovat zpět do obličeje. Můj láskyplný pohled by obrátil k bohu i mnohonásobného vraha. Pak bylo dlouhou dobu ticho. A to tak hluboké, že jsme slyšeli jak na severním pólu někdo zažehl svíčku........
..... Dostat Himaláje zpět do Asie bylo oproti předchozímu očistci celkem triviální. Opřela jsem se do našeho pokladu, který zaplul do zemského jádra k mé radosti docela plynule. A to aniž by sebou vzal na onen svět jakékoliv živé tvory. Můj spokojený výraz z tak snadného výsledku nenarušila ani ironická otázka "ale to je tam snad blbě, ne?". Absolutně nerozhozena zbytečností dotazu a myšlenkami ještě v hliněné postýlce jsem s grácií odpověděla, že to vím. Menhir tedy putoval znovu ven a znovu dolů s patřičným směrováním. Dokonce jsme si přitom tom libovali, že vzhledem k předchozímu tréninku už na to máme správný fortel. Je teda pitomé, že náš čtvereček teď trčí ze země o něco víc než předtím. Zhodnotili jsme však, že až nás napadne nudit se příště, této chyby se vyvarujeme.
Celým svým počínáním jsme dospěli k významnému závěru, že můžeme ponechat dalších sedm čtverečků doživotně v klidu a míru plnit jejich životní poslání udržovat zeměkouli celistvou a firma si holt své důlky pro sloupky vykope vedle. Nám už zbývá jen maličkost. Nudit se v budoucnu méně vyčerpávajícím způsobem.
